top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com





Silas Benedict Bennet











Kingsman / Angeles / Kath / Thomas Doherty
Charakteristika:
27 let | 27.7. | Lev | 193 cm | 86 kg | Tmavě šedá, smaragdově zelená, temně vínová
Četba detektivek, kriminální podcasty, hra na kytaru, sbírání gramofonových desek, hra na kytaru, večírky s přáteli, sbírání hodinek a oprava starých mechanických hodin


Na první pohled obyčejný, v davu lehce přehlédnutelný mladík. Se svými 193 centimetry ne až tak možná věc. Přidá-li se k tomu jeho okouzlující charizma, odzbrojující úsměv s ďolíčkem ve tváři a jistá dávka vášně a dramatičnosti, kterou neustále oplývá, není možná jej přehlédnout, nebo na něj jednoduše zapomenout. Druhorozený z rodiny Bennettů, je jen dalším úkazem toho, jak dokonale fungují geny. Na první pohled tak jiný, na ten druhý nezaměnitelný. Jiskrné šedomodré oči, které si vás povětšinou zkoumavě prohlíží, což je dost jistě jednou z jeho pracovních deformací. Klenuté obočí, plné rty a ten neodolatelný široký úsměv s roztomilým ďolíčkem ze kterého se podlamují kolena nejen ženám a dívkám, ale i mnoha mužům a ostře řezaná brada? Jo, rozhodně je to jeden z Bennettů. Na rozdíl od svých sourozenců patří k těm, jehož vlasy nejsou blond a nemají ani žádný její odstín. Jeho vlasy jsou prostě a obyčejně hnědé, občas pečlivě učesané, jindy roztodivně trčící do všech stran. Ať tak, či onak, když mu lehce přerostou, začínají se ve vlnách stáčet kolem jeho hranatého obličeje. Je vysoký a jeho svalnaté tělo, které udržuje v kondici nejen sportem, ale i prací a jistými volnočasovými aktivitami, pokrývá množství malých obrázků, které má inkoustem vepsané do kůže. Některé měly hluboký význam dávno předtím, než si je nechal vytetovat, jiné jej získaly právě v momentě, kdy se mu inkoust vpil pod kůži. Ať je to jakkoli, je možné je najít na různých částech jeho těla… občas až překvapivých částech.
Silas je člověk, jehož osobnost je silná a vyzařuje ze sebe energii, již není možné přehlédnout. Je vášnivý. Nemluvím jenom o samotné milostné vášni, i když ta může být na předním místě. Mám na mysli také vášnivou intenzitu ve věcech politiky, práce, přátelství, jídla, příbuzných, dětí, oblečení, života, smrti a všech dalších kategorií, jaké vás jen dokáží napadnou. Často ho můžete spatřit, jak se, obrazně řečeno, vyhřívá v jasném slunečním světle nebo pronáší květnaté projevy, ale nebude to o samotě v poušti. Nejspíš to bude na jevišti před publikem zbožňujících přátel a příbuzných. Jeho energie je roztodivná, přesto strhující a oslnivá. Vezměte si tedy tmavé brýle a poddejte se jeho zářivým slunečním paprskům. Většinu času bude hýřit vtipem, na tváři bude mít ten okouzlující úsměv, jeho gesta a vtipy ho budou držet na vrcholu a vás bude hřát blažené vědomí jeho blízkosti. Má rád lidi. Čím víc, tím líp. A lidé mají rádi Silase. Těžko najdete někoho, kdo by tvrdil, že tenhle mladý muž brilantně neovládá roztomilou konverzaci. Má vynikající vkus, hýří vtipnými poznámkami a jeho komplimenty jsou mistrovskými díly hřejivé upřímnosti. Také má obvykle vybrané způsoby a jeho společenská obratnost a pohotovost drží zábavu v pohybu. Jednoduše je silný, působivý a přesvědčivý. Jeho charizmatická a přitažlivá osobnost je vlastně něco, díky čemu si ho člověk většinou zapamatuje. A možná je to i proto, že přesně tak to chce. Silas moc dobře ví, jak ve světě, jehož je nedílnou součástí chodit, jak získat co chce, a přesto nevyvinout přílišné úsilí. I to ale umí. Nemyslete si však, že je jen obyčejným, rozmazleným, arogantním floutkem. Ano, možná je občas až příliš kontroverzní, dramatický a překypuje energií, je živý a akční, ale na druhou stranu dokáže být klidný a působivý. Ví, že chce-li být úspěšný, musí krotit svoji vášeň, vztek i přílišné nadšení. Občas má až výbušnou povahu, která dovede způsobit ránu na celý život. Jednoduše, když udeří, tak udeří silně. Nejenže rád vyhrává, ale on prostě musí vyhrát. Když prohraje, dokonce i v malichernostech, něco v něm umře. Přesto – a možná je to zvláštní – se Silas chová důstojně a čestně. Ostatně čestnost, i když se to nemusí zdát, je vlastnost, které si považuje nejvíc a v žebříčku hodnot je pro něj na nejvyšším místě. Zklamání se stejně jako ostatní emoce v jeho nehybném obličeji neprojeví a své reakce nekompromisně kontroluje, včetně milostných úmyslů. Bude z něj vyzařovat ledový klid, i když uvnitř bude žhnout. Ale nenechte se ošálit. Je to pouze projev jeho touhy zachovat si za každou cenu důstojnost. Stejně jako čestnost, tak i sebeúcta je něco, co dokáže dost dobře ocenit, a to nejen u sebe. Silas má velmi často víru ve svůj šestý smysl, a často se mu vyplatila, jeho přístup k různým věcem i problémům je racionální, rozumný a objektivní. Je moralista, je upřímný, je zásadový a etický a možná přesně to jsou vlastnosti, které na něm nakonec budete nenávidět ze všech nejvíc. V kolektivu i rodině se zdá být oblíbený, navenek působí tak bezstarostně a lehce, že se zdá až nemožné, s jakou tvrdostí k sobě samotnému přistupuje. Občas je až přehnaně marnivý, egoistický a má potřebu vládnout ostatním. A jindy je zase jako lev, který by se za vás porval a sám na sebe naloží víc, než je schopen unést. Ať tak, či onak musíte uznat, že je obvykle velice úspěšný jak v lásce, tak v práci. Má obrovskou potřebu poroučet a být milován těmi, kterým vládne. Ve skrytu duše se ale bojí, že neuspěje a bude terčem výsměchu. Jsou to neustálá vnitřní muka a skutečný zdroj jeho občasné marnivosti a přehnané důstojnosti. Vyburcuje-li však jeho ušlechtilost velká věc, nezná strach.
Už od malička měl až přílišnou zálibu v kriminálních seriálech a četbě detektivek. Netoužil se stát popelářem, astronautem, zpěvákem ani hasičem. Odjakživa chtěl být policistou, což šlo ruku v ruce s jeho oddaností, odvahou a čestností. Jeho první kuličkovku a plastový odznak má schované dodnes Osu tomu však chtěl jinak, a tak tenhle odznak zůstal jedinou připomínkou jeho dětského snu. Na druhou stranu díky práci v paláci možná objevil sen jiný. Chápe, že práce v královském paláci není jen o fyzické zdatnosti a ostražitosti. Silas musí být zároveň psychologem, diplomatem a hercem, což mu vlastně dokonale vyhovuje. Zná každý kout paláce, ví, kdy zůstat neviditelný a kdy se ukázat jako pevný pilíř bezpečí. Má schopnost vnímat i nepatrné změny v atmosféře místnosti, což z něj činí neocenitelného člena stráže. Je hrdý na své poslání a chápe, že jeho úloha není jen ochranou fyzickou, ale také symbolickou. Chrání tradice a hodnoty, které palác ztělesňuje, a je si plně vědom toho, že jeho přítomnost je neustále sledována. I když by se mohlo zdát, že práce je veškerou náplní jeho života, dokáže si najít čas nejen na svoji rodinu, která je sice neuvěřitelně divná a šílená – a stejně ji má rád, ale i na věci, které ho baví. Pořád rád čte detektivky, hraje na kytaru, v obchodech a bazarech se prohrabuje v gramofonových deskách, nebo po večerech tráví čas v barech a klubech s přáteli. Těžko říct, jestli za to může efektivní plánování času, přehršel energie, nebo závislost na kofeinu a litry kávy, jež denně vypije. Možná vše dohromady. Mezi jeden z jeho roztodivných koníčku patří sbírání hodinek a starých mechanických hodin. Silasova fascinace časem je hluboká a mnohovrstevnatá. Ve svém bytě tráví hodiny rozebíráním a opravami starých hodin, přičemž vnímá každý kousek mechanismu jako klíč k pochopení většího celku. Tento koníček mu pomáhá nejen relaxovat, ale také nalézt klid a soustředění v chaotickém světě.
Silas je kombinací elegance a rebelie, klidu a vášně, tradice a inovace. V jeho přítomnosti se lidé cítí, jako by našli někoho, kdo rozumí jejich nejhlubším tajemstvím, aniž by je museli vyslovit. A právě tato jeho neuchopitelná podstata z něj činí člověka na jehož osobnost si budete pamatovat. A i když se bude zdát, že vám v paměti neuvázl, opak je pravdou.
Minulost:
Vojenská akademie / Simon Z. Bennet - otec, Syliva Y. Bennet - matka, Sawyer A. Bennet - starší bratr, Skyler C. Bennet - mladší bratr, Sigmund D. Bennet - mladší bratr, Sebastian E. Bennet - mladší bratr, Samael G. Bennet - mladší bratr, Stella H. Bennet - mladší sestra, Soren H. Bennet - mladší bratr / Svobodný
Silas Benedict Bennet přišel na svět v jedno z těch podivuhodných červencových odpolední, kdy Los Angeles, město, které je většinu roku pohlceno slunečním žárem, zažilo podivnou změnu. Byla to hodina, která měla ve vzduchu cosi neuchopitelného – jakýsi tlak, jako by sama příroda čekala na okamžik, kdy se něco nevyhnutelného musí stát. Teplo, které obvykle spalovalo ulice, se měnilo v neklidné ticho. A právě v tuto chvíli, kdy se zdálo, že svět navždy setrvá pod zlatým žhnoucím sluncem, začaly padat první kapky deště. Nebyl obyčejný déšť. Bylo to, jako by se nebe, unavené od slunečních paprsků, konečně rozhodlo uvolnit veškerou tíhu. Kapky, které se jemně snášely k zemi, se odrážely od rozpáleného asfaltu, a město, které obvykle zažívalo sucho a prach, náhle pohltilo ticho, jaké zůstává jen po bouři. Zvuk deště, jemný, ale neústupný, zněl jako příslib změny, která právě měla začít. A v tom tichu, v samém srdci této zvláštní události, se Silas poprvé nadechl. Byl to okamžik, jaký by si těžko někdo dokázal představit. Jeho první výkřik se ztratil v rytmu padajících kapek, jako by sám svět o něm věděl dřív, než kdo vůbec stihl pochopit. Tvář města, které za normálních okolností pohlcovalo slunce, se změnila. Ze vzduchu zmizelo horko a v jeho místě se zjevil zvláštní chlad, jaký přináší jen déšť v horkém, vyprahlém vzduchu. Všechno, co bylo okolo, se zpomalilo – příroda, město, čas – a zůstalo pouze to podivné, tiché, neodbytné očekávání. Silas se zjevil v době, kdy město bylo na hranici mezi suchem a vodou, mezi horkem a vlhkem. Jako by jeho narození bylo samotnou příčinou této změny, jejím znamením. Ať už to byl déšť, který přinesl zjevení jeho existence, nebo Silas, který se stal symbolem této vzácné rovnováhy, těžko říct. Tak jako déšť, jenž se zjevil nečekaně, ztišil i vše kolem Silasův příchod. Nesl v sobě nádech něčeho, co bylo nevyřčeno. Nesl v sobě úlevu. Stejnou, jakou zažívali jeho rodiče – Sylvia a Simon Bennetovi, kteří společně před dvěma a lety přivedli na svět svého prvního syna a Silasova bratra. Ti jež měli za svůj život na svět přivést celkem osm dětí a všechny je zvráceně pojmenovat na S. Přesto byla jeho rodina jinak vcelku normální, nebo alespoň si to myslel do doby, než se v jejich velkém domě začalo vyskytovat příliš mnoho dalších sourozenců, jejichž jména, stejně jako to jeho, začínala stejným písmenem a rodiče je s přehnaně pyšným výrazem sledovali. I tak mohl s klidným svědomím říct, že mohl dopadnout mnohem hůř. Vyrůstal v milující a šťastné rodině, do níž prakticky každý rok přibyl nový člen, než se počet jeho sourozenců zastavil na sedmi. K velkému štěstí rodičů se jim podařilo zplodit sedm chlapců, když se nakonec Bůh smiloval a do přehršle testosteronu poslal alespoň jedno děvče. Ať tak či onak, Silasovo dětství bylo v jistém směru klidné a šťastné. Měl rád společnost ostatních lidí, byl extrovert, a proto si možná i tak moc užíval společnost všech sourozenců, i přesto, že byli všichni docela rozdílnými kousky. Vždy se snažil své mladší sourozence chránit a pomáhat jim, i když občas si nedokázal odpustit nějaký hurónský kousek, kterým je popíchl a dal jim jasně najevo, že on je tady ten starší. K jeho nebetyčnému štěstí on měl jen jednoho staršího sourozence, což pro něj znamenalo docela velké pole působnosti. Silas ani jako dítě neměl o kamarády nouzi, byl vtipný, veselý, sršel energií a byl rád středem pozornosti, což mu v jistých ohledech zůstalo do dnes.
Silasův sen, který jako chlapec opojený příběhy o hrdinech a spravedlnosti vyrostl na ulicích Los Angeles, byl jasný: chtěl být policistou. Chtěl být tím, kdo stojí na stráži, kdo v noci bdí nad městem, kdo chrání ty, kteří se nemohou bránit. Ulice ho fascinovaly – jejich temná zákoutí, světla pouličních lamp, pod nimiž se ztrácely stíny, a neviditelné hranice mezi tím, co je správné, a tím, co není. Vše ale změnil okamžik, kdy mu bylo osmnáct. Tehdy se Silas poprvé dozvěděl o nabídce, která měla změnit jeho život. Strážci. Byli to muži a ženy, kteří chránili více než jen královské osobnosti – chránili samotnou podstatu moci, která se byla hluboce zakořeněna ve zdech paláce. Věděl, že tohle není cesta pro každého. Bylo to místo, kde se ztrácela osobní svoboda, kde místo životního snu zůstávalo jen zasvěcení do vojenské disciplíny, a kde každá chyba byla nepřijatelná. Ale z nějakého důvodu, možná v těch podivných zákoutích jeho mysli, ho ta nabídka přitahovala. V jeho srdci hořel jiný druh touhy – touha po síle, po uznání, po něčem, co by nikdy neměl opustit. Silas tedy učinil rozhodnutí, které změnilo vše. Namísto stínů ulice, které ho dříve přitahovaly, se rozhodl vkročit do temného světa vojenské akademie v Hudsonu, školy, kde byla disciplína a vytrvalost základními kameny, z nichž se formovali nejlepší strážci. Akademie byla známá svou přísností a tvrdostí – dny plné fyzických výzev, týdny monotónních cvičení a nekonečných nočních služeb pod mrazivým nebem. Ale Silasovi to nevadilo. Byl to právě ten druh výzev, který miloval, ten, který si žádal neustálé zlepšení, dokud se z něj nestal muž, jenž by byl hodný svého jména.
Bylo to právě na vojenské akademii, kde se Silas ukázal v celé své síle. Tělo se mu stalo nástrojem, disciplína jeho nejvěrnějším společníkem. Rychlost, vytrvalost, síla a mentální pevnost – vše se spojilo v jeho výjimečných výsledcích. Už od prvního roku se projevila jeho schopnost vést, i když byl mladší než většina jeho spolužáků. Měl v sobě něco, co ostatní neměli – přirozený smysl pro strategii a neochvějnou touhu vyhrávat. Přesto, že na akademii procházel těžkými testy a výcvikem, nikdy se nezdál být pod tlakem. Bylo to, jako by ho to všechno připravovalo na něco většího. Jeho excelentní výsledky v oblasti taktických simulací, jeho schopnost analyzovat neznámé situace s neuvěřitelnou přesností, jeho klid v krizových chvílích, vše to vedlo k jednomu jedinému rozhodnutí. Po čtyřech letech, když akademii končil a čekal své umístění, přišla nabídka. Taková, jež se neodmítá. Stát se Kingsmanem – členem tajného elitního útvaru. Byla to nabídka, která nemohla být pochopena v běžném smyslu – bylo to místo pro ty, kdo byli oddaní svému poslání nade vše, pro ty, kteří byli ochotni dát vše za ochranu hodnot, jež monarchie představovala. Silas však nikdy nezalekl toho, co bylo před ním, nikdy se nezastavil ve své touze po dokonalosti. V té době si uvědomil, že teprve tohle je začátek jeho cesty. Měl se stát součást elitního útvaru neměl být pouze vojákem. Měl být symbolem síly, odhodlání, a především neochvějné věrnosti tomu, co chránil. Cítil, že tato nabídka byla osudem, na nějž čekal. A tak přijal.
Co se týče vztahů, měl jich za svůj život hned několik. Přesto ten poslední, byť byl krátký, tak na něm svojí intenzitou zanechal nejvíc šrámů. Byl jako bouře, která přišla náhle a vzala všechno, co si do té doby chránil. Jmenovala se Eris a byla taneční choreografkou, jejíž přítomnost na první pohled evokovala lehkost, křehkost a uměleckou duši, která se dokázala vznášet nad vším těžkým, co život přináší. Byla fascinující, a její schopnost pohybovat se v prostoru, jako by tančila na hranici reality a snu, Silase okamžitě přitahovala. Bylo to poprvé, co dovolil, aby se jeho svět rozpadl pod tlakem lásky. Nikdy předtím nebyl tím, kdo by se úplně oddal. Byl to muž, který měl vždy pod kontrolou své city, pečlivě uzamčené tam, kde nic nemohlo zranit jeho pevné hranice. Ale Eris byla jiná. Byla to žena, která dokázala zahýbat jeho pečlivě postaveným světem, a on jí to dovolil. Trvalo to šest měsíců, šest měsíců, kdy mu Eris doslova vládla. Uměla si ho omotat kolem prstu s takovou lehkostí, že ani nepostřehl, jak hluboko už je. Nikdo z jeho přátel ani rodiny ji nikdy nepovažoval za tu pravou – varovali ho před ní, ale on je neposlouchal. Eris byla novou zkušeností, novou vlnou, která ho unášela pryč od všeho, co znal. Pro něj to bylo víc než láska – byla to závislost, vášeň, kterou nedokázal ovládat. Ale jednoho večera, když pro ni přijel do divadla, se všechno změnilo. Zůstal v autě na parkovišti, pohled zamrzlý na okně, kde spatřil Eris v náruči jednoho z tanečníků, s nímž si vyměňovala něco víc než jen přátelské gesto. Byl to okamžik, kdy všechna jeho pevnost, jeho kontrola a všechno, co měl tak dlouho pod zámkem, doslova explodovalo. Zničilo ho to, přestože na sobě nedal nic znát. Nebyl ten typ, který by ukázal slabost. V tu chvíli se uvnitř něj všechno rozpadlo, ale nikdy to neukázal, nikdy to nevyslovil. Možná to byl právě ten okamžik, kdy si uvědomil, jak hluboce dokáže být zranitelný, a jak moc ho ta zrada zasáhla. Od té doby je jeho svět jiný. Nevěří v to, co si dříve dokázal představit jako pravou lásku. A teď, když se ponořil do světa rychlých úniků, nechtěl už být tím, kdo zůstává sám, kdo cítí tu prázdnotu. Útěchu hledal v náručích žen i mužů – v rychlých, bezvýznamných vztazích, které byly jeho způsobem, jak uniknout té bolesti, kterou si nechtěl přiznat. Každý z těchto úniků mu dával pocit, že má opět kontrolu nad svým životem, nad tím, co se stalo. Ale nikdy mu to nepřineslo vnitřní klid. Stále si nesl tu ránu, která se nikdy nezhojila. A pak?
Bylo to jedno z těch brzkých rán, kdy město ještě spalo a jeho tiché ulice byly ponořené do šedavého, mlžného oparu. Opuštěný, v myšlenkách zahalený, se vracel z jedné z těch nocí, které nikdy nevedly k ničemu trvalému. Zastavil se až u popelnic, když zakopl o něco nečekaného – o malou krabici, která se třásla, jako by samotná země pod ní pulzovala. A tam, ve znečištěném a zpola mokrém kartonu, spatřil něco, co mu zlomilo srdce. Malé štěně, sotva pár týdnů staré, vychrtlé a třesoucí se strachy, s očima, které v sobě nesly bolest větší, než jakou si uměl představit. Bylo to zvíře, které mělo všechno proti sobě – křehké a zranitelné, opuštěné ve špinavém světě. Nezaváhal. Vzal ho do náruče, hřál ho v dlaních a s pocitem, že tento okamžik je pro něj zázrakem, ho přitiskl k sobě. Cítil, jak se štěně krčilo, ale zároveň se v jeho malých tlapkách drželo rozhodnutí přežít. Bylo to tiché, nevyřčené spojení, které Silase nějakým způsobem uklidnilo, něco, co mu připomnělo, že v tomhle světě stále existují věci, které si zaslouží ochranu. Po několika dnech, kdy se z něj stal neodmyslitelný společník, Silas štěně pojmenoval Pride. Bylo to jméno, které odráželo jeho sílu a nezlomnost – zvíře, které přežilo i to nejhorší, stejně jako on sám. Pride se stal jeho věrným stínem, něčím, co Silas potřeboval, aby pocítil, že někdo v tomto světě stále věří v jeho schopnost chránit a pečovat.


If We're Not Mean to Have Midnight Snacks,
Why Is There a Light In the Fridge?
Motto:





The Selection Empire of Illéa
Je zakázáno kopírovat profily jak z grafického, tak obsahového hlediska.
bottom of page