top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com
Vincenzo Alessio Forte
Syn hraběte / Itálie / Sileo / Carlos Roberto Juarez
Charakteristika:
24 let | 19.7. | Rak | 178 cm | 72 kg | Indigová, béžová, hnědá
Fotografování, jazz, východy slunce, balet, divadlo
Vincenzo možná nezaujme okamžitě svou výškou, ale tu k tomu, aby upoutal vaši pozornost, ani nepotřebuje. Jeho charisma to zvládne za něj. Jeho vystupování nepůsobí ale nijak nuceně. Každý jeho pohyb doprovází plynulost a surová jistota člověka, který ví, co dělá. Kudrnaté hnědé vlasy má vždy upravené, ale stane se, že mu sem tam nějaká ta kudrlina skončí ve tváři. Do očí mu ale vlasy nikdy nelezou, hlavně tedy z důvodu neustále přítomných brýlí, které se sice tváří jako brýle sluneční, ale opak je pravdou. Jsou dioptrické, speciálně upravené a taky bez nich pořádně nic nevidí. Mnozí to můžou považovat za pozérství, snahu vystupovat jako mafián, zvlášť když velmi často kouří i svou oblíbenou značku doutníků, ale Vincenzovi je to jedno. Cokoli je lepší, než aby někdo věděl o jeho handicapu, který mu neumožňuje ani nosit kontaktní čočky. O jeho vadě zraku ví jen jeho rodina a pak z části i Colette, kterou ovšem nechává v přesvědčení, že prostě jen špatně vidí a hlavně ji ani nechce zbytečně strašit. Pro něj samotného je už tak těžké smířit se s myšlenkou, že se jeho zrak navzdory všem snahám neustále zhoršuje a je tak pravděpodobné, že nakonec oslepne úplně. Snad i kvůli tomu si vše prohlíží mnohem déle, než by to dělal obyčejný člověk. Vše si pečlivě ukládá do paměti, každý záhyb, každičkou drobnost. I proto tolik propadl fotografování, miluje zachycovat krásu v její nejkrásnějším okamžiku. Ukradnout si ten okamžik pro sebe a pak si fotografie rozložit po celém pokoji ve své soukromé galerii a znovu si to všechno procházet, vzpomínat a nakonec uvažovat nad tím, jaké to bude, až bude schopen rozeznat jen šmouhy, které ale snad navzdory všemu díky jeho paměti v mysli opět ožijí. Spíše než krajinu má rád fotografování lidí, krásných lidí přesněji řečeno. Jeho alba tak zachycují samozřejmě hlavně Colette, ale pak i pár jeho milenců. Zde už se ale mnohdy jedná o akty a tedy o čistě soukromou záležitost. Každý boháč by měl mít to svoje, no ne? A on toho má víc než dost. Falešnou snoubenku, ženu, kterou by si vzal klidně milionkrát, jen kdyby jeho tělo nebažilo po sexuálním uspokojení u mužů. Dokázal by s Colette prožít klidně celý život, jenže stejně tak mu v tom brání skutečnost, že by jí nikdy nedokázal dát to, co by si zasloužila. Miluje ji, ale ne jako ženu, miluje ji čistě jako člověka a v jeho očích potřebuje Colette muže, který ji bude milovat jako tu nejnádhernější ženu na zemi, kterou i je. O to ostražitější a ochranářský vůči Colette v tomto smyslu také je, protože moc dobře ví, čím si prošla a ani v nejmenším nehodlá dopustit, aby si musela projít ještě něčím podobným. Sice se tedy oficiálně zasnoubili, protože je to výhodné jak pro ni tak pro něho, stejně ale nepočítá s tím, že k jejich svazku skutečně dojde. Jeho cílem je jen dopomoct Colette k tomu, aby si našla správnou polovičku a on pak, sám pořádně neví. Jeho kariéra je velmi jasná a to, že se z něho jednou stane naprostá přítěž, také. Ale to dopustit nehodlá a až ten čas nadejde a o všechno bude postaráno – ve smyslu, až bude postaráno o osobu, kterou nadevše miluje, ví, co bude muset udělat. Jaký význam má žít ve světě, ve kterém uvidíte už jen temnotu a nic jiného a ani nemáte šanci žít tak, jak byste si přáli? Nechce být sobcem, který si Colette drží u sebe pro vlastní užitek, i když ví, že by takový život zvládl. Zvládl by si vzít ženu s tím, že by šlo o ni, protože u ní ví, že by se neomezovali. Jiná žena? Mít vztah jako jeho otec a matka? To nikdy. Částečně to tak odkazuje i na to, jaký v jádru je a po čem touží. Jenže kdo by netoužil po lásce, něze a vysněném životě někde v ideálním světě? Tento sen ale není pro každého. Kdyby si mohl vybrat, živil by se jako fotograf, vlastně by řekl, že na to má i talent. Právnická cesta není něco, co si pro sebe představoval, ale je to něco, v čem je taky dobrý, protože musí. I skrze to vás dokáže dostat do úzkých, aniž byste věděli jak. Chytá za slovíčka a když chce, pohrává si s vámi jako kočka s myší. Což se zobrazuje i ve flirtování, kde záleží, s kým flirtuje. S ženami totiž flirtuje také, byť ho fyzicky nepřitahují. Neznamená to však, že by nedokázal docenit jejich krásu a intelekt. Právě naopak. Byl by hřích, kdyby něco takového nedocenil. Co už se nějakému logickému obdivu velmi zdárně oddaluje je jeho slabost pro krásné muže. Jeho vkus je docela vytříbený a spíš jde mnohdy o to, jakou energii daný muž vyzařuje a jak na něho působí. Navíc má rád výzvy a stejně tak nemá rád nějaká loučení. Láska je láska, ale tu v baru nehledá. Ve výsledku si ani nemyslí, že by byl schopen se ještě někomu doopravdy otevřít, protože pak by ho ten druhý mohl i odmítnout a on by mu stejně nemohl dát, co by si snad ten člověk přál, nač se tak zbytečně vystavovat bolesti?
Co je pak pro Vinnieho specifické je kolínská smíchaná s vůní doutníků. Značkové šaty a pak i čistě fakt, že je gentleman. Vždy se snaží být pozorný vůči svému okolí, nezávisle na tom, o koho se jedná a to poslední, co by jen tak nechal bez povšimnutí, jsou urážky a nemusí to být vůbec urážky jen jeho směrem. V násilí si nehoví, ale nevadí mu si zašpinit ruce. Stejně tak se nebojí říct, co si myslí, i když ho nelze považovat ani za někoho, kdo by se vyžíval v tlachání. Dává přednost konverzacím, které mají nějaký smysl a neopovrhne ani dobrou sklenkou alkoholu. Nejlépe se sýry a hroznovým vínem. Čím už se ale nechlubí je jeho slabost pro Disney pohádky a zvlášť pro Mulan, nebo spíše pro generála Li Shanga.
Minulost:
Soukromé vzdělání / Otec, matka / Zasnoubený
Všichni hrajeme divadlo. Je jedno, jestli ve škole, na ulici nebo obecně ve společnosti. Pro každou událost máme připravenou masku, tak abychom se dokázali řádně vžít do požadované role. Vincenzo si je rolí, které se od něj očekávají, velmi dobře vědom a to už odmalička. Jako syn vévody a budoucí dědic nejvyhlášenější právní kanceláře v Itálii neměl ostatně ani na vybranou. Jako šlechtic se od vás vyžaduje okázalé vystupování, dostatečná míra snobství, výstřednosti, odpovídající soukromé vzdělání, vhodní přátelé a pak si samozřejmě musíte zvolit i vhodný šlechtický sport – golf/kriket jeli vám milejší klasika, jezdectví, pokud upřednostňujete adrenalin v prošívané vestičce. Jako dědic impéria zase počítejte s nutností být lepší než ti nejlepší a pokud nejste, tak si alespoň zaplaťte lidi, kteří vaším jménem všechny ty zázraky odvedou.
Vincenzo se vždy snažil splnit očekávání, která mu otec s matkou kladli na ramena. Snadněji se ale řekne než aby se vysvětlilo, proč jejich syn nesplňuje žebříček úspěchů, který mu ještě před narozením nastavili s očekáváním, že jeho výkon bude odpovídat olympijskému sportovci. Vincenzo nebyl hloupý, vlastně byl na svůj věk dost bystrý, ale odmala se potýkal s jiným typem problémů. To, že je na svůj věk menší, než ostatní, by mu otec ještě odpustil, problém se zrakem už byl ale něco naprosto jiného. Verdikt zněl retinitis pigmentosa - dědičná porucha, která poškozuje fotoreceptory v sítnici a postupně vede k úplné ztrátě zraku. Hrabě Forte nadšený nebyl a to samé se nedalo říct ani o jeho manželce. Jediný syn a takové neštěstí. Budoucí dědic a k tomu slepec. Něco takového se rozhodně nesmělo dostat na veřejnost, jak by slepec mohl reprezentovat rodinné jméno? Jak by mohl slepec vést firmu? Vincenzo samozřejmě úplně slepý nebyl, prostě jen viděl špatně za tmy, ale prognóza byla jasná, buď nakonec uvidí jen trochu nebo vůbec a s tím se musel naučit nějak žít a hlavně se to musel naučit skrývat před ostatními. Neměl ostatně ani na výběr.
Byla to ale jen jedna z mnohých masek, kterou si musel umět nasadit. Zapadat mezi ostatní, být neohrožený, nezlomný, zkrátka nejlepší, i když to tak vůbec nebylo. Vysvobozením z nekonečného hraní si na něco byla Colleta, italská princezna, kterou mu rodiče ani nemohli vyčítat, protože to byla PRINCEZNA. Sám ji ale nikdy jako pouhou dobrou konexi nevnímal. Nevěděl, čím to je, ale věřil jí, šlo to tak nějak samo, možná i proto, že jako jediná od něho nemohla nic získat. Všechno už měla. I když studoval na vyhlášené internátní škole, když se vrátil domů, většinu času trávil s Collete v malé a bezpečné bublině, kam nepronikaly problémy spojené s neustálým tlakem rodičů na jeho studium, zdraví nebo společenské postavení. A stejně tak nemusel řešit to, proč v klučičí šatně sleduje které svalstvo svých přátel nebo proč se mu o tom čtvrťákovi neustále zdá ten samý sen. Nebo proč si namlouvá, že líbání se za tribunou s hlavním předákem ani v nejmenším nespadá do nevinného experimentování, které dělají všichni dospívající. Jenže všichni dospívající to nedělají. A rozhodně to nedělají muži z rodu Forte. Byla otázka času, než na to jeho rodiče přijdou. Špatně schované časopisy, pár drbů o jeho velmi vřelých přátelstvích, které nemohl zastínit ani fakt, že každou volnou chvíli tráví s dívkou jako je Colette. Něco takového nepatří na oči ostatních, poškodí to jejich jméno, obchod a pak co církev?
Je tak hodně věcí, co si Vincenzo vyčítá. To, že se narodil, tak jak se narodil, že se mu líbí, co se mu líbí, ale nejvíc si vyčítá to, že tam pro Colette nebyl, když ji unesli. Kdyby tam šel s ní, doprovodil by ji až domů, nestalo by se to. Tím si byl jistý. Jenže místo toho měl obvyklý večer s otcem, kvůli tomu, že nechal rodinu přijít na to, že kromě očí je na něm vadného ještě něco dalšího. Mohl jen sledovat, jak se jeho nejlepší přítelkyně vrátila rozdrolená na milion kousíčků bolesti, které se následně snaží rozprostřít po okolí, jakoby to mohlo pomoci. Nemohl jí říct, nedělej to, mohl tu pro ni jen být. Výčitky by nepomohly ničemu, to věděl moc dobře, takže tam s ní byl, připravený jí poskytnout náruč, jen co bude připravená. Nejspíš tohle je sblížilo právě ještě víc a vedlo to až ke společné noci, kdy jí prozradil, že je gay a k následnému zasnoubení, které mělo být vysvobození pro ně pro oba. Jemu ale stále přijde, že ji vlastně využívá a brzdí ji od možnosti najít si to, co si skutečně zaslouží. To jemu to přeci poskytlo toužebnou svobodu, to on teď může bydlet ve vlastním bytě a sem tam si s někým povyrazit. To co on dělá pro Colette by v jeho očích přece udělal úplně každý.
Photography Is a Love Affair With Life.
Motto:
The Selection Empire of Illéa
Je zakázáno kopírovat profily jak z grafického, tak obsahového hlediska.
bottom of page