Nicolas se nikdy nepovažoval za nikoho výjimečného. Normální kluk, který vyrůstal se svou matkou a s jejími často se střídajícími se protějšky. Nežili si nějak špatně, ale ani nepatřili k nejbohatším, přesto pro Nicolase bylo vždy záhadou, odkud bere jeho máma peníze, když do práce nechodila. Nějakým způsobem ale měli peněz vždy dostatek, nebo alespoň na to, co chtěla jeho máma, bylo peněz vždy dost. Obecně se jejich vztah nedal nejspíš označit za příliš vřelý. Spíš než doma, své dětství trávil často buď povenku nebo u staré sousedky z přízemí, kterou bral jako svoji babičku a stará paní zase brala Nicolase jako své vnouče, i když spříznění nijak nebyli. Obecně bylo jednodušší trávit čas se starou paní než s mámou a jejím novým přítelem, který ho obvykle stejně chtěl z bytu pryč, aby měl jeho mámu jen pro sebe. Děcko bylo prostě v určitých chvílích jen a pouze na obtíž. Ve škole si Nicolas vedl průměrně, nebyl génius ale ani žádný pitomec, ale stejně tak neměl do budoucna žádné velké plány a ani sny. Předměstí, ve kterém vyrůstal, stejně příliš možností nenabízelo a na nějaké cestování bůh ví kam, se stejně necítil. Na velké plány a sny ho prostě nikdy neužilo, jediný člověk, který ho neustále vybízel k něčemu většímu, byla stará paní. Díky ní se naučil dobře anglicky a taky nějaké základy němčiny a dokonce mu pomohla dostat se na malířský kurz, protože podle ní měl nadání od boha. Syrový talent, který je jen potřeba opracovat a zdokonalit. Ani během puberty se nikdy nechytil nějaké špatné party, i když pár průšvihů si jistě zažije každý. Vlastně si žil docela spokojeně a zažíval asi to, co zažívá každý kluk jeho věku. První lásky, první opití, blbiny, zkoušky, trable doma převážně s partnery jeho matky a taky zvládnutí smutku a ztráty kvůli smrti jeho adoptované babičky a učitelky. Zrovna moc peněz neměl, ale po střední škole přes známého získal práci na stavbě a večer dál navštěvoval kurzy malby, tentokrát už pro pokročilé a ve své malé garsonce sdílenou s kamarádem se pak snažil vytvářet vlastní díla s představou, že jednou by jeho díla třeba mohl někdo ocenit. Změna přišla stejně nečekaně a nezvaně, jako to už u změn bývá. Jeho máma mu nikdy neřekla, kdo je jeho otec a on nakonec vzdal jakékoli snahy o to zjistit, jak se věci mají. Nakonec, kdyby o něj jeho otec stál, dávno by ho už přece hledal a vzhledem k typům jeho matky se domníval, že šlo nejspíš jen o dalšího darmožrouta. Opak byl ale pravdou a stejně tak se i odhalilo, odkud jeho matka celou dobu získávala peníze. Jeden z králových ministrů měsíčně vyplácel mladé služce rentu za to, že žila v tichosti stranou i se svým synem, kterého počala s králem. Jenže ministr zemřel a peníze přestaly chodit, což rozhodně není vítané rozuzlení. Nakonec, každý by měl převzít odpovědnost za své děti.
Nicolas si přišel jako v nějakém filmu. V jednu chvíli bydlel v garsonce a pracoval na stavbě jako každý jiný a v té druhé bydlel v paláci, lidé ho oslovovali pane a jeho otec kolem něj poskakoval jako nadšené děcko, kterému se splnil sen. Tím pádem to zničilo i hněv způsobený tím, že se o něj nikdy nezajímal. Jak taky mohl, když o něm nevěděl, vlastně za to mohla jeho matka, která si nyní užívala většího luxusu, než kdy předtím a jen ho podporovala v tom, aby se se svým otcem o to víc sblížil. Ne každý byl ale nadšený z toho, že se v paláci zjevil. Podvedené královně se vlastně nedivil, ale nepřátelství od nevlastní sestry ho vlastně mrzelo, protože mu ani nedala pořádnou šanci a stejně tak to platilo i pro lidi u dvora. Netrvalo dlouho zjistit, jak moc jsou všichni falešní a s jakou nechutí sledují každý jeho krok, jakoby tu neměl co dělat. Mohl snad za to, že byl synem krále a že jeho matka jeho existenci tajila? Zprvu se skutečně snažil zapadnout, pochytit všechny nutné kroky a tak nějak se zorientovat v tom celém novém světě plného pozlátka a povinností, které byly něčím, s čím se doposud nesetkal. Jenže přiveďte obyčejného kluka z předměstí do paláce a chtějte po něm, aby se choval jako princ. Tohle nebyl film a ani nějaká krásná pohádka. Nedařilo se mu a postupně začal pobyt v paláci sám nenávidět. Nesnášel, jak se na něho ostatní dívají, jakoby byl nějaké špinavé zvíře, co se vetřelo do jejich domu, jak čekají na každou chybu, co udělá. Proč se pak vůbec snažit, když je pro ostatní stejně nevítaný host a to samé platilo i pro jeho nevlastní sestru. Jestli se k němu chtěla chovat zle, on se k ní nemusel chovat o nic lépe, nakonec nebylo těžké si nevšimnout, že jejich otec ho má raději a Nicolas to přisuzoval hlavně nesnesitelné povaze jeho sestry a tomu, že jeho otec jako jediný vidí, že se snaží a že má zájem ho poznat. Nepřívětivost dvora si pak brzy začala vybírat daň a on tak čas raději trávil v barech s nějakými šlechtici, kteří se mu vcelku rychle vlichotili do přízně a seznamovali ho s krásami života bohatých lidí. Skandály se hromadily, ale věřil otci, že vlastně nejde o nic hrozného. Mladí lidé jen blbnou a to, že ho občas někdo vyfotí navátého, nebo že se sem tam dopustí nějakého omylu při veřejném vystupování, to se prostě stane. Co už se ovšem nestává je obvinění ze znásilnění. Nicolas vlastně zprvu ani nechápal, co se děje, když jeho sestra vrazila do komnaty a mávala jakýmsi pochybným plátkem před jeho obličejem. Jeho první reakcí bylo jen nevěřícné zasmání, což jeho vyzobrazení taky moc nepomohlo. Jenže co měl dělat, jeho mozek to nedokázal pochopit. Proč ho obviňují z něčeho, co v životě neudělal? Šlo o nějaký vtip?
Bohužel o vtip nešlo, naopak se to celé začalo měnit v jednu obrovskou noční můru, ze které není úniku. Neudělal jsem to. Ani už nepočítal, kolikrát to řekl, ale stejně to celé pokračovalo a stejně tak ho jen o to víc srazilo na kolena to, že otec ani nepřemýšlel nad tím, že by to neudělal, prostě to jen chtěl zamést pod koberec. Reakce jeho matky zase odpovídala výtkám, že přece tohle nemá dělat bez toho, aniž by se neujistil, že se o tom nikdo nedozví. Nikdo mu nevěřil a ani mu nepřišlo, že by se někdo snažil věřit tomu, že to neudělal. Ti, co s ním tu noc byli v baru, vrtěli hlavami a tvrdili, že nic neví, jiní zase za zády roznášeli drby, že to nebylo poprvé. Tu noc se s onou dívkou skutečně bavil a skutečně mezi nimi něco bylo, ale vše to bylo na naprosto dobrovolné bázi. Možná se nechoval úplně vzorně, ale nebyl násilník. Od onoho incidentu se naprosto uzavřel do sebe. Média ho stejně viděla jako viníka a stejně tak to platilo i pro jeho novou i starou rodinu. To, že má odjet se svou sestrou do Illei bere jako Sophiinu volbu. Zůstat tam s ní a pak se vrátit do Francie s tím, že ho s největší pravděpodobností odsoudí za něco, co neudělal a pošlou ho do vězení? Nebo se vypaří, ale tím sám sebe nepřímo usvědčí? Nevinný přeci neutíká, jenže i nevinní končí za mřížemi, zvlášť když někomu dost jasně překáží a on v tomto celém vidí jen snahu své nevlastní sestry a její matky odklidit ho někam z cesty a nejlépe nadobro.