Nikolai se narodil 19. listopadu – za noci tak dlouhé, že by podle ní mohl dělat reklamu norským zimám. Jako malý často sedával u map a hltal příběhy o norských objevech, zatímco jeho otec si přál, aby ty mapy jednou vedly k dalším politickým úspěchům. Od útlého věku jej učili, že princ není jen titul – je to odpovědnost a povinnost. Ačkoli by bylo logické, že bude následníkem trůnu, vždycky si myslel, že jeho mladší bratr by v té roli zářil víc. Na rozdíl od Nika je jeho bratr extrovertní a energický a dokáže se při každém projevu usmívat, zatímco Nikolai přemýšlí, kolik dalších věcí ho ten den čeká. 
Zatímco jiní členové rodiny si klidně hráli s dětskými verzemi korunovačních klenotů, Nikolai prý už v pěti letech překvapivě zručně pracoval s mapou a kompasem, protože trávil víc času pozorováním krajiny z oken královského sídla než učením se etiketě. O královské autoritě věděl pouze to, že prababička královna byla hrozivá, ale méně hrozivá než matka, když mu přistihla, jak hodiny studuje staré vikinské pověsti místo vlastních rodinných legend.
Jeho bratr, který přišel na svět pár let po něm, byl jeho naprostým opakem – přátelský, výřečný, s obličejem, který by zapadal do každého letního festivalu mezi místní Nory. Byl to typ, co si lehce získával srdce ostatních – zatímco Nikolai byl ten, kdo v osmi letech stál stranou s mapou, pečlivě si zakresloval přesný průběh všech královských zahrad, místo aby si hrál s ostatními dětmi. Jeho rodiče brzy pochopili, že z Nikovy tendence mizet v podkroví s námořními mapami a starými kronikami se zrodila vášeň, kterou žádný královský instruktor etikety nedokáže vymazat. Zatímco bratr obdržel přídomek „princ budoucnosti“, Nikolai získal neformální přezdívku „princ fjordů“ – což bylo něco jako označení pro toho podivína, který by si královský trůn vzal nejraději na výlet k odlehlým norským břehům.
Jeho dospívání bylo střídavě plné pokusů rodičů vtáhnout ho do reálného světa, a jeho vlastních pokusů se z něj vytratit. S královskými lekcemi v rytířství a protokolu se rozloučil při prvním státním banketu, kde se rozhodl předvést svou novou teorii o dávno ztracených vikinských trasách, což mělo efekt menší diplomatické katastrofy, když následně upoutal více pozornosti než skutečné projevy. Rodiče se pokusili přivést ho k válečným vědám a nabídli mu výcvik v norské armádě, což byl očekávaný krok pro každého člena královské rodiny. Nikolai však vytrvale prosazoval své právo zvolit si jinou cestu. Když nastoupil na výcvik v Royal Navy místo armády, trochu to všechny šokovalo – a to, že v první lekci málem spadl z paluby, všichni považovali za trochu prorocké. Časem se ale stal šikovným námořníkem a navykl si na chladné větry, které mu byly bližší než studený diplomatický salon.
Navzdory počátečním nehodám se Nikolai stal zdatným námořníkem. V lodi na otevřeném moři našel pravou radost života – „Tady jsem opravdu v bezpečí,“ říkal svému mladšímu bratrovi, který mu jednou vyzvedl po vlnách. Moře mu přinášelo vše, co královská politika nemohla: svobodu, nekonečný rozhled a hlavně – žádné dvorní etikety. V průběhu času si jeho spolupracovníci zvykli na jeho náhlé zmizení do podpalubí, kde trávil hodiny ve společnosti map a kompasů, což zřejmě považoval za nejlepší zábavu, když venku zuřila bouře. Když se později stal oblíbeným „šéfem mapových expedic“ – což nebyla skutečná funkce, jen role, kterou si sám přidělil – pravidelně si kreslil vlastní mapy, které pak hrál jako kvízové hry, do nichž se zapojila většina posádky. „Kde jsem teď?“ ptával se s úsměvem, zatímco ostatní přemýšleli, jestli není lepší ho někde vyhodit na břeh.
Po návratu z námořní školy už bylo jasné, že Nikolai nehodlá být klasickým princem. Ač se u něj vyvinula fascinace norskou historií a mytologií, kterou dokázal hodiny vyprávět včetně dramatických popisů bitev a ztracených ostrovů, k reálným státnickým povinnostem se stavěl poměrně vlažně. Jak stárnul, dokonce i jeho vlastní rodiče začali pochybovat, jestli by pro něj nebylo lepší nechat ho věčně na moři – obzvláště poté, co na jednom veřejném projevu náhodně zmínil, že podle něj by se norský státní rozpočet dal optimalizovat investicemi do výzkumu vikingů, což způsobilo menší skandál.
V posledních letech se však přece jen objevil u dvorních porad a debat o politických otázkách, což způsobil fakt, že zřejmě nebylo zbytí – i jeho loď byla přeci jen přístavem jménem Osla. Nyní častěji navštěvuje diplomatické akce, byť s dávkou vtipu a ironie, která je pro něj tak typická. Když se ho jeden diplomat z Dánska zeptal, co si myslí o spolupráci mezi jejich státy, odpověděl s humorem: „Záleží, jestli máte dostatek místa pro další námořní expedici.“