V krásný letní den, který byl až úmorně horký. Vzduch se sotva pohnul, stačilo abyste jen vyšli ven na ulici a lidé si o vás mohli myslet že jste uběhli maraton. Ovšem pro manželský pár, Josepha a Juliu Torrez, to byl šťastný den. Narodili se jim totiž děti, dvojčata. Chlapec, který se narodil jako první a dívka, která přišla na svět sotva pár minut po něm. Už od tohohle okamžiku z nich byla nerozlučná dvojice sourozenců. Jak děti postupně rostly a objevovali svět, začínali se dostávat do hloubky světa motorů. Jejich otec se pohyboval na okruhu formulí jako mechanik, proto je také učil, jak správně spravovat motori a nejrůznější věci, které se toho týkají. Jejich matka zase dbala na to, aby uměli jazyky a nějaké ty klasické dovednosti, kam patří například tanec, malování nebo jiné sporty, jako je třeba tenis, volejbal a tak dále. Dělala to vlastně z toho důvodu, že jako malá neměla možnosti, aby se takovým věcem mohla věnovat. Pocházela totiž z Waverly, kde jak je známo, je vysoká kriminalita. Byli chudí a neměli moc peněz, jenže potom co ztratila svého otce, zavraždili ho, se její matka zapřela a vydělala aspoň tolik peněz, aby se Julia mohla odstěhovat pryč z provincie. To se jí taky nakonec povedlo. Kdyby se to totiž nepovedlo, nečetli byste tyto slova. Jelikož se jejich otec pohyboval u dost dobré závodní stáje, vydělával si i jako obyčejný, ale za to potřebný mechanik ne zrovna malý peníze. Navíc byli ve Fenley, která není zas tak daleko od Angeles. Zkrátka se měli dobře. Sice Melanie často rozčilovala, proč se musí třeba učit pitomou francouzštinu, když do Francie stejně nepojede. Taky jí bylo kolem deseti let, když změnila názor. Její pozornost totiž zaujal mladý pilot formule jedna, který z Francie pocházel. Následně jí už nedělalo problém se učit jazyku pojídačů žab. Kromě francouzštiny se učila ještě španělsky, italsky, řecky a japonsky. Všechny jazyky, které si sama mohla vybrat jí bavili, především tedy zmíněná francouzština a španělština. Už od svých osmi let byla společně se svým bratrem na okruhu. Otec je učil jak správně naslouchat motoru tak, aby byl v nejlepší kondici. Nebylo to tak, že by o tom věděli majitelé motokár, vždy jim je půjčoval až poté, kdy všichni odešli. Nechával je, aby si to vyzkoušeli a možná užili co nejvíce mohli. Jednou, když byli dvojčata na okruhu, je zahlédl i jeden z šéfů stají, který byl v práci přesčas. Líbilo se mu, jakým stylem ovládají motokáru, proto jim také nabídl, že by je přijal do týmu a vychoval si z nich své mladé nadějné hvězdy. Prvních několik let to fungovalo fantasticky. I přes menší chyby se posouvali výš a výš. V jednom ze závodů jí nedovolili jet, našli místo ní náhradu, lépe řečeno jejich otec měl více peněz a koupil mu sedačku. Byla na ně naštvaná, ale co mohla dělat? Nakonec se musela spokojit s tím, že ji nechali alespoň jako testovacího řidiče, i když to se nelíbilo její matce. V onen den onoho závodu, se jí ze srdce odlomila jedna důležitá část. Tou byl její bratr Diego, který se dostal do havárie a jeho monopost vzplál. Štěstěna jim ten den nepřála… O dva týdny později se konal pohřeb jejího dvojčete. V té době jí bylo bylo jednadvacet let. Dlouhou dobu se z toho nemohla dostat. Zašlo to až tak daleko, že se jednoho dne zamkla v koupelně a pokusila se spáchat sebenežití. Štěstím bylo, že dveře se blbě zamknuly, takže vlastně ani zamčené nebyli a její rodiče jí tak mohli pomoct. Pár dní strávila v nemocnici, kde podstoupila pár návštěv psychologa. Ten jí řekl jedno z latinských citátů: ,,Inter vepres rosae nascuntur”. Neboli: ,,Mezi trním se rodí růže.” Doporučil jí, aby si tohle moudro zapamatovat, což taky udělala. Pochopila to tak, že nemá vzdávat svůj boj o místo ve světě chlapů. V tu dobu totiž chtěla skončit se závoděním. Do nové sezóny nakonec nastoupila, jenže… Její výsledky nebyli jako dříve. Někde uvnitř ní dřímal hlásek, který jí v té rychlosti pokaždé našeptával, že se jí stane to samé co jejímu bratrovi. až v den, kdy si jí zavolal její nadřízený pochopila, že takhle to dál nejde. Měla na výběr ze dvou možností. Buď to vzdá a odejde v tom smyslu, že se už nikdy nebude moct vrátit a zůstane pohořelou hvězdou. Nebo se vzchopí a vybojuje si zpět to, co vždy chtěla. Čestné místo ve sportu mužů. A jestli jste si tipli možnost dvě, tipli jste si dobře. Začala na sobě o něco víc makat, až se dostala tam, kde byla předtím. Sice se jí někdy nedařilo a končila na nižších místech, ale vždy byla v top deseti, kteří týmu mohli přispět pár body. Její matka toho měla dost. Každý závod se stresovala, aby nedopadla stejně jak ojejí bratr. I z toho důvodu ji přihlásila do známé Selekce, kterou má syn krále Camerona a královny Angelici. Byla nehorázně naštvaná, že jí to její máma, která jí slibovala ochranu a podporu ve všem, mohla vůbec udělat. Nakonec jí nezbývalo nic jiného než souhlasit. Opustit tak svůj vysněný svět a skočit po hlavě do neznáma. Nejvíce jí štvalo to, že se musela kvůli něčemu jako je Selekce, rozejít se svým přítelem, se kterým se znala snad už od dětství. Lámalo jí srdce na malé kousíčky, když viděla, jak moc mu tím ublížila. V den jejího rozchodu si slíbila jednu věc. Ve všem bude upřímná. Je jí jedno, jestli bude mluvit s královnou, králem, korunním princem nebo snad někým ze zahraničních hostů. Vždy jim řekne svůj názor a ukáže jim, proč si zasloužila přezdívku Toro Torrez.