top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com
Charakteristika:
23 let | 10.10. | Váhy | 167 cm | 53 kg | Zelená, hnědá, bílá
Architektura, kreslení, móda, procházky po pláži, pletení a šití, příroda a túry, čtení, jízda na koni, péče o pokojové rostliny, judo, střelba
Phoenix je rozhodně těžké přehlédnout. Po své matce zdědila nezkrotnou hřívu kudrlinek, které se sice v průběhu let naučila zpracovat tak, aby nepůsobily jako vrabčí hnízdo, ale stejně jsou její neodmyslitelnou součástí. Ještě ke všemu se u ní projevil gen, který přeskočil generaci a po babičce má vlasy od přírody sytě zrzavé. Má zajímavé rysy tváře, většina lidí by ji nenazvala oslnivě krásnou nebo konvenční, má výraznější nos a čelo, vše to doplňují ostré sklony lícních kostí a hran čelisti. Z obličeje se na Vás budou upírat hnědozelené oči, které nejčastěji připomínají rozteklý karamel a jejich teplý odstín v lidech často vyvolává pocit důvěry a pohody. Za to může i úsměv, který skoro nikdy neopouští její rty, ačkoli její nejbližší dokážou rozeznat ten upřímný od toho zdvořilého. Málokdy se vyloženě kření, jelikož má u zadních zubů trochu mezery a je nerada, když to někdo vidí. Snadno se červená, tudíž používá několik přípravků na pleť, aby tento neduh omezila.
Má středně vysokou postavu, což jí nijak nepřekáží, podpatky stejně moc nemusí, i když si na ně zvykla. Její odstín pleti je mnohem blíž tomu otcovu, zdědila tvrdohlavý gen pro pleť, která se neopálí do snědého tónu ani přestože žije v Angeles, kde je většinu času slunečno. Občas jí lehce naskáčou pihy. Nemá žádná tetování, popravdě se šíleně bojí jehel, takže u ní nehrozí ani piercingy kromě propíchnutých uší od dětství. Přijde jí, že nezdědila zrovna moc křivek, malá ňadra, málo výrazné boky a pas, naštěstí aspoň dlouhé nohy si může odškrtnout. Jako skoro každá žena má tak určité komplexy, ale neznamená to, že by se neměla ráda. Patří k těm lidem, kteří jsou hlavně vděční za to, že jsou zdraví a jejich tělo jim umožňuje tolik úžasných věcí.
Vyjadřuje se vzhledově hlavně skrze módu. V tomhle ji dost ovlivnila matka a časem si našla Phoenix svůj vlastní styl, který se dost zaměřuje na přírodní materiály. Má ráda zemité tóny, ale nepohrdne ani veselými odstíny. Některé oblečení si sama šije, líbí se jí batikované a vzorované věci, a naučila se plést a háčkovat, tudíž se může stát, že ji uvidíte třeba v ručně upleteném svetříku nebo topu. U šperků je trochu opatrnější, ačkoli má slabost pro výrazné náušnice. Makeup v běžné dny skoro nepoužívá. Ne, že by se bála výrazně nalíčit, na akce je zvyklá sáhnout po stínech na oči anebo rtěnce, která zvýrazní ústa, ale převážně prostě nemá potřebu se neustále zkrášlovat. Vlastní oproti tomu hrozně moc kosmetiky na vlasy. Nějak je přeci jen udržovat musí. Všechno jsou to ale převážně přírodní a veganské produkty, na to hodně dbá.
Když se s Phoenix seznámíte, první slovo, které si k jejímu charakteru přiřadíte, je nejspíše to, že je milá. Ano, nezdá se to jako nic moc hodnocení, ale podle Phoenix se dost podceňuje lidská laskavost a vstřícnost. Vždycky se snaží, aby se lidé kolem ní cítili dobře, je přirozený “peacemaker”. Vyhýbá se sporům, naopak je ten člověk, který vhodnou poznámkou umí rozptýlit napětí nebo odvrátit hrozící hádku. A pokud se to nepovede, jako první se snaží diplomaticky zasáhnout a situaci uklidnit, případně ji dovést k usmíření. Nikdy neodmítne někomu pomoci, říkat ne je pro ni občas těžké, ačkoli by se nedalo říct, že nemá páteř a žádné hranice, za které by odmítla zajít. Prostě má jen hodnoty, na kterých lpí a nenechá nikoho, aby jí je vyvracel. K tomu patří jedna z těch horších vlastností, kterými oplývá. Nesnáší, když se jí někdo snaží něco rozmluvit. Nedělá rozhodnutí jen tak v záchvatu impulzu, dost nad nimi přemýšlí a sesbírá si informace, než učiní nějaký důležitý krok. A je otevřená případné diskuzi, ale pokud její rozhodnutí někdo vyloženě shazuje nebo se snaží změnit její názor a nerespektuje ho, dokáže se tvrdohlavě zaseknout a přestane s ní být rozumná řeč. Jelikož se nerada hádá, prostě zmlkne a začne vás ignorovat, anebo se prostě otočí na patě a se zachováním důstojnosti odejde, aniž by Vám věnovala jediný pohled na rozloučenou.
Vždycky byla chytrá, ale její inteligence plynula spíše z humanitní stránky. Šly jí předměty jako politologie, historie, sociologie, psychologie, diplomacie nebo třeba jazyky. Naučila se kromě rodného jazyka taky francouzsky, italsky, německy a samozřejmě španělsky. Její matka na ni odmalička mluvila španělsky, proto tento jazyk vnímá pomalu stejně za svůj jako angličtinu. Matematika nebo přírodní vědy nebyly nic moc pro ni, prospívala, ale nebavily ji. Oproti tomu se nadchla pro umělecké obory. Bohužel neuměla zrovna moc zpívat a hra na nástroje ji nezaujala, ale už od tří let se nadchla pro kreslení a malování. V pozdějším věku přišlo zaujetí architekturou, a to jí zůstalo do dospělosti. Když se rozhodovala, co bude dále studovat, vybrala si právě architekturu.
Vždycky ráda trávila čas venku. Příroda podle ní byla ta nejlepší kouzelnice, a i v rámci svého stylu, ať už v módě tak v návrzích do architektury se jí hodně inspirovala, anebo se ji pokoušela zakombinovat. V pokoji pěstovala pokojové rostliny, aby si trochu oné přírody vnesla i k sobě do komnaty. Bavilo ji chodit na túry a objevovat krásy Illéi i zahraničí, spíše tedy než na dlouhé procházky po městě byla na to si sbalit batoh a na několik dní zmizet v lesích nebo horách. Dodávalo jí to klid na duši. Byla jednou z mála, kterou otec nechal sáhnout na své orchideje ve skleníku, jelikož se s nimi naučila zacházet. Taky ji dost zaujala ekologie, v níž podnikli její rodiče mnoho kroků a tušila, že se jednou možná v rámci svých povinností vydá hlavně tímhle směrem a bude pokračovat ve vybudované práci. Není ale moc sportovní typ. Otec ji naučil střílet a chodila na judo, v obou věcech našla zalíbení, ale určitě se dobrovolně nebude trápit odpolednem ve fitku nebo na hřišti.
V některých ohledech mohla působit trochu jako strašpytel. Málokdy riskovala, a když někdo navrhl něco na poslední chvíli, často odmítla účast jen kvůli tomu, že se necítila komfortně, když neměla čas si to promyslet a naplánovat. V její hlavě vládl řád. I proto kolem sebe často šířila tak klidnou a rozumnou auru, což bylo v přímém rozporu například s její mladší sestrou. Jako by někde ztratilo to temperamentní španělské dědictví, které měla dojem, že její sourozenci podědili. Jules hodně vzhledově a Viv povahově. Kde se u ní stala chyba? Bylo občas snadné trochu si připadat jako vetřelec uprostřed své vlastní rodiny. Věděla, že má i něco po tátovi, ale ten byl zase hodně logický a praktický typ a na to byla ona až příliš závislá na svých emocích. Sice je výrazně neprojevovala, ale rozhodovala se podle nich. Měla duši snílka, který věřil, že pohne světem, když bude mít dost trpělivosti a odvahy. S tím druhým stále trochu bojovala.
Taky byla absolutní romantik. Sledovala skoro pohádkový vztah jejích rodičů a něco podobného chtěla i pro sebe. Spřízněnou duši, osudovou lásku. Někoho, kdo ji bude chápat a bude jí oporou ve všem, co život přinese. Měla za to, že ji našla. Na druhou stranu taky ztratila. Poznamenalo ji to. Snažila se působit stále stejně, jako ono sluníčko a něžná duše, ale nosila si v sobě hluboký smutek a bolest, kterých se nedokázala zbavit. Nesmála se tolik, co dřív, trávila mnohem víc času doma, ponořená ve vlastním projektu, který ji rozptyloval od reality. Přestala se tolik bavit s přáteli, a i rodině se nesvěřovala tak jako dřív. Každý, kdo ji doopravdy znal, tu změnu přeci jen cítil, ale nemohl ovlivnit, jelikož pokaždé, když se na to zavedlo téma, Phoenix předstírá, že je všechno v pořádku o to usilovněji. Tak trochu zapomněla na to, jaké to je žít naplno. Kdysi v sobě měla jiskru, která občas proplula na povrch a narušila tu jinak líbeznou auru, ale v dobrém slova smyslu. Jako když andílek vystrkuje růžky. Ale teď byly pryč i sarkastické poznámky, které dotvářely celkový obraz. Zůstávala příliš ponořená v myšlenkách, stín vlastní osobnosti, zaseknutá ve snu minulosti, z něhož ji neměl kdo vytrhnout.
Minulost:
Otec Cameron, matka Angelica, bratr Julian, sestra Vivenne
Phoenix je prostředním dítětem královského páru. Jako taková trpí typickým neduhem prostředních sourozenců. Je tou nejrozumnější a zároveň chvílemi omylem opomíjenou součástí rodiny. Nebere to zle. Ví, že ji rodiče milují stejně jako její druhé dva sourozence. Možná je to tím, že už od dítěte byla klidná a dokázala se postarat brzy sama o sebe, nepotřebovala ani nevyžadovala tolik pozornosti, až si lidé přestali všímat, že ji taky potřebuje. Julian byl přeci jen budoucí král, museli se mu věnovat, měl jednou převzít celou zemi a viselo na něm hodně zodpovědnosti, o kterou by Phoe stejně nestála. A pak tu byla Viv, ta nejmladší a nejroztomilejší, ale taky největší potížistka. Nedělala to schválně, ale měla zápalu za tři lidi a rodiče s ní jednoduše občas měli plné ruce práce.
U lidu byla Phoenix všeobecně oblíbená, jako dítě rozkošná a jako dospívající způsobná a vždy se uměla vyjadřovat a chovat na veřejnosti. Občas z legrace slýchávala, zda náhodou není adoptovaná, díky čemuž se dokázala trochu čertit. Jen protože nesdílela matčin expresivní temperament, ani otcovu ráznější povahu, neznamenalo, že po nich nic nepodědila. Na rodině jí záleželo víc než na čemkoli. Snažila se svým dílem přispět k fungování země, tak jak se očekávalo, ale v rámci priorit pro ni bylo nejdůležitější právě to, aby fungovala její rodina. Podle ní ale i právě tím přispívala k chodu Illéi, jak by monarchii prospělo, kdyby jejich rodina byla rozhádaná? Když jí bylo třináct, jednou se máma hodně porafala s tátou. Phoe přinesla mámě společné album fotek, které “náhodou” našla zapadnuté ve skříni a schválně vybírala historky k fotkám, na kterých táta vyzníval nejlépe. A tátovi donesla kytici jarních lučních kvítků s tím, že plela trávník, a že by je měl dát mámě, protože je smutná. Nesnášela, když byli rozhádaní. Občas měla takový hloupý pocit, že se usmířili snad jen kvůli tomu, že šlo poznat, že ji to trápí, i když věděla, že je to pitomost. Časem se to naučila dobře skrývat, ale stejně byla napjatá pokaždé, když měla dojem, že je mezi někým z rodiny zlá krev. Málokdy se to týkalo jí, na to dokázala až moc dobře potlačit pýchu a udělat vše proto, aby křivdy napravila.
Když dokončila domácí vzdělávání, podala si přihlášku na studium architektury. Poprvé tak byla pryč z domu, nastoupila na univerzitu v Belcourtu. Spolužáci si chvíli zvykali na to, že mezi sebou mají “celebritu”, ale díky její přátelské povaze ji nakonec velmi rychle přijali mezi sebe. Vyzkoušela si tak typický univerzitní život s přespávačkami, úmorným učením, závislostí na kafi i večírky, které končili úděsnou kocovinou. A co je nejdůležitější, zde asi po čtvrt roce poznala svoji první, a jak věřila, tak i osudovou lásku. George nebyl ničím výrazně výjimečný. Atraktivní, ale se středně hnědými vlasy a očima v podobné barvě schovanými za obroučkami brýlí, působil trochu nenápadně. Phoe ani nevěděla, čím přesně ji zaujal, možná tím, že jí vždycky podržel dveře, a že když mluvila, tak jí tiše ale zaujatě naslouchal, jako by věděl, že každé její slovo má váhu. Nakonec to byla ona, kdo ho pozval ven. Nejednalo se o velké romantické rande, jen obyčejná procházka po parku s kávou, stěžování si na učitele a opatrné oťukávání. S každým slovem, které ale George pronesl, jakmile se osmělil, chápala čím dál víc, že je chytrý a nezvykle soucitný, v mnoha věcech se shodli a sdíleli spolu vášeň pro architekturu. Nakonec zakotvili v restauraci na večeři, a poté ní doma a zaujatě diskutovali o výhodách a nevýhodách moderní architektury. George na ni nic nezkoušel, přespal na gauči. Ráno, když se probudila, voněla bytem káva, kterou jí přinesl s omluvou, že se jí nechtěl hrabat ve věcech, ale když mu poví, co má ráda, nachystá jí snídani. Od toho rána v tom byla až po uši. Velmi brzy se z nich stal nerozlučný pár. George poznal její slabost pro romantická gesta a nosil jí květiny, díval se s ní na nechutně přeslazené filmy, vždycky přišel na nějakou maličkost, jak ji udělat šťastnou. Přišla s ním o panenství. Poprvé ho vzala domů do Angeles na díkuvzdání, a i když matka vyjádřila menší starost, že je pro ni možná moc mírný, všichni uznali, že je to milý a chytrý hoch. Na škole prožívala Phoenix s Georgem ty nejšťastnější léta svého života.
Po dvou letech vztahu ji požádal o ruku. Řekla ano. A chvíli po jejích 21. narozeninách se vzali. Bydleli spolu v bytě v Belcourtu, alespoň než dokončí studia, ačkoli hodně často jezdila Phoenix i zpět do Angeles, na svátky a samozřejmě kvůli některým povinnostem. George měl v Belcourtu matku, otec jim zemřel před lety, tudíž často diskutovali o tom, zda se přestěhují do Angeles anebo zůstanou tam. Vzhledem k povinnostem, které ale bude Phoenix mít si stála za tím, že se přestěhují do Angeles. George to nemohl pochopit, podle něj by se mohla případně vzdát titulu. Přeci jen nikdy nebazírovala na tom, že je z královské rodiny. Ale Phoenix věděla, že i když by jí rodina nebránila jít za štěstím, tohle by je ranilo, a že ji také potřebovali, tahle země ji potřebovala, stačilo se dívat na to, co se dělo kvůli New Order. Měla kvůli tomu speciálně přidělenou ochranku z Kingsmana. Na to George taky žárlil, nelíbilo se mu, že se kolem ní motají tak blízce muži. Jednou se poštěkali opravdu ošklivě a George odešel, aby si provětral hlavu. Normálně by ho zastavila, poprosila, ať to proberou a nechodí od sebe naštvaní. Ale tenkrát toho měla dost, byla až příliš roztrpčená a unavená, a tak ho nechala jít a šla spát. Probudila ji až policie, která jí v noci zaklepala na dveře s tím, že měl George autonehodu. Viník ujel. Bohužel George na místě podlehl následkům, zavolaná záchranka už nic nezmohla.
V tu chvíli se pro ni zhroutil celý svět. Nedokázala se vůbec ovládat. Už jako dítě zázračně skoro neplakala a tahle vlastnost jí zůstala, ale tentokrát po několik dnů odmítaly slzné kanálky vyschnout. Nedokázala se sesbírat a odletět, a tak matka přijela za ní, držela ji v nejčernějších chvilkách jejího života. Pomohla jí zařídit pohřeb a postavit se čelem Georgově matce, která na tom byla stejně zle, když přišla o jediného syna. Pohřeb se konal za dva týdny. Phoenix se následně vrátila do Angeles, jelikož nesnesla být na místě, kde měla se svým manželem spjatých tolik vzpomínek. Všude s sebou nosila tajnou vinu, které se nemohla zbavit. Kdyby ho tenkrát zastavila, kdyby se nepohádali, žil by ještě? Viníka se nepodařilo dopátrat, dokonce tu bylo jisté podezření, zda se na George nezaměřili schválně a nehodu nezpůsobili New Order. To jen podporovalo její provinění i hořkost. Naučila se do sebe emoce uzamknout. Předstírala každý den, že je jí líp, i když nebylo, až tomu lidé začali věřit. Ponořila se do učení a dálkově dokončila poslední ročník vysoké. Obtěžovala se zajet jen na promoce, přičemž vyklidila byt. Po dlouhé době poprvé zase plakala, ale tentokrát to neměl kdo vidět. A od té doby jede na autopilota a jediný opravdový zájem, v němž figuruje upřímnost, zaměřila na rekonstrukci starého křídla. Tento projekt jí rodina dovolila, možná vycítili, že potřebuje něco, na co se soustředit teď, když skončila škola. Hodně času též trávila ve stájích, projížďka na koni byla jediný moment, kdy měla dojem, že může nechat na chvíli chmury za sebou. Většinu času ale tráví v komnatě nebo právě v nezrekonstruovaném křídle. Když bratr Julian vyhlásil Selekci, rozhodla se, že bude muset zatnout zuby. Rodina ji potřebovala, brácha o to spíše. Když měl onu autonehodu, málem ji trefil šlak. Bylo to jako probrání se ze snu. Nemohla by bratra ztratit, ještě stejným způsobem jako svého manžela. Musela se dát do kupy a postarat se o to, že všechno bude v pořádku.
Kindness Is The Universal Language That Can
Be Spoken By Anyone.
Motto:
Princezna | Angeles | Univerzita, obor architektura | Ellie Ryan | Ginny
Phoenix Zoé Schreave
The Selection Empire of Illéa
Je zakázáno kopírovat profily jak z grafického, tak obsahového hlediska.
bottom of page