Rodiče Seraphine, Adrian a Selene, se potkali na pláži během velkých surfařských závodů. Ani jeden z nich se závodů neúčastnil, Adrian tam byl kvůli opravě prken a Selene přijela jen s přáteli. Přesto si okamžitě padli do oka. Po několika měsících randění spolu začali plánovat budoucnost a když našli malý obchůdek poblíž pláže, který byl na prodej, neváhali. Brzy nato se nastěhovali do domku s výhledem na moře a pustili se do práce. Tedy až po krásné svatbě na pláži, přímo před jejich domem. Za pár let se jim narodil první syn, Orion. Jako první dítě dostal od rodičů veškerou pozornost a lásku. Už od malička miloval moře a všechno, co s ním souviselo. Dva roky po něm přišla na svět Seraphine. Od prvních chvil bylo jasné, že je jiná, odvážnější, zvídavější a vždycky v pohybu. Rodiče často říkali, že je jejich malým tornádem, které vnáší do života radost a chaos zároveň. Sedm let po narození Seraphine se rodina rozrostla ještě o dceru, kterou pojmenovali Luna. Malá Luna byla jemná a klidná, zbožňovala kreslení a nejraději trávila čas malováním pohledů na oceán přímo z verandy. Seraphine si ji rychle oblíbila a brala na sebe roli starší sestry, která ji chrání a povzbuzuje. Dětství tří sourozenců bylo plné písku, slunce a mořských vln. Trávili dny na pláži, pomáhali v rodinném obchodě a večer sledovali západy slunce z verandy. Rodiče je učili milovat přírodu, vážit si tvrdé práce a nikdy se nevzdávat svých snů. Přestože každý z nich byl jiný, rodinná pouta je vždy držela pohromadě. Jednoho podzimního rána se její otec a bratr rozhodli, že se vydají dál na moře. Chtěli chytit nějaké ryby k večeři a navíc otec chtěl jejího bratra naučit potápět se. Seraphine chtěla jít s nimi, ale otec jí slíbil, že příště ji určitě vezme. Den začal klidně, ale počasí se rychle změnilo. Bouře přišla z ničeho nic, obloha potemněla a moře se zvedlo do neklidných vln. I když byli oba zkušený plavci a v moři byli jako doma, ale příroda byla tentokrát silnější. Jejich loďka ztroskotala na pobřežních útesech a oba museli bojovat o přežití. Otec, aby zachránil svého syna, skočil do vody a pomohl mu dostat se na bezpečné místo. Při tom však utrpěl vážné zranění páteře, které ho natrvalo upoutalo na vozík. Když záchranáři přivezli otce a bratra domů, bylo to pro celou rodinu obrovské trauma. Orion, který si dlouho vyčítal, že za zranění svého otce může, se uzavřel do sebe. Pro Seraphine to byla zásadní zkouška. Vidět svého otce, kterého vždy obdivovala jako silného a nezdolného, takto zranitelného, ji změnilo. Tato zkušenost ji také přiměla více pomáhat v obchodě a starat se o rodinu. Často se vydávala k moři, aby tam čerpala sílu a urovnávala si myšlenky. I přes tragédii, která postihla jejího otce, Seraphine neztratila své sny. Milovala moře, ten pocit svobody, když stála na prkně a hleděla vstříc nekonečnému horizontu. A právě díky chvílím, kdy učila svou mladší sestru Lunu surfovat, si uvědomila, co ji v životě skutečně naplňuje. Pokaždé, když Luna s radostí chytla svou první vlnu, cítila Seraphine nepopsatelnou hrdost a štěstí. A tehdy se rozhodla, chtěla tuto radost předávat dál. Čas plynul a Seraphine si své sny nenechala vzít. Pilně studovala, vystudovala školu a absolvovala všechny potřebné kurzy, aby se mohla stát certifikovanou instruktorkou. Cesta nebyla vždy snadná, zvlášť když zároveň pomáhala v rodinném obchodě a starala se o svého otce. Ale každá hodina příprav, každý náročný krok stál za to. Když konečně nastal ten den, kdy vykročila do světa dospělých, byla připravena. Díky tomu, že jejich domov byl jen kousek od pláže, si mohla otevřít malou školu surfování pro děti. Zpočátku to bylo jednoduché, jen pár dětí ze sousedství, které chtěly zkusit něco nového. Ale jakmile si nasadila píšťalku na krk a postavila se na bílý písek, věděla, že je na správném místě. Milovala svou práci od první vteřiny, od prvního úsměvu, který viděla na tváři dítěte, které zvládlo svou první vlnu. Každý jejich úspěch, i ten nejmenší, jí přinášel radost. Byla učitelkou, trenérkou a často i vrbou, která povzbuzovala malé surfaře, když se báli nebo ztráceli odvahu. A pak to přišlo– Selekce. Zpráva o ní se rychle rozšířila po celém království, ale první, kdo o ní řekl Seraphine, byla její vlastní rodina. Z jejich reakcí cítila nadšení, které hraničilo téměř s posedlostí. Nikdo z nich nahlas nevyslovil, co si doopravdy myslel, ale Seraphine viděla ten pohled v očích každého z nich, přesvědčení, že by to měla zkusit. Že by se měla přihlásit a poprat se o srdce prince. „Tohle přece není pro mě,“ říkala si Seraphine pokaždé, když o tom přemýšlela. Své dny trávila na pláži, učila děti surfovat a žila svůj sen. Nepotřebovala šaty, slavnosti ani palácové intriky. Ale pak přišel zlom. Byli to právě její malí žáci, kdo ji nakonec přivedl k rozhodnutí. Děti o Selekci mluvily s nadšením a vždy, když se přiblížila k pláži, spustily stejný refrén: „Přihlaste se, Seraphine! Musíte! Princezna surfování a princ? To je ta nejromantičtější pohádka!“ Každý den slyšela jejich prosby, viděla jejich jiskřící oči a smála se jejich nadšení. Když se večer vrátila domů, vyprávěla rodině, co jí děti řekly. Všichni se rozesmáli, ale pak její otec promluvil: „Seraphine, ať se rozhodneš jakkoliv, pro mě už jsi vítězka. Ale někdy stojí za to zkusit něco nového. Třeba tě překvapí, co všechno v sobě objevíš.“ Tato slova jí zůstala v hlavě dlouho do noci. A pak, jako by to nestačilo, jí děti přinesly přihlášku. Položily ji na její stůl a s nadějí v očích sledovaly, co udělá. Seraphine dlouho váhala, přihlášku si několikrát prohlédla a znovu odložila. „Za zkoušku nic nedám,“ řekla si nakonec. Vždyť o nic nejde – buď ji vyberou, nebo ne. A pokud ano, bude to alespoň nová zkušenost, kterou si může odnést. A tak si jedno odpoledne spolu s dětmi sedla, přihlášku pečlivě vyplnila a odeslala ji. „Moře mě naučilo, že nikdy nevíš, jaká vlna tě čeká. Tak proč to nezkusit?“ pomyslela si, když se dívala, jak pošťák odnáší její přihlášku.