top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com
Rebekka Marjorie Lauridsen
Princezna / Dánsko / Dolly / @guacamolebear
Charakteristika:
19 let | 11.5. | Býk | 163 cm | 50 kg | Broskvová, béžová, vanilková
Tetování, piercingy, hra na elektrickou kytaru a bicí, vystupování s kapelou, poslech hudby, urbex, nekonečný rewatching seriálu Simpsonovi, venčení leguána, ufologie
O Lauridsenových princeznách se říká, že jsou jako panenky – zatímco však Phoenix, Amalie, Euphrosyne a Eulalia připomínají barbínky z dílny Mattele, tak Rebekka evokuje spíše Annabelle. Když ji poznáte, tak máte co dočinění s pravou královnou sarkasmu. Rebeččin sarkasmus je ale spíš než ostrý šíp jen líné mávnutí ruky, jako kdyby všechno kolem bylo příliš nudné, než aby to stálo za skutečný zájem. Celkově působí dojmem, že ji konverzace s ostatními obtěžuje, jako kdyby to byla jen hlučná kulisa, která ji zdržuje od něčeho, co by jí snad mohlo dávat větší smysl (kdyby to vůbec existovalo). Na věci nejčastěji reaguje pokrčením ramen, povzdechem, nebo oblíbeným úslovím „jo, třeba“, čímž budí pocit, že jí každá jiná odpověď stojí víc energie, než by bylo spravedlivé žádat. Není v tom ani vztek, ani touha po konfliktech; spíš jakási apatická rezignace na to, že svět kolem je jen nesmyslné divadlo, které se už dávno přestalo vyvíjet. Těžko říct, z čeho tato lhostejnost plyne, ale pár možných příčin by se našlo.
Jednou z nich může být ta, že je Bekka vysoce inteligentní a jak už to u takových lidí bývá, často vidí až příliš hluboko pod povrch. To, co ostatní nadchne, ona vnímá jako banální a předvídatelné. Nic ji nedokáže pořádně zaujmout, protože má pocit, že to všechno už dávno prohlédla, a často ještě dřív, než to ostatní vůbec pochopí. Další možné důvody jsou však mnohem složitější.
Bohužel se tato její lhostejnost neobjevuje pouze na jejím chování vůči ostatním, ale také na vnímáním sebe samé. Rebekka má nulový respekt vůči vlastnímu tělu, který je zapříčiněn jejími pihami, nebo lépe řečeno otcovou obsedantně kompulzivní poruchou. Nikdy nepochybovala o tom, že ji táta miluje, ale skutečnost, že se jí během dětství nedokázal dlouho dívat do tváře, aniž by nezačal počítat její pihy, ji hluboce ovlivnila. Toto zkoumání v ní vyvolalo podvědomý pocit, že její tělo by nemělo být přijímáno takové, jaké je, ale spíš něco, co vyžaduje neustálou kontrolu a opravu. Že v lidech vyvolává neklid, a tudíž není hodno lásky, ani péče. To se projevuje tak, že se Bekka o sebe často nestará, chodí věčně rozcuchaná, není ničím výjimečným, že se několik dní neosprchuje a vyčištěné zuby má jen díky tomu, že nesnáší kovovou pachuť v ústech. Často chodí „vygajdaná“, a to dokonce i na společenské akce, takže se nejednou stalo, že ji rodiče, či sourozenci poslali do komnaty se upravit. Samozřejmě se nenechází v zanedbaném stavu vždy, občas se i hezky obleče a namaluje. O to víc je škoda, že takhle nechodí častěji, protože má skutečně dobré estetické cítění a v jejím stylu se projevuje artistický gen rodiny z matčiny strany. Ten se ale skrze zakódovanou lhostejnost málokdy dokáže prodrat napovrch. Rebeččina nevole k vlastnímu tělu se projevuje také skrze piercingy a tetování, kterých má požehnaně. Nesnáší, když se jí někdo ptá na jejich význam, proto většinou odsekne, že se jí to a ono prostě líbilo, a tak si to nechala udělat. Ve skutečnosti jsou ale všechny tělesné úpravy pokusem najít způsob, jak vlastní tělo přijmout a oblíbit si ho. Je to vlastně jeden velký paradox. Tvrdí, že tetování jsou jen inkoust a kůže, a že pokud v tom někdo vidí něco víc, je to jeho věc, ale přesto si vybírá vzory, které mají osobní význam – symboly odkazující na její oblíbené knihy, písně, nebo na vzpomínky, co nechce zapomenout a jejichž zapsáním na tělo si ho ozdobí, doufaje, že jí snad bude jednou připadat krásnější.
Bohužel je třeba konstatovat, že odpírání péče je zakotveno ještě hlouběji a promítá se tak, že Rebekka často odmítá jídlo. Ne kvůli touze po hubenosti nebo snaze zapadnout do nějakého ideálu krásy. Je to pouhopouhým projevem již tolikrát zmiňované lhostejnosti.
Asi jste už pochopili, že vnější tvrdost a sarkasmus jsou jen slupkou, která zakrývá hluboce zakořeněnou nespokojenost se sebou samou – tu ventiluje skrze hledání nedostatků u ostatních. Její přirozeně rýpavý charakter si pak nedovolí na nedostatek neupozornit, i když je pravda, že většinu svých rýpavých poznámek Rebekka ventiluje skrze falešné účty na sociálních sítích.
Ačkoliv jsou teenegeři známí svým přístupem alá „nic mě nebaví, běžte všichni někam“, tak stav Bekky je už vážně za hranou. Proto na žádost maminky absolvuje sezení s terapeutkou, se kterou ale téměř nespolupracuje. Přesto existují věci, které Becce dokážou vykouzlit na tváři ten pověstný úsměv „od ucha k uchu“. Nejlepší terapií jsou pro ni její koníčky. I když se může zdát neuvěřitelné, že by zrovna ona, věčně znuděná a sarkastická, mohla mít něco, co ji opravdu baví, přece jen existuje pár výjimek.
První možností, jak ji rozveselit, je trávení času s rodinou. I když ji okolí popisuje jako samotáře a zatvrzelého introverta, tak se v rámci rodiny druží ráda, a dokonce se projevuje i dost hlasitým způsobem. V rodinném kruhu se pak její rýpavé poznámky a sarkasmus sníží na přijatelnou úroveň, takže vynikne i humor v jejích hláškách, kterému se dostane ocenění v podobě smíchu od ostatních rodinných příslušníků. Samozřejmě se spousta konverzací s ní neobejde bez protáhlého obličeje a klasického „jo třeba“ a „nevím, je mi to jedno“, ale obecně vzato Bekka s rodinou tráví čas ráda a miluje rodinné sešlosti.
Velkou roli v jejím životě hraje hudba, konkrétně ta rocková. Je obrovským fanouškem Ozzyho Osbournea a jeho skupiny Black Sabbath. Skupina ji inspirovala natolik, že Bekka s pár přáteli založila vlastní undergroundovou kapelu, která zpívá covery jejich písniček. Původně v ní vystupovala jen jako bubenice, ale nakonec se z ní stala i kytaristka a frontmanka. Společně s kapelou vystupuje v různých alternativních podnicích v Kodani, z čehož sice nejsou její rodiče vůbec nadšení, ale když vidí, s jak rozzářenýma očima se po koncertech vrací domů, tak nemají srdce na to ji vystupování zakázat.
Většinu času totiž Bekka jinak tráví zalezlá v posteli se sluchátky v uších. Je téměř nemožné na ni narazit bez sluchátek. Nejradši má ty velké s obroučkou přes hlavu, ale na společenské akce se musí spokojit s airpody. Aby je zakryla pod vlasy, tak je ochotná se i učesat – takže chápete, jak velká motivace pro ni hudba je. Pokud jste rocková duše jako ona, je možné, že si budete rozumět, lidí s vytříbeným hudebním vkusem si Rebe váží nejvíce. Dávejte si ale pozor na to, aby vás do téhle kategorie zařadila. Může se taky stát, že vás vyhodnotí jako nedostatečně autentického a hudbu, kterou posloucháte, šoupne do předvídatelného klišé pro masy. Pokud se vám podaří projít jejím neúprosným testem hudebního vkusu a opravdu jí ukážete, že jste na stejné vlně, můžete v ní najít nečekaně loajální spřízněnou duši. Takovou, která vás dokáže zahrnout dlouhými diskusemi o obskurních albech, zapomenutých kapelách a koncertech, které nikdo jiný nechápe. Ale jen tehdy, když uvěří, že hudbě skutečně rozumíte. Není totiž nic na světě, co nenávidí víc než lidi nosící trička s logem kapel, aniž by je aktivně poslouchali, anebo osoby, co se považují za fanoušky Nirvany a jejich nejoblíbenější písnička je Smells like teen spirit.
Její respekt si rozhodně získáte slušnou sbírkou vinylových desek nebo starých kazet. Pokud jí ukážete, že jste ochotni investovat čas a peníze do něčeho, co považuje za skutečné umění, máte u ní velké plus. Ale pokud chcete opravdu proniknout pod její tvrdou skořápku, je zaručenou cestou projevovat pozitivní vztah ke konspiračním teoriím o mimozemšťanech a všemu tajemnému, co se skrývá za hranicemi našeho světa. Jakmile zjistí, že i vy věříte, že nejsme ve vesmíru sami, otevře se vám jako málokomu. Ke konverzacím o ufonech nedokáže být lhostejná.
Dalším zaručeným způsobem, jak ji zastihnout v nejízlivém rozpoložení, je při venčení jejího leguána. Pokud na ni narazíte právě během této aktivity, je pravděpodobné, že kvůli vám i odloží sluchátka a zapřede se s vámi do řeči. Kdyby byla princezna od Disneyho, tak je leguán Steve bezpochyby jejím zvířecím společníkem. Bývá díky němu v nezvykle dobrém rozpoložení.
Za zmínku pak ještě stojí seriál Simpsonovi, jehož je Bekka velkým fanouškem a který dokáže sledovat dlouhé hodiny. Den strávený sledováním Simpsonových je pro ni produktivním dnem.
I když jí koníčky v mnohém pomáhají, tak poslední dobou se jim takřka vůbec nevěnuje, a naopak je vůči všemu ještě laxnější než obvykle. To je jedním z důvodu, proč ji rodiče posílají do Illei. Těžko říct, jak se její charakter bude projevovat tam…
Minulost:
Soukromé, středoškolské vzdělání v oboru zdravotní sestra / Matka Phoenix, otec Kenneth, starší bratr Arthur Björn (27), starší sestry Amalie Constantia (25) a Euphrosyne Cordelia (24), mladší bratři dvojčata – Timotheus Samuel a Vincentius Simeon (13), mladší sestra Eulalia Angelica (8) / Svobodná
Důvodů k početí dítěte je spousta. Touha po pokračování rodové linie, naplnění vztahu skrze přesunutí své lásky ke společnému genetickému materiálu, nebo prostě jen radost z představy o výchově. Když se ale jedná o čtvrté dítě, musí být onen důvod o něco neobvyklejší. Třeba takový, že vaše maminka dostane od tatínka slib – pokud dokáže chodit po vodě, mohou si pořídit další miminko. A tak si nakoupí balení vody, opatrně ho rozprostře na zemi a projde se po něm, zatímco ji tatínek sleduje s němým úžasem. A právě takhle začíná příběh Rebekky.
Bekka přišla na svět během divoké květnové bouřky, kdy blesky roztrhávali oblohu. A právě v jejich světle se zrcadlil její ohnivý vzhled: narodila se s divokými, zrzavými vlasy, které jí rámovaly tvář jako plameny. Prudkost blesků se však nezapsala do její povahy. Naopak, Bekka byla odmalička milá a tichá. Více se začala projevovat až při trávení času se svými staršími sourozenci, protože v každé velké rodině je občas třeba zvýšit hlas, aby byl vyslyšen bez prodlení. A tak se Bekka postupně naučila projevovat, i když ne křikem nebo vztekem, ale svým vlastním způsobem. Byla pozorná, trpělivá a vytrvalá. Když něco chtěla, dokázala si to vydobýt – ne silou, ale svou neústupnou vůlí. Lidově řečeno, byla tvrdohlavá jako mezek. Babička o ní často v žertu říkávala, že ani její husté vlasy nedokáží skrýt ty býčí rohy, které ji narostly.
Obecně vzato, patřila v rodině k těm vynalézavějším a trochu zlobivějším potomkům, i když její kousky nikdy nešly za hranice rozumného. Ráda si dělala legraci z ostatních – třeba dávala sestře do límečku brouky, protože věděla, že se jich děsně bojí, nebo ji pronásledovala po zahradě se slimáky v ruce, pobavená tím, jak se Rose hrůzostrašně vyhýbá těm nevinným tvorečkům. Vyrůstala v pohodovém prostředí plném lásky a na své dětství si nemůže stěžovat. To, co jí během něj negativně ovlivnilo, není totiž vina nikoho z její rodiny, spíš jen nepřízně osudu a genetiky.
Rebeččinu tvář totiž už od narození zdobily pihy. Byly to malé, hnědé tečky, které se objevovaly na jejích tvářích, nose i ramenech, a i když ji dělaly jedinečnou, pro jejího tátu to byla nepříjemná připomínka jeho vlastních vnitřních bojů. Trpěl totiž obsedantně kompulzivní poruchou a jeho kompulzí bylo počítání, tudíž každá piha, kterou na její pleti spatřil, byla jako neodbytný podnět, který mu nedal klid. Ačkoliv ji miloval, její pihy pro něj byly něčím, co nemohl ignorovat. Opravdu se snažil, aby jeho porucha Bekku ovlivnila co nejmíň, ale Rebe byla dostatečně pozorná na to, aby si všímala, že se jí táta po pár minutách konverzace přestane dívat do obličeje a místo toho přesune svůj pohled na špičky bot, anebo se při vyprávění pohádky dívá na její sourozence častěji než na ni. Nikdy nepochybovala o tom, že ji má rád. Jenže v dětských letech, kdy jsou všechny pocity silné a nezastírané, vás i maličkosti zasáhnou hlouběji, než byste si přáli. Takže když se Kenneth vyhýbal Rebeččíným očím, tak to její dětská duše to vnímala jako nějaký druh odmítnutí. Odmítnutí jí, toho, jak vypadá… A to se také propsalo do vlastního vnímání sebe samotné.
Necítila se jako princezna. Být princeznou pro ni znamenalo být pohádkově krásná, takovým tím způsobem, kdy si jí ostatní všimnou a zatají dech. Přesně to vídala u svých sester, hlavně tedy u Euphrosyne, o které všichni odmalička tvrdili, že vypadá jako porcelánová panenka. Bekka tím pádem svou roli princezny v podstatě odmítala, často říkala, že by radši byla dcera loupežníka a schválně se od role princezny snažila distancovat co nejdál. Odmala měla blízko k hudbě, ale místo toho, aby si jako koníček v rámci hudebního vzdělání vybrala nějaký elegantní hudební nástroj, tak začala hrát na elektrickou kytaru. Obecně našla zálibu ve výstřednostech, což ale nikomu z rodiny nevadilo. Máma s tátou ji podporovali ve všem, co chtěla zkusit a když trávila prázdniny v Illei, tak se její výstřednost dočkávala ohlasu. Rodina z maminčiny strany byla totiž taky poměrně nekonvenční, takže mezi nimi měla Bekka pocit, že je mezi svými. Od tety Vivienne si ve třinácti vyprosila leguána, na němž byly v laboratoři prováděny pokusy a kterému teta hledala nový domov. Rebe chtěla svého nového mazlíčka pojmenovat jednoduše „Leguán“, aby tím dala najevo, jak je vlastně obskurní a žije na hraně. Když to však řekla mamince, tak ta ji s úsměvem odpověděla, že to je vlastně skvělé jméno, protože když se jeho jméno píše s velkým L, stává se z něj takový král mezi leguány… Nakonec ho tedy Rebe pojmenovala Steve.
Kolem třináctého roku věku se ke složitým pocitům ohledně sebe samé přidaly ještě rozbouřené hormony dospívání a Bekka začala být uzavřenější. Level její rýpavosti a sarkasmu se podstatně zvýšil, stejně jako míra její lhostejnosti vůči světu. Začala celé dny trávit tím, že ležela se sluchátky v posteli, ve snaze zpracovat své emoce. Rodina její uzavřenější přístup nejprve respektovala, protože si mysleli, že má Bekka jen introvertnější období. Každému se občas stane, že se mu vybijí sociální baterky, takže jí chtěli dát prostor na to, aby si je zase nabila. Byla to Phoenix, kdo vytušil, že s Bekkou není něco v pořádku a chtěla ji pomoct. Na veškeré snahy o pomoc však Bekka reagovala protáhlým obličejem a rýpavými komentáři. Když jí Phoe navrhla, jestli by se nechtěla jít třeba dneska projít, tak Bekka šla, ale schválně svou procházku směřovala na nějaké opuštěné místo, aby přiměla mamku k názoru, že je možná lepší, když zůstane doma, aby se jí ještě něco nestalo. Zanedlouho omezila svůj pohyb venku jen na procházky se svým leguánem. Touto dobou na sebe Bekka úplně rezignovala, přestala se upravovat a obecně byla jako jedno střapaté, otupělé klubko, které není možné spatřit jinak než se sluchátky v uších.
Blížil se začátek jejího středoškolského vzdělávání, když Rebe napadlo, že nechce pokračovat ve výuce v paláci, ale ráda by navštěvovala školu v Kodani – konkrétně obor zdravotní sestry. To ji zprvu rodiče zakázali: duševní stav Bekky totiž rozhodně nesvědčil o stabilitě a Phoenix s Kennethem se báli dceru každý den pouštět do města samotnou. Nakonec se Becce ale podařilo je přesvědčit: mohl za to hlavně fakt, že v ní po dlouhé době viděli skutečný zájem. Zájem Bekky spočíval hlavně v tom vypadnout mimo palác a obor zdravotní sestry si zvolila jen proto, aby mohla rodičům argumentovat, že pokud chce být zdravotní sestřičkou, tak je nejlepší začít co nejdřív s praxí, kterou v paláci nedostane, proto musí nastoupit na běžnou školu.
Zájem Bekky o obor však trval jen do té doby, než na něj nastoupila. Na třídních schůzkách učitelé informovali její rodiče o tom, že bývá duchem nepřítomná. Sice nevyrušuje, ale má během výkladu v uších sluchátka, místo zapisování si maluje do sešitu a jednou její rýpanec dokonce rozbrečel spolužačku. Za to se jí však Rebe hned omluvila. Obecně byla v kolektivu třídy spíš introvertní, moc se neprojevovala, obědy trávila povětšinou sama a až postupem času si ve třídě našla dvě kamarádky, s nikým jiným se nebavila. Její sarkastické hlášky však často bavily spolužáky, a i když nebyla Bekka vyloženě třídním klaunem, tak se díky nim těšila oblibě, i když o žádné další hlubší kamarádíčkování nestála.
K životu na střední škole patří i party, a v nich se Bekka našla. To, že pro ni rocková hudba byla únikem z reality, jsme si už řekli, takže když jí kamarádka ze třídy pozvala na undergroundový koncert svého kluka, nemohla odmítnout. Jakmile jednou nasála alternativní atmosféru rockového prostředí, už pro ni nebylo cesty zpět. Ten večer zaslechla na záchodech nějaké holky, jak diskutují o nejlepším možném způsobu, jak si propíchnout ucho, a vzhledem k tomu, že Bekka byla ze zdravotní školy, tak něco o nervových zakončeních věděla, proto se s holkami seznámila a nabídla se, že jim ucha propíchne. Nakonec to dopadlo tak, že s další náušnicí v uchu skončila i ona. Po tomto večeru bylo Rebe jasné, že se musí vrátit, protože undergroundová sorta lidí je její krevní skupina. Ne, že by měla pocit, že by ve své rodině neměla místo: to ani náhodou. Královské prostředí a její rodina byla tím, kým prostě byla: princeznou. Kdežto členové subkultury byli tím, kým chtěla být.
Další týden šla na další koncert, a pak ještě na další a na další. Pokaždé se seznámila s novými lidmi, protože byla „ta holka, co umí dobře píchat piercingy, a ještě to dělá zadarmo“. Občas ji někdo poznal a podivil se nad tím, co dělá princezna na koncertě někde ve sklepě, načež Bekka jen poznamenala cosi sarkastického a nikdo její přítomnost dále neřešil. Na těchto typech koncertů se také vyskytují tatéři a jednou jí její „stálý zákazník“, kterému už propíchla kdeco, požádal, aby mu i něco vytetovala, že nikomu nesvěří kus své kůže raději než jí, a tak se Rebe dostala i k tetování. Piercingy a tetování se jí natolik zalíbily, že jimi začala zdobit i své tělo. V komunitě se stala zkrátka oblíbeným členem a štamgastou. Znala se i s hudebníky skupin, kteří tam často vystupovali, což se jí nakonec stalo „osudným“. Jednou totiž vystupující kapele vypadl bubeník, a když se mezi štamgasty spekulovalo o tom, jestli bude koncert zrušen, tak někdo poznamenal, že vlastně Rebe hraje na bicí, tak jestli by nemohla zaskočit. Nejprve se tomu vzpouzela, ale nakonec se nechala vyhecovat a skutečně s kapelou vystoupila. Všem svým výkonem vyrazila dech. Když se pak do klubu stavila po škole příští týden, předal jí provozní telefonní číslo s kontaktem kluka, který zakládá kapelu a chtěl by se s ní sejít. Asi si teď říkáte: je to tu, láska! Ale zklamu vás. Mezi Bekkou a tímto mladíkem neproběhlo nic, kromě domluvy, že by se za ním a ostatníma klukama zastavila a zkusili si spolu něco zahrát. Po pár jammovacích sezeních byla na světě kapela hrající covery od Black Sabbath, v níž Rebekka zastávala roli bubenice a kytaristky. Po pár menších odehraných vystoupeních pak začala i zpívat a stala se frontmankou.
Asi si říkáte, co na její působení na undergroundové scéně říkali rodiče. Ze začátku nebyli ze situace nadšení a snažili se chození do undergroundových prostor Rebecce vymluvit. Když pak ale viděli, jak je na druhý den po koncertech šťastná, tak ji nedokázali bránit. Konečně Bekka nevypadala tak otupěle a aspoň o víkendu se v jejich očích zračila jiskra života. Trávila čas se sourozenci, pořádala s bratry dvojčaty lechtací války, vyprávěla mamince o tom, co se odehrálo v nové epizodě Simpsonových, a dokonce i navrhla, že by si všichni společně mohli zahrát nějakou deskovou hru. Dokonce na sebe začala i více dbát. Aby mohla na koncerty chodit, tak začala svědomitě chodit na společenské akce v paláci, bavila se s ostatními hosty, a jako odměnu za to jí pak bylo dovoleno se nenápadně vytratit a jet vystupovat na koncert.
Co se týká milostného života, tak tady se není moc o čem bavit. Na přespávačce u kamarádkdy Bekka pochopila, že není stoprocentně heterosexuální a když jí pak jiná kamarádka pozvala do trojky s přítelem, tak jí bylo jasné, že lesbička z ní taky nebude. Kromě těchto dvou záležitostí je však Bekka bez romantických zkušeností, ale nikdy jí to nevadilo. Během střední školy pro ni existovaly jenom koncerty, rodina, leguán Steve a Simpsonovi, pro nic dalšího v jejím životě nebylo místo.
Před maturitou se její občasná chuť do života začala vytrácet. Členové její kapely byli o rok starší než ona, takže školu ukončili rok před ní a rozprchli se do různých částí země, či světa, potažmo nastoupili na vysoké školy a na kapelu už neměli tolik času. Začali se vídat daleko méně, méně koncertovali a Bekku to hluboce zasáhlo. Taky si začínala uvědomovat, že piercingy a tetování jí poskytují jen dočasnou úlevu od nepříjemných pocitů, místo na kůži už jí dochází a zkrátka už si nemůže kdykoliv, kdy se cítí špatně, něco vytetovat. Pomalu začala sklouzávat zpátky ke svému typickému lhostejnému přístupu. Ten jí ani po dobu střední školy zcela neopustil: vymizel pouze o víkendu, kdy měla po koncertu, stávalo se jen výjimečně, že si zachovala onu jiskru i ve všední dny.
Začala se cítit daleko hůře než předtím a nevěděla, co se sebou. Začala znovu vynechávat jídlo a přestala o sebe dbát, protože to byly strategie, které většinou zabíraly před tím, než začala vystupovat. Odmaturovala s průměrnými výsledky a na přání rodičů se přihlásila na vysokou školu, ale přijímačky schválně pokazila a nepřijali ji na žádnou univerzitu. Její okolí začalo řešit, co dál, ale Becce to bylo jedno. V létě po maturitě se veškerá její lhostejnost slila a proměnila se v jedno velké emoční zhroucení, kdy brečela mamince na klíně s tím, že je jí hrozně špatně, ale neví proč a ani co s tím má dělat. Na základě toho začala chodit na terapie, každopádně se do začátku sezení s terapeutkou stihla její mysl otupět vůči emocím natolik, aby s ní Bekka nespolupracovala. A nespolupracuje s ní dodnes.
Posledních několik měsíců tráví zavřená u sebe v komnatě, zachumlaná v posteli, se sluchátky v uších. Nedokáže se donutit, aby o sebe pečovala a ven chodí v podstatě jen tehdy, když chce vyvenčit Stevea. To je jedním z důvodů, proč ji rodiče posílají do Illei. Byl to nápad Kennetha, podle kterého Becce změna prostředí prospěje. Navíc vždycky měla blízko ke svým prarodičům, i ke strejdovi s tetou a když byla mladší, tak se z ní v Illei během prázdnin stal jiný, spokojenější člověk. Phonix z Kenova nápadu není vůbec nadšená, ale už jí nenapadají další možnosti, jak Becce pomoci, a tak s jeho návrhem souhlasila. A Rebecce? Té to je všechno jedno.
Here Is My Cup of Care... Oh Look It's Empty.
Motto:
The Selection Empire of Illéa
Je zakázáno kopírovat profily jak z grafického, tak obsahového hlediska.
bottom of page