V provincii Sonage se vcelku často rozkřikne novina, když se rodina slavných jmen rozroste o nového člena, ovšem o narození Maxine ani jejích starších bratrů se zdaleka nemluvilo. Vrstva bohatých totiž pro mnohé zastiňuje skutečnost, že kdesi v těch méně nablýskaných, zapadlejších ulicích žijí i střední, až nízké kruhy společnosti, kam se hledáček novinářů nikdy nepodívá. Právě tam patřila rodina Maxine. Slabý průměr. Nic víc, nic míň, neboť její táta se živil údržbářstvím a máma brala směny v obchodním centru, díky čemuž se drželi nad vodou a nemuseli se nějak přehnaně omezovat, ale na druhou stranu si nemohli každoročně vyjet na exotickou dovolenou. Nedá se však říct, že by tím utrpělo dětství Maxine. Vyrostla ve stabilním domově, kde se několik let hašteřila s bratry, než všechny opustila ta dětinská fáze „spikneme se proti mladší sestře a holkám vstup zakázán“, načež spolu začali držet jako ta správná trojice sourozenců. Občas sice zamrzelo, když se musela vzdát snů o návštěvě zemí Evropy a vnímala ve škole určité předsudky dětí z lepších poměrů, ovšem nikdy by s nimi neměnila.
Na rozdíl od spousty jiných si neucelila představu, kterému odvětví by se chtěla v budoucnu upsat. Nevěnovala se ničemu konkrétnímu s kdovíjakým zápalem, leda by se nepočítalo divadlo. Na základní škole chodila pět let do dramatického kroužku, kde sklízela celkem úspěch a párkrát si zahrála i hlavní roli. Nakonec však na studium s daným zaměřením nenastoupila. Vyhrála zde její nešťastná vlastnost věci šíleně rozpitvat, a navíc se rodiče obávali, aby se v onom oboru vůbec zvládla uživit. Tohle byla finální kapka, která Maxine od divadelní kariéry odtrhla, a nakonec nastoupila na střední školu s ekonomickým zaměřením. 
Nedlouho po dostudování obsadila kancelářskou židli ve firmě jako asistentka, nešlo o zaměstnání, kde by toužila zůstat po zbytek života, časem spíš člověka otupovalo, ale potřeba financí byla silnější. Hlavně nadále tápala, co vůbec se svou maličkostí udělat a nemohla si moc vybírat. Žádné konkrétní ambice, velké sny, spíš jako by běžela v husté mlze. Kolikrát litovala svého rozhodnutí v rámci studia, ve kterém nyní navazovat nechtěla, jelikož cítila menší, nenápadný tlak ze strany rodičů, aby se finančně osamostatnila a byla takzvaně z krku. Nikomu z nich to nezazlívala, holt už nebyla malá holka a zasloužili si mít nějakou tu rezervu sami pro sebe, když vychovali tři děti. 
Mezitím se rozhodla obíhat konkurzy na divadelní role, jelikož se odmítala svého koníčku úplně vzdát. Několik rolí se jí však zdařilo obsadit, ačkoliv kvůli zaměstnání nevystupovala tak často, jak si přála. Tehdy do všeho vstoupila Riley, dlouholetá kamarádka ze školy, která Maxine pozvala na jakési večerní vystoupení, o němž se slovem blíže nezmínila. V den D posadila Maxine do davu se spikleneckým mrknutím, díky čemuž okamžitě pojala podezření, a to se posléze naplnilo. V moment, kdy se Riley objevila na podiu nebyla Maxine nijak zaskočená, na rozdíl od samotného ducha večera. Show burlesek. Absolutně netušila, čemu se její kamarádka po večerech věnovala. A nikdy by nehádala, že v ní sebevědomé, až skoro nadpozemsky působící burlesky vzbudí tolik zájmu. V zásadě šlo o druh divadla, smyslného a hodně provokativního, ironického i vtipného. Bylo to umění.
Hned vzápětí od Riley nedostala šanci se ukotvit v pochybovačných myšlenkách, neboť přišla s oznámením nadcházejícího workshopu pro začátečníky, kam Maxine na vlastní náklady zapsala. Jelikož už zde hrály roli obětované peníze, Maxine se v určený termín nervózně dostavila. Tehdy netušila, že šlo o nejlepší krok, co kdy udělala. Kupodivu se totiž objevila na dalším workshopu, načež se zapsala na pravidelné lekce. Překonávat stud nebylo snadné, natož se učit tancovat a objevovat v sobě tu sebevědomou, svůdnou stránku, ale poprvé od svého dětství cítila, že tohle je přesně tím, co hledala. V té době se s Riley hodně sblížily, zprvu to bylo zejména o předávání osobních zkušeností, triků a tajemství o nejlepších obchodem pro kostýmy, avšak časem spolu začaly trávit drtivou většinu volného času, který vyvrcholil polibkem. Pochopitelně se Maxine cítila zaskočená. Všechny její milostné eskapády se týkaly mužů, ovšem k jejímu překvapení se jí intimita s Riley líbila. Začala si tak přiznávat určité náznaky, kterým se nejspíš z vnitřního strachu bránila a nechtěla tak přijmout pravdu, kdy byla očividně přitahována oběma pohlavími. Tak se zrodilo pro Maxine lehce rozpačité období a začátek nového vztahu. 
Právě Riley nesla velkou zásluhu na vůbec prvním vystoupením Maxine, jelikož se za ni přimluvila. Samozřejmě mu chybělo mnoho k dokonalosti, těžko se srovnávalo s ostatními, zkušenějšími burleskami a bylo tak mizerně finančně ohodnoceno, že z toho nešlo ani zaplatit taxík zpátky domů. Ale na tom nezáleželo. Ta chvíle, kdy se na ni upírali dychtivé tváře obecenstva, přičemž okolní svět zmizel za oponou pštrosích per… nikdy tolik nebojovala s vlastním studem a nikdy se tak skvěle nebavila. V Maxine onen večer živě zůstával nehledě na počet dní, co uběhlo. Nestávalo se často, aby v něčem chovala neochvějnou jistotu, ovšem tohle patřilo mezi jednu z oněch vzácných chvilek. Hodlala v tom pokračovat. Zlepšovat se, tvořit nové, propracovanější kostýmy a vymýšlet čísla, která lidem vezmou dech. A pánům nejspíš napou kalhoty. Konečně objevila sen, odraz budoucnosti, kterou tak dlouho hledala. Kupodivu se to odráželo taky v jejím běžném životě. Začala nosit odvážnější kousky oblečení, nesla se s větším sebevědomím, a dokonce na sobě cítila lehké změny v rámci sebedůvěry v rámci onoho nadbytečného uvažování jako by se v ní umění burlesky nějak zakořenilo a ona jí doopravdy byla, nešlo již o to, kdy vystupovala. V průběhu pár let si navíc začala přivydělávat tolik, aby si mohla dovolit nájem malého, stísněného bytu a odstěhovat se. 
Osud je však krutá ironie. To, co člověka učiní šťastným se může změnit v nejhorší noční můru. Začalo to nevinnou fotkou Maxine na podiu, kterou někdo podstrčil pode dveřmi šatny. Natáčet a fotit bylo zakázané, tudíž to zprvu považovala za rebelské dílo fanouška, kterému se nějak podařilo proklouznout až do zákulisí. Ten večer to nijak neřešila. O něco znepokojivěji se jevila fotografie z dalšího čísla o dva týdny později, neboť se tentokrát objevila v její kabelce. Střílel si z ní někdo? Jak se někdo cizí nepozorovaně ocitne v šatně? Hloupost. Po tom, co se zeptala ostatních a nikdo netušil, o čem mluví, zacítila hořkou stopu úzkosti. Nahlásila situaci ochrance, zatímco si namlouvala, že jde určitě o hloupý vtip. Téměř tomu uvěřila, když se na pár následných číslech nic neodehrálo. Jenže potom mezi poštou objevila obálku, odkud se vysypala série fotografií. Ona v převleku burlesky. Nemluvě o vzkazu opěvující, jak je krásná, talentovaná a hlavně JEHO. 
Všechno zanesla a nahlásila na policii, kde jí slíbili, že se tím budou zabývat, avšak fotografie s obálkou a vzkazem psaným počítačovým písmem nejsou zrovna důkazy, dle nichž by se dal pachatel hned vystopovat. Další bod zlomu nastal, když jí dotyčný poslal zprávu z anonymního čísla. Vzápětí na Maxine těžce dolehla mrazivá realita. Chodil na její vystoupení, aniž by se ho podařilo odhalit. Věděl, kde bydlí. Zjistil její telefonní číslo. Určitě sledoval její sociální sítě. Co dalšího? Jak moc se jí onen člověk za ty měsíce vkradl do života? Ukazoval, nakolik je snadné se k ní dostat? Sebevíc se snažila, nezvládla se již tvářit, jak je vše v pořádku. Necítila se v bezpečí. Spíš jako myška zahnaná v koutě, co čeká na ostré zuby kocoura. Kdykoliv šla ven, nezbavila se úzkostlivého svírání žaludku a tendence ohlížet se přes rameno, až nejspíš připomínala paranoidní podivínku. Netrvalo dlouho, aby zrušila naplánované show. Za nějakou dobu, kdy jí vyčítal, jak se mu nelíbí, když už pro něho nevystupuje a musí se spokojit s jejími příspěvky, zmrazila sociální sítě. 
Následovalo období, kdy se stalker střídavě odmlčel anebo na svou přítomnost typickým způsobem upozorňoval. Vše vygradovalo v osudový večer, kdy Maxine někdo zaklepal na dveře. V kukátku nikoho neviděla, tudíž zmateně vykoukla ven a objevila ležet na zemi červenou krabici ovázanou mašlí, k níž byl přivázaný lísteček. Jakýsi šestý smysl jí radil, aby se toho nedotýkala. Neposlechla. Jakmile nadzvedla víko a očima přelétla psaní, sotva v hrdle zadržela výkřik. „Put it on for me, my little Max. I'll be watching“. Uvnitř se v hedvábném papíru skvěl krajkový komplet. V zaslepení děsu jí splývá, co všechno se dělo potom. Třesoucíma se rukama zavolala policii. Na displeji zablikala zpráva. „What are you waiting for, my dear?“ Z hrdla jí unikaly divoké vzlyky naplněné panikou a bezmocí, když zatahovala žaluzie, div je z oken nestrhala. Bydlela v přízemí, čekal tam někde venku? Kolikrát už to vlastně udělal? Co když se dostane dovnitř? Černé myšlenky jí vířily hlavou až do příjezdu policie, která byt včetně okolí prohledala. Nic. Nakonec si vzali onen balíček kvůli otiskům prstů s tím, že ověří záznamy z kamer a měla by se hned ráno dostavit na místní oddělení. Tam se však nikdy neobjevila. Po jejich odchodu v neutuchajícím strachu, až paranoie převrátila byt naruby hledajíc skryté kamery. Nechala zatažená okna a vypnula si mobil, když na něm zapípala nová zpráva, kterou si nepřečetla. Tu noc se v ní něco zlomilo. Smyslná, sebevědomá burleska zmizela. Zůstala jen vzlykající, schoulená skořápka všeho, čím se v posledních letech stala. 
Z bytu nevylezla čtyři dny. Navíc si zapomněla zapnout telefon a lidi se po ní začali shánět, což dohnalo Westona, aby si přijel ověřit, zda je v pořádku. Nelze říct, že jej zruinovaný interiér kdovíjak uklidnil. Co teprve Maxine, která se za celou dobu neviděla v zrcadle, a nakonec na bratra hodila všechno, s čím se takovou dobu sama potýkala. Už to nevydržela, zoufale se potřebovala někomu svěřit. Ani se nebránila, když v zásadě bez diskuse oznámil její návrat domů. Minimálně na dobu, než se dá trochu dohromady a najdou jí nové bydlení s lepším zabezpečením, s čímž souhlasila. Nechtěla si představovat scénář, v němž se stalker ocitne v bytě, když tam bude sama.
Jenže do práce ani na podium se nevrátila. Kontrakty i nájemní smlouvu vypověděla, aniž by plánovala hledat něco nového. Nechtěla. Westonovi se nějak podařilo rodičům vylíčit upravenou verzi s tím, že zbytek jim řekne sama, až se bude cítit připravená. Také jí pořídil telefon s novým číslem, co sdělila pouze rodině. Kolikrát chtěla napsat či zavolat Riley. Vysvětlit, co se s ní stalo. Ten bludný kruh, kde uvízla, to však nedovolil. Trvalo to zhruba pět měsíců. Dlouhé, pochmurné a temné dny schovávání se ve svém dětském pokoji anebo ztichlém domě, když rodiče pracovali. Uzavřela se do sebe. Její přílišné uvažování se dostalo totálně mimo kontrolu a zahltilo jí mysl. Nenáviděla toho muže. O to víc pohrdala sebou. To ona mu dovolila, aby jí vnikl pod kůži. Ona nezabránila, aby neztratila vše, co měla. Nesnášela samu sebe za starostlivé vrásky, co přidělávala rodičům. A nakonec přišla děsivá lhostejnost. Prázdno. V zásadě se potýkala s formou posttraumatické poruchy, kam se vplížilo období depresí a občas ji stáhly na samotné dno. 
Věcem učinila přítrž informace, že stalkera zatkli. Zprvu tomu odmítala uvěřit, než se rozbrečela v návalu prudkých emocí. Z ramen jí mizela obrovská tíha, o které doteď netušila. Nakonec se svěřila rodičům, neboť zoufale potřebovala něčí pomoc a podporu, aby se osvobodila ze zajetí svých démonů i strachů.
Po více než roce se Maxine vyškrábala z nejhustší temnoty. Něco ze stínů na ní naneštěstí trvale ulpělo, nevrátila se tam, kde skončila. V něčem udělala velké kroky zpátky, s čímž dvakrát nesympatizovala, ale minimálně zvládala fungovat na normální bázi. Zrovna se odhodlávala začít s hledáním nové práce, když se zemí rozkřikla novina o Selekci. Zprvu to ignorovala. Netoužila se stát královnou ani soupeřit o srdce Jace. Na druhou stranu… nešlo o příležitost, kterou potřebovala? Vnímala na sobě změny. Zdrženlivost. Překážky, co jí bránily žít zase život, který milovala. Tohle mohla být terapie šokem, aby se oklepala úplně. Nebude mít na vybranou než vylézt z ulity, a navíc si našetří finance. Třeba by se vyplatilo začít někde jinde s čistým štítem. Věnovat se naplno burlesce na profesionální úrovni, až získá odvahu tancovat. Je to šance, kterou se nevyplatí promrhat.