Narodil se do milující rodiny. Ačkoli to chvilku vypadalo, že se král Valerian a jeho žena Marina do této fáze nedostanou, nakonec společně překonali všechny překážky a opravdu jednou oslavili narození prince. A vypadalo to všechno harmonicky. Rodina z Marininy strany i Valovy strany se o prince zajímali a milovali ho. 
A on zažíval krásné chvilky. Jeho otec se ho snažil připravovat na vládnutí, ale zároveň mu dopřával dětství. Snažil se s ním trávit co nejvíce času to šlo. Hrál si s ním v zahradách, vymýšlel mu příběhy, které pak vyprávěl před spaním. Stejně tak to měl s mamkou. I ta se mu snažila věnovat co nejvíce času, to šlo. Byla to právě ona, kdo ho dost naučil milovat zvířata. Spolu s ní do paláce pašoval raněná zvířata, která potřebovala pomoct. Ačkoli Val sám zvířata rád měl, nechtěl mít z paláce zoologickou, ale své ženě a synovi říct ne nedokázal. 
Byl oblíbený i u lidí. Už od narození měl nevinný kukuč, který okouzlil každé srdce. Choval se vždycky zodpovědné a nedělal žádné blbosti. On sám se rád věnoval vládnutí, snažil se zapojovat co nejdříve to šlo. Učil se sám od sebe cizí jazyky, společenské tance a historii jak své země tak i těch ostatních. Chtěl se jednou stát dobrým vládcem. 
Jeho otec ho ale naučil, že si musí najít i chvilku pro sebe. Nechtěl, aby se z jeho syna stal workoholik, který bude celý den jen v papírech. Přál si pro něj, aby si prožil aspoň trochu normální dětství a dospívání. 
A všechno se dařilo dobře. Toby si tvořil kamarády, zlepšoval se ve svých koníčkách a pokračoval pilně ve studiu. Až do jednoho dne, který navždycky pozměnil život rakouské královské rodiny. Ten den měl otec nějaké jednání a proto vyrazil s chůvou ven. Ve městě zrovna byly trhy, které chtěl Toby strašně navštívit a stalo se mu to osudným. 
Ačkoli se držel vždycky v blízkosti chůvy, bylo to malé dítě a když zahlédlo něco zajímavého, odběhl. Nebylo mu už tak málo, aby se zaběhl někam daleko. Věděl, kudy se dostane do paláce a nikdo nepočítal s tím, že by se mu tady něco mohlo stát. Chyba.
Najednou někdo prince popadl a odtáhl ho pryč. Únosce měl dodávku kousek od trhů a nebylo tak těžké desetiletého prince odnést pryč. V takovém davu lidí nebylo tak složité přehlédnout ustrašeného prince. Ten se snažil chvilku vzpírat, ale po chvilce pochopil, že to nemělo cenu. 
Jakmile ho hodili do dávku, praštili ho něčím po hlavě a on tak ztratil vědomí.
Probral se až svázaný v chatě. Všude byla tma, neviděl nic. Srdce mu vyděšeně bylo. Nedokázal si srovnat myšlenky. Vždycky se snažil myslet racionálně, ale v tuhle chvíli to nešlo. Představoval si, co všechno mu asi provedou. Znásilní ho? Zabijou? Budou ho tu držet? Co po něm chtěli? Nikdy neměl pocit, že by měl někdo důvod se královské rodině mstít. 
Pár dní strávil o samotě jen ve tmě. Nedokázal odhadnout, kolik dní byl pryč. Mohl se jen modlit, aby ho brzo přišli vysvobodit. 
Po pár dnech kdy se utápěl ve svých myšlenkách, uslyšel otevírání dveří. Zpozorněl a zadoufal, že by to třeba mohli být jeho zachránci. Jenže nebyli. Ucítil neskutečný puch, kdyby neměl svázané ruce, zacpal by si nos. 
Začínal se mu houpat žaludek, ale snažil se uklidnit. Přemohl ho strach. Ruce se mu začaly třást, srdce bušilo jako o život. Měl opravdu strach. Nikdy nečekal, že by se mu tohle stalo. Bylo mu jen deset a on netušil, co by měl dělat. Měl by být ticho? Nebo bojovat? Ještě neuměl pořádně se zbraní. 
Několik dní se opakovalo to samé, přišli, dali mu najíst a pít a odešli. Začínal mít strach, že se odsud opravdu nedostane. Děkoval ale osudu, že mu nic nedělají. Nebo aspoň nedělali, doku mlčel a poslouchal. 
Jednou přišli dřív, než bylo obvyklé a začali na něj něco pokřikovat. Netušil, kde se to v něm vzalo, ale vzpouzel se a křičel. Netušil, jestli byl někde hluboko v lese nebo v nějakém okolí obydlí, ale snažil se křičet a doufal, že ho třeba někdo uslyší. Jeho otec mu vždycky kladl na srdce, aby se nedal a bojoval. I když teď asi nebyla ta správná chvíle, aby ho poslouchal, rozhodl se to risknout. Už nechtěl jen čekat na záchranu, nechtěl umřít.
Jenže mu bylo jen deset a neměl proti nim žádnou šanci. Jeden z nich mu zasadil ránu a on se skácel k zemi. 
Probudil se dalšího dne, celé tělo ho bolelo. Obličej mu tepal a ruce ho pálily. Ale nelitoval toho, byl rád, že se pokusil o útěk. A nebylo to naposledy. Tenhle čin mu dodal odvahy. Nevěděl, kolik jich tam je. Měl strach, ale ten zastínil adrenalin. 
Když k němu zase přišli, zaútočil. Mohl použít jen nohy a zuby. Ale nějakým zázrakem se mu povedlo dostat ven a pak jen pelášil pryč. Cestou se zbavil provazu kolem rukou. Měl úplně rozedřené do krve. Netušil, kde byl. Najednou se objevil u nějaké silnice. A rozhodně to byl jeho vzhled, který donutil jednoho řidiče zastavit.
Během chvilky se dostal domů. A polici se podařilo jeho únosce chytit a zavřít. Jejich obličeje se mu zaryly do paměti a už je nikdy ven nedostal.
Na začátku se zavřel do sebe a s nikým se nebavil. Plně se ponořil do učení, chodil na porady, ale ven nevylézal. Dokázal ten svůj strach překonat až po několika měsících. Věděl, že jakmile se dostane ven, strhne se na něj veškeré pozornost. Chodilo mu neskutečně mnoho dopisů a milých vzkazů. Jenže pokaždé když se podíval na nějakého člověka, viděl v nich ty chlapy. 
Ani po letech to nepřekonal. Měl neustále pocit, že ho někdo sleduje. Zdálo se mu o nich každou noc. Probouzel se celý zpocený a vyděšený. Několikrát kontroloval okna i dveře, jestli jsou zamčená. Věděl, že jsou ve vězení a ven se nedostanou. Ale nedokázal se zbavit strachu, že se vrátí a pomstí se mu. 
A nepomohlo tomu ani období, kdy se stal obětí jedné posedlé fanynky. Byla to mladá dívka, která se často objevila na akcích, kde byl i on. Na začátku to nevnímal, protože se mu to stávalo. Ale postupně se to začalo zhoršovat. Sledovala ho na ulicích, posílala mu vzkazy. Děsilo ho to. Bavil se  se spoustou celebritami, které si tím prošli. A věděl, že to někdy může zajít opravdu daleko. 
Nereagoval by takhle prudce, kdyby ho neunesli. Ale on už znovu nechtěl být někde zavřený. Najednou dostal strach, že by ho chtěla někam unést, aby ho měla jen pro sebe. A tak zvýšil ochranu kolem sebe a všem poručil, aby jí od něj drželi dál. Nemohl jí dát zákaz přiblížení, protože nedělala nic, co by neměla. Dokud se jednou nedostala do zahrad paláce. V ten moment Tobymu přetekli nervy a postaral se o to, aby se k němu už nedostala.
Tohle období ho jen znovu utvrdilo v tom, aby se držel dál od lidí. Nikomu už nevěřil, byl paranoidní a neustále si hlídal záda. Nechodil nikam sám, vždycky měl kolem sebe ochranu. Nedokázal se už nikomu cizímu podívat do očí beze strachu. 
Zavíral se často do pokoje a stranil se všech cizích lidí. K sobě si pouštěl jen svou rodinu, odstřihl od sebe i své kamarády. Jeho rodiče měli obavy, protože se totálně izoloval od lidí. Pokud nemusel na nějakou poradu nebo akci, nevylézal z paláce. Cítil se tam v bezpečí, byla zvýšená ochrana a on měl pocit, že se mu tam nemůže nic stát. Proč by měl chodit někam, kde ho může kdokoliv přepadnout? Nebyl už tak bezbranný, jako když mu bylo deset. Uměl se zbraněmi, uměl bojové sporty a rozhodně to nebyl žádný střízlík. Ale strach v něm zůstával.
Víc ho to ale motivovalo, aby se věnoval charitám a záchranným stanicím pro zvířata. Podporoval charity a neziskovky, které se věnovaly obětem násilí a různých zneužití. V docela mladém věku se vrhl do stavění záchranné stanice. Měl podporu celé své rodiny a hlavně díky ní to nakonec dotáhl do konce.
Rodiče do něj ovšem neustále hučeli a snažili se ho dotlačit do nějakého seznamování. A tak udělal přesně to, co po něm chtěli. Seznamoval se. Neměl žádný vážný vztah, nechtěl ho. Nedokázal by se holce otevřít a proto si hledal holky, které chtějí jen povyražení na jednu noc. Vždycky si ale dával pozor, aby ho u toho nikdo neviděl. Byl to takový jeho druhý život.
Rodičům to ale nestačilo, nechtěli, aby střídal holky a přes den byl zalezlý v pokoji. A když Illea ohlásila Selekci, věděli, že tam jejich syn pojede a doufali, že mu to otevře oči. Toby nevěřil, že mu to nějak změnilo život. A představa, že by měl být mezi tolika cizími lidmi a hlavně v zemi, která nikdy nebyla bezpečná, se mu ani trochu nelíbila. Jenže jeho otec věděl jak na něj a vyslal ho tam, aby navázal nová spojenectví a snažil se posilnit ta, která už mají. Takže nemohl říct ne, jen se musel modlit, aby to přežil.