Ne každého čeká pohádkový konec, ale neznamená to, že by člověk nemohl získat svůj šťastný konec ve svém stylu, i když cesta ke štěstí může být lemována trny a nečekanými překážkami. Tak nějak to Nathan vnímá i u své mámy, která se účastnila selekce krále Camerona. Po odchodu ze selekce si odnesla mnoho nových znalostí a možností, ale stejně tak si odnesla i zlomené srdce a hodně velký zmatek v hlavě ohledně toho, co by měla dělat a co od života vlastně chce. Dodělání školy bylo jasné a pak samozřejmě i snaha zapomenout na neopětovanou lásku a skutečně romantickou lásku přeměnit v čisté přátelství, ale nešlo jen o to. Cítila, že potřebuje zapracovat hlavně sama na sobě a vypořádat se s vlastními nočními můrami. Nebylo to hned, ani to být hned nemohlo, ale nakonec si mohla s čistým srdcem stoupnout před zrcadlo a říct sama sobě, že je jednak spokojená sama se sebou a taky, že krále téhle země už ani v nejmenším nemiluje, ne z hlediska romantických citů. Jedna kapitola života se konečně uzavřela a ta nová se zase otevřela. Nepopsaný list papíru, který čeká na všechny nové zážitky, které svět nabízí. Jenže svět nikdy nebyl zrovna pohádkovým místem a představa, že někde na konci tunelu na nás vážně čeká dokonalý protějšek, bylo jen bláhové a dost nebezpečné snění, ke kterému ale jeho máma měla zkrátka sklony. Toužila po lásce a toužila i lásku dávat, tentokrát bez toho, aby ji cokoli drželo zpátky a aby cokoli drželo zpátky toho druhého. Po dokončení školy začala cestovat a díky dárku od Camerona si hodně oblíbila i lezectví, kde se seznámila s Marcusem. Nešlo o žádnou velkou romantiku, spíše o náhlé vzplanutí a jednorázové užití si, z kterého se ale posléze vyklubal následek jménem Nathan. Komplikace, která dost jasně ovlivnila životy jim oběma. Pro Hope bylo samozřejmé, že si dítě nechá a nakonec to byl Marcus, kdo navrhl, že to spolu můžou zkusit a vlastně se nedalo říct, že by jim to spolu neklapalo, i když to, že se vzali, bylo způsobeno hlavně tlakem Marcusovy křesťansky založené rodiny. 
Přesto Hope nemohla říct, že by nebyla šťastná, její syn pro ni znamenal naprosto všechno a s Marcusem tvořili fungující parťáky, koopreující rodiče a obecně jim to podle ní hezky klapalo, i když k tomu byla zprvu skeptická. Zvlášť šlo vše jako po drátkách díky pomoci Hopiny rodiny, která u nich byla nasáčkovaná v jednom kuse. K tomu se s přáteli začala více angažovat v politice a rovněž se po letech zase dostala do kontaktu s Cameronem, který už měl se svou manželkou rovněž dítě a další na cestě. Život tak konečně zase nabral správný směr, kdy měla dokonalého syna, skvělého manžela lomítko kamaráda, smysluplnou práci a rovněž se jí do života vrátil kamarád, král, který se nakonec stal i Nathanovým kmotrem. Jak už se ale řeklo, cesta ke šťastnému konci je lemována trny a nečekanými překážkami a lidé jsou pořád hlavně lidé. Nathanovi rodiče spolu sice vycházeli, respektovali se a měli se rádi, ale stejně tak nebyli žádným nebeským párem poblázněným láskou a i to nejspíš přispělo k jejich odloučení a k následnému rozvodu. Spíš než milenci totiž byli skutečně hlavně kamarády. Pro Nathana, kterému bylo tehdy zhruba sedm, se toho zas tak moc nezměnilo, tedy až na to, že jeho táta už s nimi nebydlel a místo toho začal Nathan trávit čas se svým tátou hlavně o víkendech. To, jestli rozvodu předcházela například nevěra nebo cokoli jiného, to se Nathan nikdy nedozvěděl, nebylo to něco, co by jeho rodiče chtěli řešit před ním a zbytečně ho tak zatahovat do dramat. 
Pro Nathanovu mámu se tak život smrskl na vcelku jednoduchou rutinu. Nathan, obecně rodina a pak její práce, která se nyní hodně opírala i o provoz útulků pro ženy v nouzi a pak i o mnohem vlivnější politickou pozici. Snahy o hledání nějaké lásky naprosto vzdala, jednak pro to nebyl čas a pak se už obecně vzdala naděje, že by tu pro ni snad nějaká druhá půlka byla a o další zklamání nestála.
Nathan si ale na své dětství rozhodně nijak nestěžuje. Vždy věděl, že ho rodiče mají rádi a oproti jiným rozvedeným rodičům, jeho rodiče stále fungovali jako naprosto bezproblémoví parťáci. Nakonec trvalo další dva a půl roku, než si jeho máma nechala na prst znovu navléknout prstýnek, tentokrát ale od osoby, která do ní byla zamilovaná až po uši a to už nějakou tu řádku let. To jen jeho mámě trvalo uvědomit si, že svou životní lásku měla celou dobu přímo pod nosem. Jak se říká, pod svícnem bývá největší tma a každodenní náhodná setkávání nebyla ani trošku dílem náhody.
Alex byla nejspíš přesně to, co Hope potřebovala. Rázná a o to víc milující policistka se srdcem ze zlata. Mladá žena byla jako lék pro pošramocenou duši, která se spíš soustředila na druhé než na to, aby skutečně pomohla sobě, zvlášť když druhým zvládala odpouštět velmi snadno, ale sobě samé nikoli. Na roztěkanost reagovala klidem a na výbuchy energie zase potřebným nadšením a humorem. Cestu si k sobě hledaly pomalu, ale zato trvale a pro Alex byla Hope jasnou láskou už po prvním krátkém hovoru, kdy na ni Hope omylem vylila svou horkou čokoládu, což bylo nakonec prohlášeno za záchranu chuťových buněk. 
Nathan by své dětství zpětně popsal jako naprosto bezproblémové a pohodové. Jeho rodiče sice měli vždy hodně práce, ale nikdy mu nepřišlo, že by neměli čas na něho a ten pocit nepřišel ani ve chvíli, kdy se jeho rodiče rozvedli. Byl pro ně prioritou a tak, ať už se jednalo o hokejový zápas, taneční soutěž nebo o divadelní představení, nikdy se nestalo, že by tam alespoň jeden z rodičů nebyl a to samé pak platilo i pro Alex, která ho okamžitě vzala za vlastního. Rodina ho podporovala ve všem, co chtěl zkusit a vždy se všichni snažili vytvořit prostředí, ve kterém se nebude zdráhat cokoli probrat a to samé platilo i pro jeho dva mladší sourozence, dvojčata, která si k sobě jeho máma s Alex vzali kvůli složité životní situaci Alexiny vzdálené sestřenice.
Vyskytly se ale těžší chvíle, ať už šlo o předsudky lidí, nebo věci, které byly spojeny s prací jeho mámy a Alex. Někdy to bylo prostě psychicky náročné a pro Nathana bylo o to těžší vidět, jak se jeho blízcí snaží předstírat, že je to vůbec netrápí. Sám se vyloženě s šikanou nesetkal, nebo alespoň ne od svých vrstevníků během školních let. Mnohem častější a nepříjemnější byly pohledy samotných dospělých a hlavně jejich jedovaté řeči, které ale ve výsledku nikdy nenechal bez odpovědi. Během studia se odklonil od hokeje, což naštěstí zachránil jeho mladší bratr, který k obrovskému nadšení Hope a dědy, byl rozený hokejový génius a Nathan se tak zaměřil  především na divadlo a tanec a pak taky na počítače a obecně techniku, kterou i více studoval na střední škole. Po škole ale k překvapení všech nepokračoval na žádnou vysokou školu a ani se nesnažil prorazit v showbyznysu, místo toho se přihlásil do armády, která byla na hony vzdálená budoucnosti, o které předtím neustále mluvil.
Nathan vždy básnil o tom, jak si po škole otevře se svým nejlepším kamarádem kavárnu s malou pekárnou. On přitom bude i nadále po večerech navštěvovat hodiny tance pro děti i dospělé, kde pomáhal s realizací hodin a pak samozřejmě budou společně pokračovat i s ochotnickým divadlem. K naplnění snů ale nedošlo a to z prostého důvodu. Jeho nejlepší kamarád se stal jednou z oněch nutných obětí NO. Prostě šel po chodníku, po kterém v tu dobu jít neměl. Byla to přece jen jeho chyba, nutná oběť pro větší dobro. Jedna událost a zcela to změní pohled člověka na celý život. Armáda nebyla něco, co by ho nějak extrémně naplňovalo. Přihlášení bylo založeno na návalu emocí a na roztříštěné budoucnosti a na snaze zařídit, aby se něco takového už neopakovalo. Jeho rodina se s urozenými stýkala, kdo mohl zaručit, že se jim nic nestane a armáda přeci jen alespoň nějak pomáhat musí. Vojenský výcvik ukončil s dobrými výsledky a s excelentními výsledky v rámci IT technologie a o něco později mu bylo nabídnuto pokračovat ve speciálním výcviku, který vedl až k odhalení existence organizace Kingsman a nabídnutí místa v jejich vznikajících řadách. Jak se očekávalo, své místo našel přímo na IT oddělení, kde má na starost kybernetickou bezpečnost a stejně tak hackerské protiútoky. V rámci osobního života se to má pak u Nathana velmi jednoduše. Ačkoli sotva krom práce stíhá ještě něco jiného, tak ve svém neexistujícím volném čase dobrovolničí coby učitel tance a rovněž někdy zaskočí za přáteli do ochotnického divadla. Co se týče vztahů, neznalé osoby čeká nejspíš ještě větší šok, protože je Nathan ženatý, i když zrovna jeho vztah by se ani v nejmenším nedal brát jako idylický a ani jeho rodina tento svazek příliš neschvaluje.
Jejich partnerské problémy střídaly problémy a bylo většinou na Nathanovi, aby vše dával do pořádku a hlavně i dostatečně vydělával, protože Lydie stále studovala a nemohla tak přispívat na domácnost, kterou s Nathanem začala sdílet ještě dřív, než ji stihl pořádně představit rodině. Přeci jen, byla v nouzi a Nathan byl její manžel s vlastním bytem, takže proč by si hledala vlastní byt. Prací muže přeci je, aby se o ni postaral. Na její opakovanou nevěru přišel Nathan náhodou a dost ho to sebralo. Celou dobu se snažil, aby měla všechno, na co jen pomyslela. Dovolené, dárečky a to vše na úkor jeho volnočasových aktivit, které ho dělají skutečně šťastným. Jenže dle ní na ni nikdy nemá čas. Buď je to jeho práce, proti čemuž se dá namítat máloco, nebo pak jeho rodina, co ji stejně nenávidí, nebo pak ještě ty jeho blbosti jako tanec nebo divadlo. 
Nakonec musel uznat, že chyba nemohla být jen na její straně, byla pravda, že čas trávil hodně v práci a že Lydie do jeho rodinného kruhu vážně moc nezapadla, ne že by se tedy zrovna snažila. Své rodině o její nevěře nikdy neřekl, ale to, že mají problémy a že se Nathan trápí, by nepoznal jen slepý. Chvíli byl klid, pak zase problémy. Bylo to jako nekončící kolečko, kdy jí nakonec vždy odpustí a dá jí další xtou šanci, protože přeci jen, byli partneři a on měl neustále pocit, že je hlavně jeho chyba, že vztah neklape, jak má, protože je neustále v práci, o které jí ani nemůže nic pořádného říct. Jenže toho zlého bylo podstatně víc. Byly chvíle, kdy si říkal, že ji vážně opustí, že její provinilý pohled po noci, kdy byla, bůh ví kde, s bůh ví kým, už prostě dál nesnese, ale nikdy neměl dost síly na to, to doopravdy udělat. Vždy se totiž omluvila, vždy ho zasypala sladkými slůvky ve snaze vynahradit mu všechen ten křik, lži, facky a rozbité věci, co po něm ve vzteku hodila. On přece taky nebyl doma a nejspíš lítal, bůh ví, kde. Jenže všechno má své hranice a dostat flaškou po hlavě, když si v rozčilení balíte věci, je už přeci jen vcelku jasným signálem, který potřeboval, aby se sbalil a zamířil ke své mámě a její manželce s myšlenkou, že tohle je definitivní konec a hned další den podá žádost o rozvod. Konec se ale zase neuskutečnil, místo toho se zase po pár týdnech vrátil, protože jeho manželka příhodně zjistila, že je těhotná. Taky slíbila, že spolu začnou chodit do poradny a obecně, že všechno bude jako dřív, takže v pořádku a v pohodě a skutečně se nyní zdá, že se snaží, byť postupem času jde znát, že té snahy je zase míň a míň.
S blížící se selekcí byl Nathan převelen do paláce, kde má sice pokračovat ve své obvyklé práci, ale k tomu se má přidat i práce v terénu coby obyčejného strážného a v rámci kontroly nad účastnicemi ho příhodně přiřadili i coby pomocníka k tanečním hodinám. Z toho má alespoň malou radost, i když už teď je mu jasné, že to nebude ani v nejmenším zrovna úsměvná krasojízda.