top of page
Tento web byl vytvořen v editoru webových stránek od . Vytvořte si svůj vlastní ještě dnes.Začít
.com
Marcus Taylor
Hasič, Unity / Angeles / Sileo / Mert Demirci
Charakteristika:
29 let | 5.4. | Beran | 189 cm | 80 kg | Bílá, černá
Pečení, běh, motorky, jízda na koni, bowling, kulečník, fotbal, reality show
Takový pohledný mladý muž. Popis jako z ne moc kvalitního seriálu, ale přesto pravdivý, protože Marcus je jednak muž a pak je i rozhodně pohledný. Černé vlasy, upravené vousy a stejně tak oči, které vás dokáží velmi snadno polapit ve své barevné rozmanitosti. To vše doplňuje opálené svalnaté tělo doplněné hned o několik tetování – na hrudi, na zádech, na pravé paži a možná ještě někde jinde. Stejně tak se ale na jeho těle nachází i několik jizev, mnohé z nich jsou skryté právě pod tetováním. Marcus je zkrátka muž, který se přesně hodí na obálku časopisu. Jako model se sice neživí, ale rozhodně podporuje představy o přitažlivých hasičích, kteří vás vynáší z ohně. Až tedy na to, že na takové situaci nic romantického nebude. Svou práci bere Marcus nesmírně vážně, jak kvůli tomu, že musí být neustále v pozoru kvůli svému handicapu, ale hlavně kvůli tomu, že jde o další životy. Jak o život vašich kolegů a defacto druhé rodiny, tak i o život těch, které máte z žhnoucího pekla nebo z jiných nebezpečných situacích vytáhnout.
Disciplína, zodpovědnost, chladná hlava, rychlé rozhodování a pak taky pořádná dávka odvahy. To je přesně Marcus v práci. Nikdy by sám sebe nepopsal jako hrdinu. Je to jen normální chlap, který dělá, co umí, stejně jako všichni ostatní. Proč? Protože někdo to přece dělat musí, tak proč ne on, když na to má? Navíc lidé na stanici jsou skutečně jako druhá rodina, smějete se s nimi, občas se hádáte, ale nakonec jste v tom spolu a kryjete si záda. Ostatní by Marcuse popsali taky jednoduše. Chlap na správném místě. Tvrďák s dobrým srdcem. Chlap, se kterým se dá zajít na pivo a v pohodě koukat na fotbal. Nejde tedy o žádné splnění divokých fantaziích o vymetači každého druhého večírku. Marcus žije dost klidný život. Rád se pobaví s přáteli ale pak jde domů a nepokračuje do dalších deseti barů balit ženský. Mnohem raději dá přednost své posteli a příjemnému spánku, nebo sobě a svým bratrům udělá radost a něco dobrého upeče. Nevšední ale ne nemožné. I když někdo jeho práci zveličuje, on se drží pokory a spíš střídmějšího přístupu. Prostě každý jen dělá, co nejlépe umí. A to platí i pro přátelství, kdy je Marcus přesně ten kámoš, který vám klidně pomůže se stěhováním nebo vám pohlídá nepřátelskou kočku nebo vašeho uřvaného psa. Dá se z toho tak i vyvodit, že ho není těžké ani využít pro vlastní potřebu. Marcus sice dokáže říkat ne, ale obvykle to nedělá, pokud ho nějaká drobnost vyloženě neobtěžuje. V tomto smyslu přemýšlí dost jednoduše a automaticky za vším nevidí nějaké velké spiknutí. Myslí si, že když on jedná zpříma s vámi, vy s ním budete jednat zrovna tak a to je nejspíš jeho největší slabostí. Snaží se v lidech vidět to dobré, samozřejmě ne slepě, ale přistupuje k lidem bez předsudků. To může být způsobené ale i tím, že není schopen rozeznat obličeje skrze otřes mozku, který prodělal jako dítě. Žít se s tím už naučil a naučil se i to, že ne každý na to může reagovat dobře. Často se stane, že mu lidé nevěří, že si myslí, že je schválně ignoruje, ale jejich přesvědčení on už ovlivnit nedokáže. Může jim leda říct, jak to je a to je vše. Je to i jeden z důvodů, proč je nezadaný. Dalším z důvodů je, že má problémy s intimitou. Při představě, že se ho někdo intimně dotýká, se necítí příliš dobře, a tak se vztahům stejně tak i sexuálním vztahům spíš vyhýbá. Ve spokojeném životu mu to ostatně nebrání.
Když není v práci, má tendenci hodně věci rozmýšlet, jakoby si nahrazoval nutnost rychle se rozhodovat ve stresových situacích. Často proto může působit jako někdo, kdo nepobral příliš rozumu. Mnohdy v něm lidé jen vidí pěknou tvářičku a horu svalů, ale Marcus chytrý je, jen málokdy nahlas řekne to, co si skutečně myslí. Buď z důvodu, že se konverzace posunula jinam, nebo mu to už přijde nepodstatné. Pak může ale jen litovat, že to nakonec neřekl, což se občas děje. Tato situace nyní docela často nastává v případě veřejných debat, kdy má pocit, že není ani dost kvalifikovaný na to, aby mluvil s někým jako je princ a nesmyslně křičel do mikrofonu. Jistě, měl by co říct, na co se zeptat, ale už tak je pro něho stresující být všem na očích. I když na to nevypadá, pozornost okolí si neužívá. Rád se drží spíš stranou a poslouchá a v klidu si vytváří vlastní názor. S Unity si pořádně není jistý, na čem je. Mladší bratři ho stále odrazují od jeho zapojení a naopak sestra na něho zase tlačí, ať se zapojí víc, že je to jeho povinnost a že by to tak rodiče chtěli. Což mu akorát připomíná to, že netuší, jak by to rodiče chtěli, neví ani, jak vypadají a ani se jich nemůže zeptat, protože jsou mrtví. Ale takoví je život a my ho prostě jen musíme žít dál, i když je sebesložitější.
Minulost:
Středoškolské vzdělání / matka Diana, otec David, starší sestra Julie, 2 mladší bratři
/ Svobodný
Marcus se narodil do typické rodiny nižší střední třídy. Tvrdě pracující lidé, kteří si hledí hlavně svého a bohužel je s pravidelností vždycky nakonec potká nějaké neštěstí, když se „mocní“ přou. Nějak tak to dopadlo i v době, kdy Inferno začalo útočit i na nevinné lidi, kterých se to přece vůbec netýkalo. Marcus tehdy přišel o mámu a o pár měsíců později i o tátu, hned první den, co se jeho táta vrátil do služby jakožto velitel hasičů daného okrsku. Marcus byl druhý nejstarší, ale přesto byl pořád jen děcko. Nikdo nečekal, že se o sebe všechny čtyři siroty začnou starat samy. Místo toho si je rodina po nějakou dobu přehazovala jako horký brambor. Čtyři hladové krky? To není jen tak. Nakonec všechny děti skončily u vzdáleného strýce a tím trápení teprve začalo. Strýc byl opilec a nešel pro facku daleko a nejen pro ni. Starší sestra začala brzy utíkat z domu a na Marcuse zůstala péče o jeho dva mladší sourozence, kteří z toho ještě nemohli mít pořádně ani rozum. Navíc je nemohl nechat jen tak napospas strýci, to nešlo. Pravidelné výprasky, ponocování, shánění peněz. Nebylo to ideální dětství a snášet se to také nedalo věčně. Konec této etapy přišel ve chvíli, kdy ho strýc po dalším důkladném zbití shodil ze schodů. Jeden z mladších bratrů tehdy v zoufalství doběhl bosý až k sousedům a odtud si to pak převzala policie. Marcus byl převezen do nemocnice v hodně bídném stavu. Ne že by v podobném stavu ještě nikdy nebyl, ale bylo to poprvé, co mu to každý říkal. Dokud se o to nezajímala policie, bylo ale jedno, kolikrát přišel zbitý jako žito do školy, nebo v jakém stavu chodil po ulici s mladšími bratry. Lidi se prostě nezajímali, zajímali se, když už bylo pozdě. Od strýce se sourozenci ale konečně dostali. Sice nyní bydleli u senilní babičky, která občas trpěla bludy, ale byla hodná a hlavně je nebila a ani na ně nekřičela. Péče tak zůstávala stejná, sestra se dál vytrácela z domu, ale pořád to bylo lepší, než co to bylo. Bohužel se Marcusův návrat do běžného života po uzdravení nenesl bez následků. Na následek otřesu mozku ztratil schopnost rozpoznávat obličeje. Už nepoznal tvář sestry natož pak obou bratrů. Nedokázal si ani vybavit, jak vypadali jejich rodiče, což ho bolelo asi nejvíce. Postupně se naučil rozpoznávat lidi dle hlasu nebo podle oblečení, vůně, ale obličeje pro ně byly jen nespojitelné rysy bez ladu a skladu. To samé se týkalo projevu emocí ve tváři, byl to jen další objekt bez významu. Zprvu to bylo těžké, ale co mohl dělat? Život šel dál a on musel jít dál též. Tím, co se stalo, se mohl nechat zruinovat, nebo mohl jen zatnout zuby a jít dál a to také udělal. Dokázal dostudovat střední školu a okamžitě se nechal zapsat na hasičskou akademii. Vždy chtěl hasičem ostatně být, bylo to v jejich rodině něco jako tradice, byť mu to, že se stal hasičem, sestra nikdy nedokázala odpustit. Nevyčítal jí to, jako jí nikdy nevyčítal, že utíkala z domu a nechávala je tam se strýcem. Věděl, že jinak by šel totiž strýc za ní a věděl, že by jí dělal přesně ty hrozné věci, co dělal i jemu. A to nechtěl a nechtěl to ani pro své bratry. Ani tehdy, ani teď ani v budoucnu. Stát se hasičem ale také nebylo jednoduché. Zvlášť skrze jeho handicap, který ho do velké míry omezoval. Hasič musí umět reagovat na sebemenší podněty, a to i na ty obličejové. Dlouho to vypadalo, že skončí někde v kanceláři, protože jeho nasazení do terénu by mohlo být nebezpečné, ale nakonec skrze snahu o inkluzi a pak i skrze nedostatek zájemců přijat byl. Znamenalo to být sice pod drobnohledem a neustále muset dokazovat, že na to má a že není jen nebezpečnou přítěží, ale krev svého otce zapřít nemohl. Marcus byl skvělý hasič. Měl něco jako sedmý smysl a hlavně dokázal velmi snadno odstranit strach, který by měl normálně cítit každý. Prostě jen zatnout zuby a zvládnout to. Navíc možnost zachránit někomu život, tomu se nemohlo nic vyrovnat. Nemohl sice vidět šťastné tváře, ale slyšel jejich hlasy, vnímal vděčnost obsaženou ve stisknutých rukách a stejně tak jasně cítil i výčitky, když nedokázali zachránit všechny.
Se sourozenci se stýkal nadále. Hlavně tedy s mladšími bratry, kteří se rozhodli pro změnu pro policejní dráhu. U sestry Julie nikdy pořádně nevěděl, co vlastně dělá za práci, ani to s jakými chlapi se to tahá. Zprvu se jí snažil pomoct, ale nakonec mu instinkt jako vždy řekl, ne všechny jde zachránit a s tím člověk musí prostě nějak žít. Střídavě se objevovala v jejich životech, střídavě zase mizela. Vážný vztah Marcus nikdy neměl. Ne že by nemohl, ale ve výsledku přišel na to, že žádný vztah nechce a toho se i držel. Podstatná změna v jeho životě nastala s nedávným objevením se jeho sestry, kdy to bylo i poprvé, co ho kdy o něco požádala. - Pojď se mnou na takovou schůzku a vem bráchy sebou. - Bez něj by tam totiž nešli, na rozdíl od Marcuse sestře nikdy neodpustili, že je tomu všemu nechala napospas a nikdy se jim nepokusila pomoct, byť byla o pět let starší než Marcus.
Marcus netušil, co za schůzku to je, ale šel. Meeting Unity, možná ho to mohlo napadnout a možná taky ne. Pořádně sestru neznal, věděl jen o její nenávisti vůči Infernu, vůči všem podobným a vlastně i její zatvrdilost vůči koruně, která to všechno dopustila. Když by se nad tím zamyslel, tu nenávist vůči Infernu cítil taky a pak tu byly další pocity, které se ale nikdy nesnažil pojmenovat. Soustředil se jen na to dobré. Projev Silase Merriweathera se mu líbil i nelíbil. Ten muž se mu nezdál a ani se mu nezdálo, že by všechno mohlo být až tak pohádkové, ale stejně tak vnímal, že problémy, o kterých mluví, nejsou vytvořené z ničeho. Byly tu a byly více než reálné. Jeho bratři odešli už v půlce meetingu s tím, že na nic podobného už nikdy nepůjdou a Marcus také rozhodně ne. I proto se jim už nezmínil, když za ním sestra znovu přišla, a pak znovu a pak zase znovu. Ty myšlenky nebyly úplně špatné. Proč by neměla být republika? Královská rodina se snaží vypořádat s útoky už kolik let, jenže mrtví neubývají a na mrtvé se jednou za rok rozpomenou v televizi, kdy je to ale stále jen masa lidu a smrt a únos členů jejich rodiny. On taky přišel o mámu. Pak i o otce. Inferno mu vzali dětství jako spoustě dalším, ale koho to zajímalo? A teď tu byly další organizace, další vraždy… a on to viděl. Zasahoval na místech, kde proběhly útoky a tahal z domů přesně ta ohořelá těla lidí, které koruna nedokázala ochránit. A možná chtěl prostě jen věřit, že je z toho cesta ven, protože stejně jako mnozí jiní se cítil jako v pasti. A Silas, i když nebyl dokonalý, kladl přesně ty správné otázky a hlavně, jak se zdálo, dokázal zmobilizovat masy, možná skutečně něco změnit. Jeho sestra byla v tomto směru až fanatická fanynka, ale on se snažil stále držet si určitý odstup. Prostě jen chodil na setkání a účastnil se akcí, kde spíše než cokoli jiného poslouchal. Hasič, člověk, co denně nasazuje život, toho ale přece nejde jen tak nevyužít, zvlášť když je Marcus přímo z Angeles. I když se tomu zprvu bránil, nakonec byl docela často vídán na kamerách, protože jeho příběh, jeho povolání… pro Silase byl jako ideální postavička k prezentaci. A netrvalo dlouho a občas se začal Marcus objevovat i na jednání s královskou rodinou. Ne však jako hlas, spíš jen jako tvář a nálepka hasič, člověk jako vy s přidanou hodnotou navrch.
For These We Have Lost.
For Those We Can Yet Safe.
Motto:
The Selection Empire of Illéa
Je zakázáno kopírovat profily jak z grafického, tak obsahového hlediska.
bottom of page