Only the dead have seen the end of the war, obzvlášť, když vrchní představitelé tvrdí, že půjde o bleskovou válku, která skončí tak rychle jako i začala. Co si představit, když se řekne válka… Málokdo pod tím vnímá něco víc než jen negativně konotovaný pojem. Situace, kde lidi umírají a je tam hodně zbraní a krve a vlastně je to celé jako ve filmu. Na papíře pak válka představuje jen čísla. Lidský život jako číslo, nahraditelná jednotka, protože ve válce nejsou jména důležitá. Důležitý je výsledek.
Byla válka se Švédskem chybou? Na tom už nesejde, protože není cesty zpět a to si většina obyvatel Finska uvědomuje. Není cesta zpět a dopředu se nemohou pohnout též. Jsou uvězněni a jediné, co zbývá, je bojovat a dál doufat, že se přeci jen stane zázrak. Jenže zázrak se neděje, zvlášť ne, když každý den další lidé ztrácí své domovy kvůli postupu Švédů a bohužel nejen domovy. Elial Dyrssen se ujmul prezidentského křesla ve výsledku jen pár týdnů na to, co započala invaze do Švédska, poslední krok dosluhujícího prezidenta. Že to byl krok do zkázy, který nedokáže zvrátit ani někdo jako je Elial Dyrssen, se ukázalo postupně. Válka se začala táhnout roky a ve výsledku se nic nedělo. Fini byli zatlačeni zpět za hranice s rozkazem nepokračovat v původním plánu. Teď šlo jen o hlídání hranic, napětí na obou stranách a mírové urovnání bez nevýhodných podmínek míru v nedohlednu. Klid na frontě ale nevěstí nic dobrého. Postup Švédů přišel náhle a agresivně. Lepší technika, lepší finanční zabezpečení, což bylo jen důkazem nespravedlivého rozdělení při rozpadu, na kterém se přece Fini podíleli víc než kdokoli jiný a jak dopadli. Frustrace, pocit nespravedlnosti, vztek a pak od přírody tvrdost a bojovná duše. I když prohráváš, nevzdáš se a rozhodně to nikomu neusnadníš a co víc, rozhodně se před nikým neskloníš.
Henrimu bylo šestnáct, když válka oficiálně začala, sedmnáct, když se jeho otec stal prezidentem. Osmnáct, když nastoupil na vojnu. Dvacet jedna, když byl přidělen k severovýchodní jednotce a viděl poprvé umírat člověka. Dvacet tři, když už mu přišlo normální vidět umírat lidi. Dvacet čtyři, když mu zabili bratra. Dvacet pět, když ho zranili. Dvacet šest, když ho poslali do Illei.
Co bylo před válkou, co mohlo být místo ní, pro Henriho není důležité. Proč by mělo, když je to všechno pryč? Kdyby na tom ale záleželo, tak by začal jako první mluvit o tom, jak to chodilo u nich doma. V rodině přísného generála, který roztál při jediném pohledu na svou ženu a své dva syny brával každou sobotu na pánskou jízdu a v neděli měl zase sólo čajový dýchánek s nejmladší dcerou. Byli harmonická rodina. Vždy byli. Jenže neměli štěstí. Henriho babička to říkala vždy. Po generace se jim lepila smůla na paty. V deseti letech přišel o mámu i o sestru a v té době i o tátu. Zůstal mu jen o rok mladší bratr a generál, který už neroztál, jakmile překročil práh domu. V sobotu už nebyli pánské jízdy. Domem se nenesla vůně květin a v neděli nikdo necinkal hrníčky u dýchánku. Teplo rodinného krbu nahradil chlad a zármutek, prázdnota, se kterou se nedokázal vyrovnat dospělý muž natož pak malí kluci. Domov zůstal stejný a stejně tak se z něho vytratilo všechno, co ho dřív dělalo domovem. O tom už by ale Henri nevyprávěl. Nejspíš by jen přeskočil k tomu, že měl rád literaturu. Jazyky. Stejně tak ho bavila ale matematika a chemie. Nakonec si řekl, že by chtěl být doktorem, tak jako byla jeho máma. Dokonce přeskočil dva ročníky a byl předčasně přijmut na univerzitu. Tehdy také začala válka. A on v osmnácti narukoval, protože jeho otec byl prezident a jeho bratr do armády jít nemohl – či spíše dle Henriho nesměl. Výcvik, pokračování ve studiu, protože lékař se hodí vždy a všude. Prostě se jen nechá využít, tak jako se čekalo. Syn prezidenta ani v nejmenším nemá žádné výhody kvůli svému postavení. Jdou naopak příkladem. Válku přeci ukončíme rychle. A teď by už zabíhal do přílišných detailů. 
Nakonec by se nejspíš dostal až ke dni, kdy jeho bratr sám o své vůli vstoupil taky do armády. Nebo ke dni, kdy svému bratrovi nedokázal zastavit krvácení. A pak státní pohřeb s poctami, které ale nikdy nemohly zakrýt fakt, že pohřbívali prázdnou rakev. Ne první. Ne poslední. Zachraňuješ, jen aby ti pak stejně umírali pod rukama. A pak ho zranili a on neumřel, i když nejspíš chtěl.
Vyslat ho jako diplomatickou návštěvu nebyl nápad jeho otce. Vlastně byl silně proti, ale jak by mohli poslat starého a zkušeného velvyslance, když do Illei míří syn švédského prezidenta? Illea, centrum mladých budoucích hlav států, jedinečná příležitost, jak se vymanit z mizérie, nebo do ní nakonec navždy spadnout a utopit se, jestli Švédi získají zahraniční podporu. Naděje přeci umírá poslední, navíc do Illei neposílají jen Henriho. Všichni musí jen zkoušet to nejlepší, co umí. I kdyby to třeba nakonec vedlo i k něčí smrti.