Vždy záleží na úhlu vypravěče, kterak se rozhodne daný příběh vyprávět. I nudné čekání na vlak můžeme prezentovat jako divoké dobrodružství a stejně tak příběh s potenciálem romantické tragédie můžeme popsat jako neonudné obchodní jednání. Pro Jiyeon příběh jejích rodičů byl vždy spíše jako příběh, na který by si do kina nezašla. Prostě se to stalo a tak to i je. 
Její rodiče se seznámili v Illei, kam byl její otec jakožto mladý poručík, poslán v rámci projektu, jehož jméno si nebyla nikdy schopna zapamatovat. Jak už to tak bývá, jeden v druhém našli zalíbení a bum, Jiyeon byla na světě. Od začátku bylo jasné, že návrat do Nové Asie je pro jejího otce nezbytný, což nikdy nezastíral. Původní plán zněl: žít v Illei dokud nevyprší povolení k pobytu a poté všichni společně odletět a začít nový život v Nové Asii. Jiyon byl jeden rok, když se spolu s otcem vrátila do Nové Asie. Její máma měla přiletět týden na to. Z týdne se staly týdny dva. Z dvou týdnů dva měsíce. Stále zde bylo něco. Problémy s papíry, problémy s úřady, něco je nutné vyřešit tam nebo tam… Nakonec se přestala ozývat úplně. Život jde ale dál. Její otec se brzy oženil, nemělo smysl čekat a doufat, Jiyon potřebovala matku a on sám toužil po manželce a skutečné rodině a pak tu bylo samozřejmě i očekávání společnosti, která na něho jako na svobodného otce, nepohlížela příliš přívětivě. Predikce o zlé maceše se ani v nejmenším nepotvrdily. Jiyeon na své dětství nedá dopustit. Miluje jak svého tátu, tak i svou mámu, která jí nikdy nedala najevo, že je cizí nebo nechtěná – sama děti ostatně ani mít nemohla a politika jednoho dítěte by jim neumožnila mít další děti. Jediným kazem na celém dospívání byla skutečnost, že po své biologické matce zdědila, když už nic jiného, tak vzhled. Asijské geny se u ní příliš neprojevily, takže ačkoli vyrostla v Nové Asii, i dnes se jí stává, že s ní jednají jako s cizinkou, která neumí kousek jejich řeči. Byly chvíle, kdy jí její vzhled vyloženě omezoval a setkala se s diskriminací, ale pořádné seřvání nebo pár dobře mířených kopanců dokázaly, hlavně na škole, dost věcí napravit. Člověk jen musel vědět, jak jednat a hned se ze všeho nesesypat. Ne, že by ji to někdy nemrzelo, ale taky záleží, z jaké perspektivy se na to člověk dívá.
O své kariéře byla rozhodnutá už odmalička – nebo se spíš nabízely dvě možnosti. Vojenská kariéra nebo ta policejní, tedy jít ve šlépějích táty nebo mámy – samozřejmě té nevlastní, kdy nakonec zvítězila touha stát se detektivem jako její máma. Po absolvování střední školy se dostala na Národní policejní univerzitu. Zde se jí, i když občas s obtížemi, podařilo úspěšně odchodit tři roky, aby nyní mohla nastoupit do závěrečného ročníku a poté konečně nastoupit do praxe a začít pracovat na svém kariérním růstu. Život je ale nevyzpytatelný a v životopisu se vždy hezky blýskne zmínka toho, že jste absolvovali nějakou stáž v zahraničí. Jiyeon zahraničí ani nějaké cestování nikdy zrovna nelákalo. Měla jasně vytyčené cíle a pak samozřejmě přátelé, rodina, její obvyklé rituály každodenního dne… Po setkání s rodinou na druhé straně světa nikdy netoužila. Byli to pro ni cizí lidé a pro svůj život je ani nepotřebovala. Co ale potřebovala, nebo chtěla, bylo zakončit univerzitní léta s co nejlepšími výsledky a dobrým doporučením, což znamenalo pokusit se ucházet o zahraniční stáž. Vybrána nakonec byla, i když za tím stála spíš jedna velká náhoda a stereotypy, které pro jednou hrály v její prospěch. Odmalička všichni předpokládali, že umí perfektně anglicky, takže velmi zdárně unikala pozornosti vyučujících a i na pohovoru všichni spíše obdivovali její znalosti korejštiny a japonštiny než cokoli jiného. Spolu s dalšími vybranými jí byla umožněna cesta do několika zemí, v jejím případě do Illei. Původně se ani neplánovala se svou matkou setkat, nebo po ní dokonce pátrat, ale jelikož i provincie, do které se dostala, byla ta, kde se její rodiče seznámili, nakonec jí to nedalo. Navíc si potřebovala ověřit, že adresa trvalého bydliště je stále v platnosti. Skrze to se tak dostala až před práh Nadyi Sampson, samotné správkyně provincie Yukon. Opět se ale nejednalo o nějaké srdceryvné shledání, spíš o velmi trapnou večeři, kterou jen umocňoval fakt, že Jiyeon umí anglicky skutečně jen pár základních frází. Skrze to bylo hlavním úspěchem vyjasnění si toho, co přesně zde Jieon chce a tedy jen potvrzení trvalého pobytu, odstudovat si potřebný čas na univerzitě na oboru forenzní kriminalistiky a během toho se konečně naučit i anglicky a pak se zase vrátit domů. Nešlo tedy o žádnou snahu vrátit se Nadye do života, nebo se snažit začlenit mezi její dvě pubertální děti a věčně nabručeného manžela, natož pak poznat další široké příbuzenstvo. Možná to byl právě tento nezájem, strohost skrze jazykovou bariéru nebo onen obnovený mateřský cit, připomínka toho, co mohla mít a co ztratila, protože povahou se Jiyeon podobala svému otci více než dost a nějaká podoba a gesta byla nakonec patrné také. Nadya se rozhodla, že si spolu vybudují vztah a taky jí zasvětí do rodiny a vynahradí jí všechny ty roky, kdy tu pro ni nebyla a kdo ví, třeba se Jiyeon nakonec rozhodne zůstat v Illei. V překladu nic, o co by Jiyeon stála. Yukon se jí nelíbil, lidé v Illei jí zatím také nijak extrémně neoslovili a o navazování vztahů s nově objevenou rodinou nestála. Jediné, co ji bavilo, bylo poznávat defacto novou kulturu a učit se rozdíly s tím spojenými. Přesto neměla to srdce nově objevenou rodinu úplně odmítnout, zvlášť když viděla, jak se vlastně alespoň většina z nich snaží a pak, i kdyby ji pomlouvali, stejně by jim nerozuměla. Na univerzitě si to ale užívala, kurzy pro cizince byly uzpůsobené i začátečníkům a navíc, jakmile ji něco bavilo, najednou se rozpomínala na slovíčka, která by z ní jinak nikdo ani omylem nedostal. Jediného a skutečně vážného omylu se ale dopustila ve chvíli, kdy vyplnila přihlášku do selekce v domnění, že jde o nějakou soutěž, která se týká nějaké luxusní dovolené. Tak to alespoň pochopila z toho, co jí říkaly její spolužačky a kdo nic nedělá, nic nevyhraje, takže podpis sem, podpis tam a bylo to.