Jestliže se narodíte do rodiny Sterlingů, je naprosto jistých pár věcí. Budete žít ve velkém domě, který se vždy bude zdát až příliš tichý, vaši rodiče vás budou vychovávat dle přesně daného plánu, již v raném dětství budete vedeni ke dřině, která je potřeba, abyste se jednoho dne stali špičkou ve svém oboru, a hlavně dospějete k názoru, že je čest být Sterling… ne tedy, že by vám rodiče někdy řekli, že na sebe můžete být hrdí.
Když se Jeaneth narodila, její rodiče byli nadšení, protože mohli na svět přivítat dalšího člověka do své rodiny akademiků, vědců a umělců. Hned co se dostala z porodnice domů, její zatím ještě klidný život byl ihned obklopen knihami, uměním a kulturou, a to se v následujících letech příliš nezměnilo. 
Již od dětství navštěvovala ty nejlepší instituce, které šlo v Columbii najít, protože přece nešlo dopustit, aby se její předpokládaný intelekt míchal s potencionálně nižším a malé Jean tak bylo poprvé představeno elitářství. Se všemi těmi styky to nebylo ani nijak těžké. 
Jeaneth by neřekla, že by měla nějak extrémně těžké dětství. Měla vše, co mohla chtít… pokud tiše seděla a chovala se tak, jak měla, pokud nemluvila, dokud nebyla tázána, dokud byla zkrátka dokonalou holčičkou. Nemohla si jen tak hrát v blátě a běhat po zahradě, jen zřídka kdy blbla. Její okolí jí přece jenom vychovávalo k vysokým nárokům na výkon a preciznost. Jean měla asi štěstí, že jí onen představený svět začal fascinovat. Milovala všudypřítomné umění a vůni starých knih, pokoje plné starožitností a obrazů. Místo běžných her trávila volné chvíle čtením a pozorováním otcovy sbírky uměleckých předmětů. Rodiče byli přísní a kladli vysoká očekávání a Jeaneth z tohoto prostředí vyšla jako jedinec s disciplínou, pečlivostí a zodpovědností. Byla však spíše introvertní a její tendence chránit své vlastní pocity, což nakonec vedlo k tomu, že navázala jen pár přátelských vztahů.
V pubertě se toho příliš nezměnilo. Očekávání byla stále stejná, jen ve větší míře, a Jean se je vždy snažila poslušně plnit. Jen nerada slyšela, jak se jí něco nepovedlo či jak je někdo lepší. Nebo když jí někdo vyčítal, jak je její bratranec Simon nadanější. I přesto se však Simon stal jejím nejlepším přítelem, protože se s ním nemusela nijak seznamovat, a navíc on nejlépe chápal, jaké je to vyrůstat ve světe plných vysokých očekávání. A jejich vztah také spojila láska k hudbě, i když jí Simon bere jako pravý hudební virtuóz a Jean si raději zpívá ve volných chvílích a pro uklidnění. Jejich duety se stali oblíbenou součástí rodinných oslav, protože oba mají krásné hlasy, co spolu dobře zní.
Během svých středoškolských let byla Jean neproblematická, nikdy příliš neřádila a nechodila na párty. Snad největší rebelie byla, když se naučila hrát na kytaru a – oh ano, když poznala Amelii. Amelie byla stipendijním studentem na její škole a byla tím, kým Jeaneth vždy chtěla být. Byla otevřená, bezstarostná, měla spoustu přátel a zářila vždy a všude, jako slunce. Byla jistým symbolem nedosažitelného. A přesto si spolu rozuměly, i když byly jako den a noc. Doma moc nadšení nebyli, protože i když byla Amelia chytrou dívkou, byla i někým divokým, kvůli kterému byla Jean ochotna zkrátit svůj denní studijní plán. Jeaneth byla poprvé v životě ochotna se doopravdy hádat a byla na sebe dokonce pyšná. Říct rodičům do očí, že jí nemůžou diktovat každý aspekt jejího života? Ještě teď by si vybavila onen adrenalin, co jí koloval krví. A cítila se skutečně dobře, tedy alespoň do chvíle, co se všechno opět změnilo. 
Když bylo Jeaneth sedmnáct let, naskytla se ve škole přihláška na školní výměnný program s důrazem na umění, kterému se Jean vždy věnovala. Jet do Florencie a trávit čas v uměleckém ateliéru zněl jako sen – a tak se o to jedno místo přihlásila. Na svém projektu pracovala dnem i nocí, otevřeně o něm mluvila s Amélií a doopravdy se snažila, aby si udržela své vynikající výsledky. Když přišel čas výběru, bylo velkým překvapením, že se na cestu mohla začít chystat právě Amélie, která se ani slůvkem nezmínila, že se na projekt chystá. Ono by se to ostatně dalo překousnout, kdyby Jean nedostala příležitost vidět konkurenční práci, která byla vytvořená ze všech nápadů, co Jean kdy před Amélií prohlásila. S trochou emocionálního tlaku, že je Jean ze zajištěné rodiny se styky a ona sama je na stipendiu se jí povedlo stáž získat. Jean by možná pošramocené ego nechala být, kdyby si ještě nevyslechla, že nemá absolutní nárok si na něco stěžovat. Poslední kapkou bylo, když slyšela utroušenou poznámku o tom, jak se stejně nikdy nemusela a nebude muset snažit, protože jí rodina vždycky všechno vydupe. 
Když se Jean konečně dostala z prvotního šoku a překousla nekonečné poznámky od celé rodiny, vrátila se ke svému původnímu, poslušnému životu, ale tato zkušenost jí dlouhodobě ovlivnila v jistých aspektech života. Začala být více opatrná ve vztazích, což také ovlivnilo i její romantický život, který nebyl až na pár výjimek ničím zajímavým, a kromě zvýšení perfekcionismu dostala pocit, že musí stále něco dokazovat. Naopak však byla odhodlaná překonávat vlastní hranice a posílil se jí smysl pro spravedlnost.
Po střední škole, kterou zvládla bez dalších hloupých dramat, přišel čas na vybírání budoucího povolání. Někteří v rodině navrhovali práva, někdo zase medicínu, někdo architekturu nebo bankovnictví, ale Jean již měla stejně vybráno – a naštěstí nikdo nic nenamítal proti. 
Po letech snažení pro ni nebylo překvapením, že byla přijata na prestižní univerzitu, kde v průběhu tří let vystudovala bakalářský program v oboru dějiny umění, během kterého navštěvovala i pár dalších nepovinných kurzů, jako výtvarné umění a chemie. Všechno tohle totiž byl pouze předstupeň před pravým cílem. Když konečně měla první titul, bylo na čase se posunout dále. S odesláním portfolia se dostala na tentokrát již magisterské studium restaurování umění. Na univerzitě si získala uznání nejen díky svému talentu, ale také díky své pečlivosti a nekompromisnímu smyslu pro detail. Nakonec si jí jako učednici vybral jeden ze skutečných mistrů v oboru a Jeaneth se od něj učí vše, co může, aby byla jednou onou uznávanou restaurátorkou, na níž může být rodina hrdá. Alexander Cooperman se nestal pouze jejím mentorem, ale i přítelem, co jí pomáhá nahlížet do skrytého světa restaurátorství. Jeaneth se nyní nachází na opravdovém začátku své kariéry jako restaurátorka. I když ví, že cesta před ní nebude jednoduchá, je odhodlaná věnovat svůj čas a energii zachraňování uměleckých děl pro budoucí generace. 
Když jí přišla pozvánka do selekce, nebylo příliš nad čím přemýšlet. Rodina se dohodla, že by se jim Jeaneth jako princezna líbila - a tak jí také vyplnila. Nad svými vlastními důvody nijak zvlášť nepřemýšlela, ačkoliv by se také daly najít.