Mnozí dobře vědí o několikaleté nestálosti země, co kdysi nosila hrdý název Velká Británie, než se národy po válečném konfliktu nuceně sjednotily pod novým jménem. Jménem vítěze. Anglie s vládnoucím rodem Windsorů. V průběhu desetiletí se dařilo udržet mír. Jak se však říká, nic nevydrží věčně. Už je to nějaká doba, kdy se Irsko začalo bouřit navzdory dohodám a jistým kompromisům, v nichž se Windsorové angažovali. Na bod mrazu situace zatím neklesla, ovšem v době vlády krále Kalliase se vyskytlo několik vyostřených momentů, díky nimž v krajině střídavě panovala napjatá, nebezpečná atmosféra nebo tichá, vypočítavá éra. Prvorozený chlapec královského páru se narodil v onom období klidu, tudíž se země otřásala nerušenými oslavami, ačkoliv občané bývalého Irska z potomka nejspíše velké nadšení nesdíleli. 
Hned zpočátku bylo rozhodnuto, že zlaté kolébky pro druhé dítě nebude třeba a Everett zůstane jedináčkem. V nitru krále totiž rostly obavy z Irska nabírajícího zdroje, nemluvě o příznivcích, kteří by mohli opustit mírovou cestu vyjednávaní o budoucnosti. Nechtěl hrozícímu chaosu vystavit početnější rodinu, když už se s ním potýkala jeho žena, sestra a prarodiče. Navíc se nerad uzpůsoboval významným změnám a byl to muž, co potřeboval chvilky vlastního klidu, ačkoliv svého syna bezmezně miloval. Královna Ceinwen, rozená jako britská šlechtična, s ním souhlasila. Společně tak vychovávali syna s otevřenou láskou a větším kusem pozornosti, než kdyby zplodili více dětí, ovšem tkvěla zde i určitá míra přísnosti. Nešlo výhradně o následnictví, oba věděli, že trůnu se musí chopit někdo silný, nezlomný a schopný činit komplikovaná rozhodnutí, aby se nezlomil v první moment, kdy se začne lámat chleba. Někdo, koho lid hrdě nazve králem.
V dětství se na Everettovi značně podepisovalo mnohé z povah rodičů. Otec se s každou příležitostí stáhl na venkovské sídlo, kde ho brával s sebou na projížďky venkovem, ať již na koňském hřbetě či na sedadle jednoho z veteránů. Po tom, co trochu vyrostl a dosáhl nohama na pedály ho vždycky potají posadil za volant a učil ho řídit, ačkoliv se mu první pokus mírně vymstil, když s veteránem zapadli v bahnivém jezírku. Za to matka je každoročně vytáhla do rušného lyžařského střediska, milovala lyžování a tuto vášeň přenesla na Everetta. Obdobně jako otec v sobě nosila to kouzlo tajuplnosti spíše tichého, přemýšlivého člověka, avšak nebála se projevit svou radost, něhu a smích. Třeba, když se vykradla s Everettem v brzkém ránu na prázdnou sjezdovku a sjížděli menší kopce na sáňkách nebo se toulali v ulicích Londýna za největšího deště, zatímco před slzami mračen všichni utíkali.
Po dovršení osmnácti let se rozhodl kráčet ve stopách svých předků a nastoupit na vojenskou akademii, nejenom díky rodinné tradici, která existovala již několikátou generaci, ale zamlouvala se mu zdejší disciplína. Sám se v životě držel jistého řádu a armáda člověka v mnoha směrech rozvine, hlavně z hlediska sebekontroly či disciplíny v sebehorších podmínkách, což se Everettovi zamlouvalo. Koneckonců se Anglie dlouhodobě potácela v nestabilním období, naštěstí se země nestala válečnou zónou, ovšem ve skrytějších, politických řadách se rozhodně bitvy sváděly a nebylo to místo pro slabochy. Absolvoval zde tříletý výcvik, kdy zjistil, že spíše nežli střelba, v níž vynikal otec, ho baví zápasy hrubou silou, neboť se nejvíce ukázalo, kdo je schopen jako zbraň v plné míře využít své tělo. 
Ve dvaceti letech, když se uvolnil ze služby na vánoční svátky se začala psát kapitola, co měla v budoucnu obrátit jeho svět naruby, a to hned několikrát. Škoda, že tehdy o zvrácenosti osudu nic netušil a nechal do toho svého vstoupit Verity, dceru britského aristokrata, se kterou se seznámil na oficiálním vánočním večírku, co hostili. Na rozdíl od většiny lidí, samozřejmě především žen se nijak nevnucovala ani nehýřila otřepaným flirtem, naopak se zdála inteligentní, dost vnímavá, aby pochopila Everettovu introvertní stránku a sdílela s ním rozumné názory. Zdaleka nešlo o zahoření nového přátelství, natož lásky, abych zastavila divoké myšlenky romantiků. Udržovali sice kontakt po tom, co se Everett vrátil na akademii s úmyslem dokončit finální rok, ale vzájemně se viděli v roli někoho známého, nikoliv osoby blízké. 
Upřímně udržení kontaktu zprvu nepovažoval za příliš reálné.  Osobně si tolik nepotrpěl na dopisování online, tuto formu seznamování vůbec nepovažoval za adekvátní a kdyby se nesetkal s Verity na dalších akcích po svém návratu, s největší pravděpodobností by ona známost časem vyprchala. Jenže se začali pravidelně vídat. Ze společenských událostí se staly soukromé schůzky, až se přátelství mezi nimi přetavilo v něco hlubšího, čemu se Everett nezvládl ubránit navzdory ostražitosti, kterou si nastavil vůči šlechtě v domovině. Od mala si ironicky víc rozuměl s „obyčejnými“ dětmi či zaměstnanci, v jejichž řadách si vybudoval oblibu. V případě některých i pevná přátelství opředená důvěrou. Asi se mu zamlouval náhled do odlišného světa a způsobu smýšlení lidí, co nevyrostli v zázemí titulovaných. U nich existovala menší šance, že jej zneužijí v politických roztržkách nebo zradí v zájmu Irska. Ve vztazích si zakládal na stejné opatrnosti, možná i větší nehledě na urozenost dané ženy. Verity byla první, komu dovolil projít za nepropustné zábrany. Za čtyři roky, co se znali, nepocítil žádnou pochybnost ani nejistotu, zda neudělal chybu. Získala si jeho mysl. Tělo. A nakonec i srdce. Právě to dovedlo Everetta do okamžiku, kdy jí klečíc na koleni nabídl společnou budoucnost. 
Od zásnub začalo pro Everetta náročné období, neustálé řešení svatby, sáhodlouhé plánování dekorací a věcí, ve kterých se moc nevyžíval. Navíc ho vnitřně rozčilovalo, když nedržel otěže pevně v rukou a nešlo to celé odpískat volbami, co učiní sám. Nemluvě o nekonečných gratulacích a sociálnímu náporu veřejnosti, kdy se kolikrát vžíval do kůže nabručeného medvěda, jelikož si nestíhal dobíjet sociální baterky. Všechno to skousl díky Verity. Kvůli ní se držel v mezích, dokonce se skoro tvářil, jak ho neskutečně baví nepochopitelně komplikovaná rozmluva o prostírání, zatímco s každým komentářem svatební koordinátorky cítil splaskávat svoje mozkové buňky. Nemohl se dočkat, až si řeknou svoje „ano“ a bude mít svou manželku sám pro sebe. Taky se s Verity nejednou poštěkali, když došla řeč na věci, kde se názorem rozcházeli a vzhledem k Everettově povaze se setsakramentsky snažil, aby vyhrál. Svatba nakonec proběhla na venkovském sídle se striktním seznamem hostů, ačkoliv budoucí královský pár se oslavoval v ulicích Londýna a dalších městech několik dní. 
Měsíce po svazku utíkaly rychleji než tlukot srdce. Líbánky strávili v Itálii hned na několika místech. Začali na slunném pobřeží, kde prozkoumávali malebná městečka s kulturou, samozřejmě kuchyni a nemálo hodin se plavili na soukromé jachtě. Následovalo několik zastávek ve vnitrozemí, načež líbánkám nasadili doslovný vrchol v podobě Alp. Věděl, že některá místa Verity navštívila a toužila se tam někdy vrátit, zatímco zbytek nosila v pomyslném wishlistu, takže dle toho naplánoval cestu. Zpátky v Londýně je čekal shon povinností s budováním talentu ukrást si co nejvíc chvilek sami pro sebe, přičemž si párkrát zajeli na krátkou cestu do zahraničí pod rouškou politiky. Navzdory občasným neshodám při střetnutí povah kolovalo Everettovi v žilách cosi, co dosud neznal a každičký den ztělesňovalo utvrzení, že si zvolil dobře.
Byl to on, kdo navrhl, aby založili rodinu. Dva roky manželství, kdy si odvážil tvrdit, že napříč všem svým dřívějším pochybnostem držel v rukou skutečné štěstí a lásku, se cítil připravený. Nezdál se možná na rodinný typ a hodně lidí nejspíše tvrdilo, že děti plánuje zplodit hlavně z povinnosti kvůli pokračování rodové linie. Opak je však pravdou. Přál si být otcem. Tátou, co chová v náruči onen malý uzlíček jako nejcennější věc na světě, drží to malé stvoření za ruku, až se bude učit chodit, prožívá s nimi každičký okamžik, ať již úsměvný nebo špatný a sleduje, jak rostou. Někdo si děti pořizuje ze zažitého stereotypu anebo netuší, čemu jinému zasvětit budoucnost. On je chtěl z čiré lásky k ženě, s níž hodlal strávit zbytek svých dní a toužil, aby společně tvořili právoplatnou rodinu. Nesetkal se s žádným odporem, Verity s nadšením souhlasila a zanedlouho byli za svou snahu odměněni, neboť otěhotněla. Těžko si člověk, co nikdy nedržel v ruce fotku z ultrazvuku představí plný rozsah emocí, které otřesou s útrobami. Najednou to bylo opravdové, nezvratné, nádherně skutečné. Zanedlouho tu šťastnou novinu oznámili veřejnosti, tahle záležitost se v královské rodině snadno netají a dle odhadnutého termínu se následně řídila příprava korunovace, která měla proběhnout, až se dítě narodí a oba si trochu zvyknou na nový koloběh života. Mezitím se Everett věnoval přípravám na miminko, zejména stavbě dětského pokoje. Ten úkol mohl někomu zadat a ušetřit si práci, ale chtěl vložit do každého detailu kousek sebe, ždibec lásky, která v něm vůči onomu prckovi rostla. Navíc míval odjakživa šikovné ruce, když přišlo na kutilství s různými materiály. A popravdě si každičkou chvilku užíval. Tvorbu a montáž dětské postýlky, malování v hřejivé, neutrálnější paletě, jelikož si chtěli pohlaví nechat jako velké překvapení, skládání přebalovací komody a další nezbytnosti či drobnosti.
V té době už několik měsíců probíhalo přísně utajené vyšetřování kvůli podezření na únik interních informací z paláce, přičemž se rozjela prověrka všech zaměstnanců a osob, co měli, byť i minimální možnost data získat. Největší podezření nakonec padlo na hlavu toho posledního, koho by čekal. Jeho žena. Popravdě se bránil slova vyšetřovatele přijmout, stále šlo o podezření, někde se třeba stala chyba. Z hlediska logické stránky byla i tahle varianta přípustná. On tomu věřit ale odmítal, jelikož věděl, co by znamenalo, kdyby to byla pravda. Navzdory neochotě se nakonec shodl s otcem, který trval na dalším sledování aktivit Verity, dokud nenajdou přímý důkaz nebo svou teorii nevyvrátí. Tušil, nakolik by tohle narušilo důvěru v jejich manželství. Jenže s tím je spojeno prokletí následnictví. Vždy musí jít první rozum a povinnosti vůči Anglii. 
Ten moment, kdy zíral na nejnovější informace, svět jako by ustoupil do pozadí. Vzpomíná, jak beze slova sebral papíry a zběsilými kroky rázoval do ložnice, kde je Verity předhodil na stůl. Úplně nahoře se skvělo několik fotek. Ona ve společnosti hlavního představitele Irska. Toho parchanta, který se je snažil potopit. Nic neřekl, nebylo to nutné. V tichosti čekal, až si dokumenty projde. Hleděl na její drobné ruce, u nichž by poslepu určil každičkou malou vrásku. Hebké vlasy, u kterých si často v zahraničí stěžovala, jak lehce se vyšisují sluncem, ačkoliv on ty oříškové odstíny zbožňoval. Narůžovělé rty, které s ním sdílely nespočet polibků. Sklopený pár očí, … „Říkala jsem si, kdy ti to už konečně dojde,“ padlo do ohlušujícího mlčení. Najednou měl dojem, že známost, co na ní před chvílí viděl, zmizela. Zradila ho. Využila. Zahodila vše, co jí dal. Úplně nejvíc jej však zasáhla poslední věta. „Když už jsme u toho, nemám tušení, kdo z vás je otec. Tomu se teprve říká překvapení na závěr, nemyslíš?“ prohodila nezaujatým hlesem, když prstem zaklepala na fotografii. Zatmělo se mu před očima. Nepamatoval, kdy naposledy ztratil svoji sebekontrolu. Kdy ho něco tak šokovalo. Zasáhlo jako blesk z čirého nebe. A přímo do hrudi svírající se takovou bolestí, že lapal po dechu. Zbytek večera mu začal splývat. Verity se oficiálně přiznala jako by se již dávno na tuhle možnost připravila a byla vsazena do vazby, kde pokračovalo vyšetřování, neboť se svým činem dopustila vlastizrady. Everett samozřejmě trval na pozdějším provedení testů, dle kterých se ukázalo, že otcem nebyl. Celá léta věřil, že držel v rukou vše, co si muž mohl přát. Ale on byl obyčejný hlupák, co neprohlédl iluzi. Nechal se zaslepit. Obalamutit emocemi a láskou. Kdy zatraceně úplně ztratil přehled? Nikdy to neměl dovolit. Ještě nedávno se těšil na blížící se porod a zdálo se, že občané jsou zaměstnaní sdílením oněch radostí. A mrknutím oka přišel o ženu. Dítě. Respekt. Lid se rozdělil na tři tábory. Někteří s ním soucítili, další se mu vysmívali a ti poslední se nezdráhali narovinu sdělit, že nechtějí krále, co neprohlédne ani vlastní manželku. Zničil obrovský kus otcovy práce, poškodil jméno královské rodiny a kvůli čemu? Úpadku ostražitosti. Zpropadené lásce. Stačilo tak málo, aby se všechno obrátilo v prach. I když člověk asi nemůže přijít o to, co vůbec neměl. 
Jenom vztek a sžíravá bolest, co skrýval před světem, Everetta provedly skrz soudní procesy. Vzbudila se tak silnější vlna nesouhlasů a dlouho se objevovaly titulky o zvířeti, monstru, co nechalo odsoudit těhotnou ženu. Události také otřásli politikou, odložila se totiž korunovace a země přišla o královnu, nemluvě o ponížení Windsorů, když si bez povšimnutí pletichařila za jejich zády. V neposlední řadě události zanechaly stopu na Everettovi. V prvních týdnech se hodně stranil, nevyjímaje rodinu a veřejných akcí se účastnil čistě z povinnosti, aby nedal lidem najevo slabost. Výrazně vůči světu kolem sebe ochladl a zapřísáhl se nezopakovat stejnou chybu tím, že ničím nenechá zastínit svůj úsudek. Striktně se začal držet logiky s rozumem a celý rok a půl tvrdě dřel na stírání špíny z pomyslného štítu, kterým se on s rodiči prezentovali. Připravoval plán na zrušení jakéhokoliv jednání s Irskem, až se ujme trůnu. Tohle se částečně i podílí na důvodech jeho cesty do Illéi. Hodlá zde řešit výhradně politické záležitosti, jelikož Anglie v posledních letech v rámci spojenectví i dohod zaostává a nová podpora přijde vhod.