Dlouho se svým tátou žila sama. Naučila se sama sobě plést copánky, protože ačkoli její táta dokázal postavit třeba i celý dům holýma rukama, tak udržet tři pramínky vlasů a postupně je zaplétat prostě nedokázal. Z jejích vlasů udělal vždycky jen culík a to většinou až po pár hodinách marných pokusů. Emmie se ale vždycky bavila, když viděla, jak se její táta potí a soustředěně se snaží její neposedné vlasy dostat do gumičky. V její podání to všechno vypadalo vždycky namáhavě a nemožně. její trápení ale nakonec ukončila, vzala to všechno do vlastních rukou a sama se naučila dělat si účesy. Rozhodně můžeme říct, že její táta tohle vítal.
V účesech byl sice marný, ale ostatní věci ovládal víc než dobře. I přes ztrátu její milované ženy se naučil skloubit svou práci a dceru. Snažil se, aby absenci své matky pocítila co nejméně. A ona si nikdy nemohla stěžovat na svůj život. Její otec ji naučil milovat všechno živé. Společně zachraňovali zvířátka, společně jim taky vyráběli domečky a starali se o ně. Dokonce jí vyrobil obří domeček pro panenky. Měli tam svou vlastní kuchyňku, koupelnu a ložnici. Na zahradě jí zase postavil houpačku na stromě, pískoviště a její vlastní mini zahrádku. Tam si pěstovala své rostliny a pouštěla uzdravená zvířata.
Naučila se díky němu věci i opravovat. Pomáhala mu spravit střechu, když v ní byly díry. Natírali společně plot a podílela si na opravách domu. Takzvaná chlapská práce pro ni nebyla cizí. Nebylo proto ani divu, že jste ji občas mohli vidět umazanou od oleje nebo hlíny. Milovala trávit čas venku, takže většinu času byla u své zahrádky a starala se o své rostliny. Okolní děti ji braly jako tu divnou. Neustále básnila o zvířatech, květinách a nadpřirozených bytostech, které vídala v pohádkách.
Ráda o nich mluvila a nikdy neřešila, že to ostatní lidi nezajímá. Chtěla se podělit o své poznatky. Vymýšlela si příběhy, které následně vyprávěla všem okolo. Přestávky se staly časem, kdy vyprávěla příběhy. Ze začátku měla Emmie jen pár posluchačů, ale po čase se k tomu postupně přidávalo víc a víc dětí. Nakonec byla celé třída plná a všichni chtěli slyšet, co nového si pro ně připravila.
Největším posluchačem byl její otec. Byla to právě ona, kdo na dobrou noc vyprávěl pohádky. A byl to on, kdo poslouchal její takzvané důkazy, že existují víly a další pohádková stvoření. Pomáhal jí hledat stopy po obrech a hlídal svou dceru v noci, aby jí náhodou nějaký zlobr neodnesl. Často i trpaslíkům pekla sušenky, dávala je pak za dveře a vyhlížela z okna. Bohužel se jí nikdy nepodařilo je vidět, jídlo si vzali pokaždé, až když ona spala.
I přes všechny radosti ale občas přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby s nimi žila i její máma. Měla doma plno fotek a videí, na které se sem tam dívala. Táta o ní často mluvil, vyprávěl jí pořád dokola, jak se seznámili. Ten příběh milovala. Občas ale měla pocit, že o něco přichází. A to hlavně v moment, kdy viděla nějakého svého spolužáka, jak utíká za svou mamkou. Svému tátovi ale nic neřekla, nechtěla, aby se trápil ještě víc. Věděla moc dobře, že se s tou smrtí nesmířil a ačkoli předstírala, že nic neslyší, věděla, že občas v noci brečel.
Vše se změnilo, když domů přivedl její novou přítelkyni. Už nějakou chvilku se spolu bavili, ale on nechtěl přivést domů cizí ženu, aniž by měl jistotu, že spolu zůstanou. Měl ve svém okolí dost svobodných rodičů a věděl moc dobře, jak je pro dítě náročné, když se doma neustále střádají partneři jejich rodičů. Tahle žena ovšem byla jiná než ty, které poznal před tím. Jeho přijala okamžitě a to samé platilo i o Em.
Samozřejmě měla chvilku strach z nové maminky. Viděla snad všechny pohádky na světě a tam macechy nikdy nevyobrazovali v dobrém světle, ovšem její obavy se naštěstí nenaplnily. Zasvětila ji do všech tajů a záhad. Zvala ji na jejich společné čajové dýchánky a pikniky. Společně pak jezdily na nákupy, dělaly si účesy a vymýšlely společně příběhy.
A jejich štěstí se jen zdvojnásobilo, když se narodil její první bratr. A zanedlouho na to přišla na svět i dvojčata. Do téhle doby se rodiče z matčiny strany neukazovali. Ale když se dozvěděli, že jejich dcera už má tři děti, rozhodli se přijet na návštěvu. Nakoupili spoustu hraček a oblečení. Jenže ani jeden z těch darů nebyl pro nejstarší dceru. Emmie pro ně byla jen nemanželské dítě, které nebrali jako součást rodiny. Což vedlo k mnoha hádkám a následnému přerušení kontaktů. Posílali dárky už jen poštou na jejich narozeniny a Vánoce.
Kromě tohoto zádrhelu jim ale šlo všechno dobře. Oba měli docela dobrou práci a ačkoli nikdy nepatřili mezi tu bohatou vrstvu jako rodina její nevlastní matky, tak se dokázali dobře uživit. Emmie si ve škole našla jednu její jedinou nejlepší kamarádku a to Sue. To byla trochu oplácaná holčička s rovnátky a pihami po celém obličeji. Děti ji samozřejmě hned začaly odstrkovat a vyčleňovat. Nezapadala do typické indické společnosti. Tam všichni byli spíše tmavší pleti, měli tmavší vlasy a postavově byli spíše hubení. A Emmie moc dobře věděla, jaké to je, když si vás nikdo nevšímá a smějí se vám. Ani jí nijak zvlášť nebrali, poslechli si sice její příběhy, ale pokud by si k němu chtěla sednout u obědu, jen by se jí vysmáli. Ona se s tím naučila žít, ale tušila, že pro někoho nového by tohle mohlo být náročné. Probudila se v ní její ochranitelská stránka, vzala si Sue pod svá křídla a odrážela všechny útoky, které přišly.
Brávala ji k sobě domů, kde jí ukazovala všechny své domácí mazlíčky a rostliny. A Sue to všechno poslouchala a ani nepípla. Možná právě proto se z nich stala taková dvojka. Nepotřebovaly k sobě nikoho jiného. Ve škole si na ně už nikdo nedovolil, i když těm pohledům se stejně nevyhnuly. Emmie nad tím ale mávala rukou. Nedalo by se říct, že by ta slova nevnímala, ale naučila se je ignorovat. Její otec jednou pronesl jednu moudrou větu, kterou si od té doby opakovala po každé, co měla chuť nějakého posměváčka praštit.
Tahle nová rodina přežila krásných sedm let, které prožili bez větších zádrhelů. Emmie čerstvě nastoupila na střední školu. Její sourozenci postupně nastupovali na základku. Zdálo se všechno dokonalé, dokud její táta u večeře neřekl, že má rakovinu. Takové hrobové ticho rodina dlouho nezažila. Nikdo netušil, co má na tohle říct. Nastalo těžké období. Peníze šly na léčbu a všichni se tomuhle přizpůsobili. Navštěvovali ho v nemocnici a ze začátku to opravdu vypadalo, že se její táta vrátí domů. Ale tohle se nikdy nestalo. Zemřel během vyučování. Ředitelka si jí zavolala k sobě do ředitelny, kde už čekala její máma. Měla v slzy v očích a Emmie nemusela moc dlouho přemýšlet, co se stalo. Nebrečela ten den, ani den poté. Začala se starat o sovu rodinu, její nevlastní máma truchlila a sourozenci taktéž. A všichni jí v té době opakovali, že musí být silná pro své sourozence a nevlastní matku. Nikdy to nikomu nepřiznala, ale tušila, že se její táta už domů nevrátí. Když ho viděla naposledy, byl bledý a vyhublý. Nepřipomínal ani trochu toho tátu, kterého si pamatovala a nechtěla ho vidět takhle.
Tu noc za ní ale její táta přišel. Slyšela několik příběhů, kdy za lidmi přišli jejich mrtví příbuzný, aby se rozloučili. Její táta jí sám vyprávěl, že když mu zemřel jeho otec, taky ho viděl ve svém snu. Cítila, jak jí hladí po vlasech a dává jí pusu na čelo, tak jak to dělával vždycky. Cítila jeho dech na své tváři a pak se jí v mysli vybavil jeho úsměv a ty jiskřičky v očích. Všichni jí říkali, že ty měla po něm. Stál tam zase v té své kostkované košili, kalhotách a ošoupaných teniskách. Pamatovala si, že se mu vrhla do náruče, že společně obědvali na louce. On jí věnoval jedno ze svých mouder a užili si společně den. Jestli to ovšem byla vzpomínka nebo se s ním opravdu naposledy setkala ve snu, nikdy nezjistila.
Pohřeb byl pro všechny strašně těžký. Museli se přesunout do Bonity, kde vyrůstala její matka. Podle všeho to bylo jeho poslední přání, aby ho pohřbili vedle jeho první ženy. Tam se taky poprvé setkala s matčinými příbuznými. Do té doby o nich jen slýchávala, táta jí vyprávěl všemožné historky o tom, co s jejími bratry a sestrami prováděli. S jeho první ženou se pak ale přestěhovali do jiné Indie a kontakt s její rodinou se pomalu přerušil. Ona tak znala jen indickou část své rodiny, tedy z otcovy strany, kam se spolu přestěhovali a žili tam. Nikdy nevěděla, co je k tomu vedlo a proč to udělali. Snažili se s nimi aspoň volat, ale jak šel čas, nějak to všechno vyšumělo. Nevypadalo to ale, že by se rodina nějak zlobila. Naopak, vyprávěli vtipné historky o jejím otci i matce, připíjeli na něj a babičky prováděly zvláštní rituály, aby prý jeho duše došla klidu. A Emmie se ten večer opravdu smála. Tančila s nimi, dokud únavou nepadla. Zpívala, jedla a smála se. Vyprávěla jim, co všechno s otcem zažila. Jak se jí marně snažil dělat účesy, jak jí večer četl pohádky a vždycky hlídal, zda si trpaslíci přišli pro své jídlo. A když se rozhlédla kolem, v každém z nich viděla kousek své matky. V babičce viděla její oči a ty jiskřičky, v jejích bratrech zase ten smích a vrásky kolem rtů. V jejích sestrách spatřila její laskavost a empatii.
A mohla upřímně říct, že se lépe cítila u matčiny rodiny, která byla celá veselá a různorodá. Nikdo se s nikým nehádal, všichni se objímali a když se loučili, dokonce i plakali. Zatímco indická rodina byla spíše úzkoprsá, nedalo se říct, že by neprojevovali své city. Ale měli své tradice, které Emmie úplně nemusela. Třeba dohodnuté sňatky. Dokud žil otec, nikdo si to nedovolil vytáhnout, ale jakmile zemřel, hned se o tom začalo mluvit a dokonce to vypadalo, že někoho i opravdu mají.
Jakmile to všechno skončilo, vrátila se zpět do Indie, kde musela naskočit do normálního života. Nic normální už ale nebylo. Během chvilky museli prodat dům, ve kterém vyrůstala. Hádala se svou nevlastní mámou, nechtěla se toho vzdát. Měla tu všechno, co jí spojovalo s tátou. Ale ani přes všechny hádky se nic nezměnilo a oni se opravdu přestěhovali kousek dál do bytu.
Sue se snažila Emmie rozveselit, ale byla to spíš marná snaha. Snažila se být zase šťastná, ale šlo to těžko, když se na ní ze všech stran sypaly soustrasti a lítostivé pohledy. Dokonce se jí ani nikdo nesmál jako dřív a ona jednou vybuchla. Nesnášela, jak se na ní teď všichni dívají, chodí okolo ní po špičkách a jen se smutně usmívají.
Nemusela to snášet moc dlouho, její máma přišla o práci a oni se tak museli odstěhovat úplně do jiného města a od té doby to šlo jen z kopce. Vydrželi všude tak tři měsíce a pak zase šli o dům dál. Málokdo chtěl dát její máme práci vzhledem k tomu, že byla matka samoživitelka se čtyřmi dětmi. A kvůli tomu neměli vždy dostatek peněz na to, aby zaplatili včas nájem a ostatní poplatky. S každým dalším stěhováním zmenšovali byt a tak nakonec skončili v malé garsonce. Všichni bydleli v jednom pokoji, což rozhodně nebylo pohodlné. Ačkoli svou rodinu milovala a nevadilo jí s ní trávit čas, přeci jen měla ráda i svůj vlastní prostor. Někdy člověku jeho rodina už lezla na nervy a chtěl si zajít do svého pokoje, kde si od nich mohl odpočinout.
Tohle trvalo dva roky. Neustále cestovali po zemi a snažili se někde usadit. Emmie už dávno vzdala nějaké kamarádění, věděla, že nikde nezůstane dlouho. Ze začátku se snažila, bavila se s lidmi a dokonce si na pár místech i našla někoho, kdo s ní chtěl trávit čas. Jenže to pak všechno skončilo, když se stěhovali pryč. Pak už tu školu jen vytrpěla, snažila se všude mít ty nejlepší známky, ale jinak jí nic nezajímalo. Stala se proto tou divnou holkou, která se s nikým nebaví. Nijak to ale neřešila, stejně jim během pár měsíců zmizela z očí.
Zlom nastal po dvou letech, kdy její mamce zavolala rodina od její pravé mámy. Posílali jí celou dobu peníze, aby jí pomohli. Ačkoli to mohlo vypadat divně, byla to pořád jejich příbuzná a oni jí nechtěli nechat ve štychu. A její nevlastní máma si radši vzala peníze od nich než od rodiny svého manžela. Vznikla tam totiž hádka, rodina jejího otce jim bydlení i peníze dát chtěla, ale jen za podmínky, že se Emmie provdá. A to nikdo nechtěl. Jenže jejich babička si poranila nohu a na pár měsíců musela zůstat doma, což znamenalo, že přestala chodit do práce a nikdo netušil, zda se do ní vůbec vrátí. Museli jí pomáhat s domem a pomoct jí finančně. Nevlastní matku Emmie to moc nepotěšilo, ale samozřejmě chápala, že nemůžou své finance dávat oběma. Jenže to pro ni byl docela problém. Už tak měla občas co dělat, aby koupila něco k jídlu. A věděla, že bez jejich podpory, to prostě nemá šanci zvládnout. A tohle byl moment, který Emmeline opět změnil život.
Už na pohřbu jí rodina navrhla, že si Emmie vezmou do péče. Tenkrát to odmítla, protože věřila, že to všechno zvládne. Neměla ani ponětí, jak náročné je být matkou samoživitelkou tolika dětem. A po dvou letech už toho měla dost. Nespala, skoro ani nejedla. Vypadala o deset let starší a měla pocit, že jestli ještě chvilku povede tenhle život, přijde o děti i o sebe. Jenže vzdát se Emmie bylo těžké. Milovala ji jako svou dceru a nechtěla, aby měla pocit, že jí u sebe nechce.
V té době už jí bylo šestnáct let, neměla kamarády ani stálý domov. A do toho na ní tlačila babička, která jí dokonce i jednou přivedla nápadníka až domů, když tam nevlastní máma nebyla. Byla z toho v šoku a dost jí to vyděsilo. Necítila se ještě na vdávání a rozhodně nechtěla někoho dohodu. Chtěla zažít svůj romantický příběh a tohle to rozhodně nebylo. A když zaslechla ten rozhovor, sama navrhla, že tam klidně pojede. Měla tak možnost utéct před svým ženichem a začít od znova. A tak bylo rozhodnuto. Původně to všechno mělo být maximálně na rok. Luisa slíbila, že to potrvá jen pár měsíců a zase si ji vezme k sobě. Jen se musí postavit zase na nohy a najít si pořádnou práci a byt. Společně odletěli do Illey, zatímco Luisa zamířila za svou rodinou, Emmie mířila za tou svou.
Odletěla tedy do Bonity za její rodinou. A najednou se ocitla v úplně jiném světě. Doteď vyrůstala v zemi, kde jí všichni za její divnou povahu kritizovali a odstrkovali ji. Indie byla celkově trochu úzkoprsá země, ačkoli je cenila za jejich dodržování tradic, necítila se tam příjemně. Nezapadala do téhle kultury a uvědomovala si to moc dobře. Zatímco tady naopak byla kritizovaná za to, že není dost divná. Tahle provincie skrývala neskutečně mnoho krásy a zvláštností. Lidé tady byli přátelští, upovídaní a jednoduše jedineční. Každý měl něco, co ji zaujalo. Babky se tu na ulici zastavovaly, bavily se s ní a vyprávěly jejich životní příběhy. Byla z toho všeho v šoku.
Nejvíc jí ale šokovala její rodina. Jakmile vstoupila do letištní haly s kufry, taškou a nervózním pohledem, hned spatřila její obrovskou rodinu. Vážně...byli tam všichni. Drželi v rukou obrovský papír s obrovským nápisem, kde jí vítali doma. Netušila, jestli se smát a hned je obejmout nebo se schovat na záchody. Neměla šanci si vybrat, protože se k ní všechny tety přihrnuly a začaly jí pusinkovat. Postupně se prodírala všemi členy rodiny, objímala je, nechala se pusinkovat a usmívala se. Už chápala, po kom zdědila tu ukecanost a vřelost. Ani jeden člen se na ní nedíval nevraživě nebo naštvaně. Měla pocit...ačkoli se mu dlouho bránila, že po dvou letech našla domov. Necítila se tu nechtěná nebo na víc. Děti se na ni věšely a snažily se uzmout kousek její pozornosti pro sebe. Občas si připadala jako mimozemšťan z jiného světa. Všichni ji neustále pozorovali. Ale ona si nestěžovala, vlastně jí to přišlo hezké. Nikdo se na ní nedíval špatně, všichni měli na tváři úsměv a nespočet dobrot. Jediný, kdo ten den nedorazil, byla její abuela kvůli její zlomené noze.
Autem jela se strýčkem, nejstarším synem, došlo jí, že právě on je nejvíc podobný její matce. Všichni ostatní byli dost hluční a blázniví. Zatímco on se spíš držel vzadu, smál se hlasitě jako všichni, ale zbytečně na sebe neupozorňoval. A právě k němu si postupně našla cestu.
Jakmile dorazili k domu babičky, pomohli jí vybalit. Uvnitř už čekala hostina na její přivítání. Několik stolů spojili dohromady a na ně položili občerstvení. Od zeleninových a ovocných salátů až po steaky. Věděla, že babiččino jídlo je tady vyhlášené, dozvěděla se skoro celou rodinou historii cestou sem. Všichni v ulici vychvalovali její jídlo. A když ucítila tu vůni, začaly se jí zbíhat sliny. A po ochutnání i pochopila, proč všichni chtějí na oslavách právě její jídlo.
Už s tátou se učila vařit a ačkoli on to ovládal, babičce se nevyrovnal. Měla to ráda, vždycky si pro srandu ráda vařila, ale až s babičkou pochopila, co znamená vaření. Tomu se ale po věnujeme později.
Teď se podíváme na to, jaké pro ní byli začátky v novém prostředí. Emmie už byla zvyklá z dřívějšího života, že nikam nezapadala. Naučila si nedělat kamarády, protože všude strávila jen pár měsíců a pak jim zase musela dát sbohem. A podle všeho tady měla strávit taky jen chvilku. Nebylo proto divu, že si na střední nesnažila hledat nikoho k sobě. Nemůžeme ale říct, že by se spolužáci nesnažili. Opravdu dlouho se pokoušeli se k ní dostat blíž, jenže ona to všechno odpálkovávala. Nebyla na ně zlá, bavila se s nimi, usmívala se, ale bylo na ní znát, že je odtažitá a nesvá. Všichni to nakonec vzdali. Stala se pro ně taky tou divnou tichou holkou, která se nechce bavit.
Ze školy hned zamířila domů, kde pomáhali babičce. Nebo se o to aspoň snažila, ale tahle ženská byla tvrdohlavější než býk. I přes její zlomenou nohu lítala po baráku i zahradě jako za mlada. Vstávala s prvnímu slunečními paprsky, udělala si zelený čaj a sedla si na zahradu. Pak se hned pustila do úklidu, následovalo vaření a práce na zahradě. Nechápala, jak mohla být tak aktivní. Ale možná právě její energie ji donutila se taky usmívat od samotného rána. I když nemusela do školy, vstávala brzo ráno, udělala si snídani na zahradu a pak šla vařit nebo se jen tak projít na trhy.
Tam si našla spoustu přátel, povídala si s babkami nebo prodávajícími. Ze začátku i k nim byla lehce odtažitá, ale jejich energie a upovídanost ji vtáhla. Nevyprávěla jim sice žádné podrobnosti ze svého života, ale naučila se s nimi mluvit a dokonce se s nimi i opravdu smála. Na trhy kolikrát šla jen kvůli nim, častokrát si koupila něco jen tak, i když to nepotřebovala, ale chtěla je prostě podpořit.
Možná se budete ptát, kde brala ty peníze? Kromě toho že měla nějaké peníze od její babičky, pracovala ve strýcově krámku v jejich čtvrti. Netušila proč, ale právě se staršími lidmi se jí povídalo nejlépe. Nikdo z nich jí nesoudil, nemusela moc mluvit, protože většinu konverzace obstarávali oni. Vždycky odcházela s dobrou náladou. Sem tam šla pomáhat do útulku, za to dostala něco málokdy. Odmítala od nich peníze, naopak tam často něco přinesla. Ať už jídlo pro psy nebo nějaké nové hračky. A dokonce se jí povedlo dobrovolničit v dětském domově. Tam začala nosit oblečení, které už jí nebylo nebo se jí nepovedlo nějaké triko, ale nebylo to nic, co by chtěla vyhodit. Po čase tam začala nosit její dobroty a vyprávěla dětem příběhy. Vytvořily tam dokonce pohádkové úterý.
Její život se pomalu lepšil. Účastnila se rodinných oslav. Tahle rodina slavila snad všechny svátky na světě, vzhledem k tomu že v rodině měli Italy, Španěle, Mexičany, Francouze a spoustu dalších národností, svátků měli opravdu hodně. Občas si říkala, že si její rodina jen vymlouvá, aby prostě mohli slavit.
Milovala hlavně hlavně Vánoce, tam se sešla celá rodina u jednoho stolu a společně pak rozbalili dárky. Celý večer si vyprávěli příběhy a pili hodně alkoholu. V podobném duchu se nesly i další svátky nebo oslavy. Tancovalo se, pilo se, jedlo se a všichni se vždy smáli.
Líbil se jí i Halloween. Oblékli se do kostýmů a procházeli celou čtvrtí, aby získali co nejvíc sladkostí. Když pak prckové usnuli. Všichni si sedli v obýváku u babičky a vyprávěli strašidelné historky. Tenhle moment zbožňovala, mohla tak nechat svou fantazii pracovat. Často i soutěžili, kdo vymyslí nejstrašidelnější příběh a nebude těžké uhodnout, kdo vždy vyhrál. Ano Em.
Málokdy se stalo, že by se oslavám někdo vyhnul. Pokud někdo vyloženě neonemocněl nebo neměl naléhavou práci, vždycky se dostavila celá rodina. Byla překvapená, jak moc si na rodině zakládali a jak moc si zakládaly na rodinných tradicích. Třeba že na Halloween se vždy jde do ulic. Nebo že na Vánoce všichni darují všem, i když se třeba moc nemusí a že si pustí vánoční pohádky a popíjí kakao nebo horkou čokoládu. Pokaždé když někdo oslavil patnáctiny, uspořádala se pořádná oslava. Netušila, proč to tak mají, ale zbytečně se nevyptávala. Ovšem chápala, proč její otec dbal na tradicích a rodině. Její máma ho naučila, že rodina je to nejvíc a že tradice jsou důležité. Ovšem nikdo nikoho nenutil je plnit, všechno bylo dobrovolné a to se jí líbilo.
Měla ale i spoustu tradic jen s babičkou nebo strýcem a bratrancem. S babičkou si každé ráno sedli společně na zahradu a nasnídali se tam. Večer si zase sedli k televizi a navečeřeli se společně. Oběd většinou jedli zvlášť, ale o víkendech se sešli společně s Antoniem a Henrym a všichni společně poobědvali. A nikdy to nebylo trapné. Ačkoli se vídali každý víkend a i v týdnu, stejně si měli vždycky co říct.
Se strejdou Antoniem pak chodila často na ryby, i když vždycky všechny pustila, užívala si to. Povídali si o všem možném i nemožném. Popíjeli čaj – kávu nesnášela – jedli svačinu a smáli se. S bratrancem zase vyrážela stanovat. Někdy šli do kempu a někdy vyrazili do lesa. Opekli si společně špekáčky a vyprávěli si různé historky. Právě tyhle chvilky se jí vždycky zaryly do srdce.
Její nálada se dost proměnila, když se jí ozvala Luisa. Uběhl už skoro rok od doby, co se sem přestěhovala. A aby byla upřímná, zapomněla, že se měla vlastně vrátit k ní. Netušila proč, ale najednou pocítila smutek, když si představila, že by se tam měla vrátit. Luisu a své sourozence milovala, ale stěhování a seznamování ne. Nechtěla zase měnit školu a svůj život. Našla si tu práci, měla tu rodinu a představa, že o ně zase přijde...bolelo to. Luisa věděla, že by bylo dost náročné si Emmie vzít k sobě, ale slíbila jí, že to udělá a nechtěla to porušit. Nečekala ale, že tam bude chtít zůstat. Chvilku byla v šoku, ale nakonec to přijala. Em jí vysvětlila, že se tu už zabydlela a nechtěla se zase stěhovat a všechno měnit. I přes svůj špatný první dojem to tu měla ráda. Měla tu své oblíbené krámky, prodavače i zákazníky.
Luisa bydlela u svých rodičů a pracovala v jejich firmě. Doufala, že se to všechno brzy změní, ale člověk nikdy nemohl vědět, co se stane. Nemohla si být jistá, že zase neskončí skoro jako bezdomovec. Dohodli se ale, že se budou vídat co nejvíc to půjde. Jenže se jim do toho připletli rodiče. Pořád měli pocit, že jim Emmie bude kazit reputaci a nechtěli, aby se společně scházeli. Když ale viděli, že Luisa za ní poletí i bez jejich svolení. Nakonec se dohodli, že určí přesné datum a v to se budou scházet. Rozhodli se pro 15. v každém měsíci. Bohužel ne vždy jim to vyšlo a někdy se neviděli třeba i rok. Což jí trápilo. I když s nimi už nebydlela, stejně je brala jako svou rodinu a nechtěla o ně přijít. Vynahrazovali si to aspoň voláním, ale to stejně nemůže nahradit osobní setkání.
Když se ale dohodli, že se nepřestěhuje. Mohla si s klidným srdcem opravdu vybalit a začít se plně začleňovat. Ve škole už bohužel bylo pozdě. První dojem už udělala a její odtažitost všechny odradila. Víc se ale sblížila s prodavači na trzích a s důchodci na ulicích. Našla si tady svá oblíbená místa, která navštěvovala. Nejlepší byla zahrada. Sedávala tam s knihou nebo sluchátky. Zalezla si na houpací síť a jen chytala bronz. Někdy si nakoupila rostliny, aby trochu ozvláštnila zahrádku. Ačkoli někdo v hrabání v hlíně nesnášel, ona to zbožňovala. Nebrala si na to většinou ani rukavice. Týden si pak sice smývala hlínu z pod nehtů, ale to jí nevadilo. Byla to její babička, kdo jí zavedl do tajů její zahrady. Už to všechno znala od svého otce, ale bylo hezké pozorovat, kolik toho převzal od své maminky.
Nezůstala ale jen u zahrádky. Během pobytu jí ukázala i všechna tajemství kuchyně. Prozradila ji své tajné recepty. Pomáhala jí, když si Emmie zkoušela uvařit něco svého. Časem se i ona účastnila vaření na oslavy a všichni si pomlaskávali. Babičce v kuchyni nikdo nikdy nepomáhal, ačkoli to jindy byla přívětivá žena, v kuchyni se proměnila v trojhlavou saň, která klidně plivala oheň. Ale Emmie to měla stejně, jako u šití, i u vaření dokázala být dost panovačná. A proto si tak rozuměli a klapalo jim to. Vzájemně si nepřekáželi. Celá rodina to sledovala s otevřenou pusou, protože jakmile se k nim přidal někdo další, během pár minut ho vyhnali z kuchyně.
Pro své šití i vaření se stala slavnou v její čtvrti. Všichni za ní chodili, když měli něco na zašití. Nebrala si za to skoro nic, ačkoli jí to rodina vyčítala. Ona to ale dělala ráda, milovala to a neměla s penězi problém. Stačilo ji to, co si vydělala v krámku. Nepotřebovala toho k životu tolik, na látky dostávala vždycky slevu a to samé na jídlo.
Nejlepší momenty byly, když abuela vytáhla staré album a začala vyprávět jejich rodinnou historii. Ukazovala ji fotky její mámy, vyprávěla, jak se seznámili s otcem a jak sem často prchala, když se pohádali. Konečně se dozvěděla něco o své matce. Něco o jejím dětství, kamarádech, láskách a mnoho dalšího. A najednou v sobě spatřila něco ze své matky. Měla vzhled po i po matce. Oba dva měli tmavší pleť, ovšem její matka měla kudrnatou hřívu na hlavě. Podle všeho byla stejně bláznivá a živá jako ona. Ráda lezla po stromech, věčně domů chodila s odřenými koleny a modřinami. A neustále se usmívala a milovala květiny. Věděla, že rodina od jejího otce nesla těžce, že si našel hispánku a ne indku, ale časem se do ní zamilovali. Když to všechno slyšela, spadlo jí několik slz. Tak moc si přála, aby svou matku mohla opravdu poznat. Taky jí řekla, že ona byla pravá láska jejího otce a on chtěl být vždycky pohřben vedle ní, což se i splnilo. Vyprávěla i, jak moc ho její smrt zdrtila, ale právě Emmie ho držela nad vodou. Byl to romantický příběh a ona si přála, aby tohle taky jednou zažila. Celá její rodina si nacházela své polovičky, s kterými nacházeli své šťastně až navěky a ona si přála zažít to samé. A věřila, že jednoho dne se opravdu objeví ten pravý.
Nejvíc jí to dokazoval její nejstarší bratranec Henry a strýc Antonio. Oba dva si našli své polovičky a vedli s nimi hezký život. Strejda měl pět dětí. A měl srdce na správném místě. Byl to on, kdo jí nejvíc pomohl se tady zabydlet. Vždycky pro ní našel vlídné slovo a nesnažil se z ní tahat informace jako její tety. Bratranec tohle po něm zdědil. Ze začátku si myslela, že jsou trochu stydlivější, ale na oslavách zjistila, že to tak není. Jakmile byli v rodinném kruhu, dokázali to rozjet. Tančili na stolech, zpívali sprosté písničky a vyprávěli vtipy. Nebylo divu, že ona sama byla tak komunikativní a plná energie. Jen přítelkyně jejího bratrance byla stydlivá, ale všichni tvrdili, že si jí vycvičí. Podle jejich slov byli stydliví i jiní partneři, kteří teď klidně trsali na stolech. Očividně uměli čarovat.
Milovala celou svou rodinu, ale strejdu, bratrance a babičku nejvíc. Svěřovala se jim, když měla problém, věděli o ní všechno. Nedokázala před nimi nic skrýt. Možná to bylo hlavně proto, jak byli podobní jejímu otci. Každý z její rodiny měl něco z něj, ale oni tři prostě nejvíc. Babička měla její energii, úsměv a moudrá slova. Strýček zase její zodpovědnost, vřelé objetí a smysl pro humor. A bratranec její lásku k dětem, empatii a jiskřičky v očích.
Jakmile dokončila střední školu, chtěla zamířit na vysokou školu. Zabývala se módou, spousta studentů zamířilo pak do Itálie, kde dostávali nabídky u světových značek. V té oblasti provozovali i kuchařský kurz, díky kterému by se mohla dostat do jedné z prestižních restaurací. Jenže osud si očividně nepřál, aby se tam dostala. Stipendium nedostala a neměla dost financí, aby si školné mohla platit sama. Nebyla to ale jediná rána. Na kuchařský kurz by se mohla přihlásit jen v případě, že by tam studovala, nemohla si dovolit cestovat tak daleko. Oba dva své sny tedy musela nechat plavat. Trápilo ji to, chtěla se zdokonalovat ve vaření a jednou mít i třeba svou vlastní restauraci nebo cukrárnu. Jenže se musela smířit, že tenhle svůj sen nechá jen snem a dál bude pracovat v krámku u jejího strýce. Práce to nebyla těžká. Každé ráno ze zahrady vzala zeleninu a ovoce, dovezla do do jejich krámu a vyměnila za špatnou zeleninu a ovoce. Někdy si přivstala, aby upekla nějakou dobrotu, kterou tam také následně prodávali.
Tenhle krám byl všehochuť. Člověk tam mohl najít základní drogérii, jídlo, pití a sladkosti. Někdy tam babička nebo i ona upekli různé buchty nebo jiné pochutiny.
Krámek byl vyhlášená, podle všeho byl v rodině už několik let. Založil ho už její praděda. Později to zdědila babička, ale vzhledem k tomu že jí to nikdy moc nebavilo, převzal to její muž. Ten do krámu přinesl i trochu cizí kuchyně. A tím se krámek trochu rozšířil. Do té doby tam lidé mohli najít jen španělská tradiční jídla a dobroty. Její děda tam donesl indické, francouzské, italské a jiné dobroty a postupně tam přidával další věci. Lidé tam nakonec mohli najít vše, co potřebovali pro každodenní život. Město bylo od jejich městečka docela daleko a spousta starších lidí nemělo auto a ne každý měl nějaké příbuzné, kteří by se o ně postarali.
Emmie proto často dělala rozvozy nákupů. Pokud se někdo do krámku nemohl dostavit, stačilo, aby si tam objednal nákup a ona jim to dovezla. Byla to novinka, kterou zavedli až po dokončení střední školy. Do té doby na to nikdo neměl čas. A i kvůli tomuhle dostala své první auto. Nebylo to nic extra, bylo to jen malé autíčko, aby se mohla dopravovat do práce snáz. Během školy tam vždy jezdila na kole. Nevyužívala auto ale nijak často, pokud s sebou nemusela nic vozit nebo ten den nebyly nutné rozvozy, ráda se projela do krámku na kole.
Dvakrát v týdnu zašla na hřbitov za svými rodiči, aby se jim svěřila se vším. S dobrými i špatnými věcmi. Psala jim dopisy, které si už nemohli přečíst a četla je u jejich hrobů nahlas. Někdy plakala, někdy se smála a někdy jen koukala na hroby a přemýšlela, jaký by byl její život, kdyby tady byli. Kdyby mohla poznat svou matku, kdyby s ní mohla vařit v kuchyni, kdyby se s ní mohla smát, pěstovat květiny a koukat na romantické filmy. Vždycky se pak ale usmála a uvědomila si, že sice nemá jí, ale má celou její rodinu, která má kousek jí a vždycky mít bude.
A když si konečně začala zvykat, že jí nevyšla vysoká ani kurz – pořád se tím trápila, ačkoli tvrdila, že je v pořádku a spokojená – přišla selekce. Najednou se strhla lavinu. Mobil jí neustále pípal, lidi v krámku se bavili jen o selekci. Nechápala, proč najednou všichni tak šílí. Královskou rodinu sledovala asi jako každý jiný běžný občan. Nikdy jim tu práci nezáviděla.
Lidé se většinou stavěli na dva tábory, ti, kteří ti tradici milovali a ti, kteří ji rádi neměli. Ona patřila do té první skupiny. Přišlo jí to vždycky strašně romantické. Z třiceti pěti holek nakonec zůstala jen jedna. A i přes všechny překážky a krátký čas se princ zamiloval a našel svou pravou lásku.
Tenhle příběh se jí líbil, ale nebyla tak naivní, aby věřila, že ona to dokáže. Nepatřila nikdy mezi nejkrásnější, kdyby měla vzhled po matce, možná by i uvažovala o vyplnění, ale ona nevypadala jako její matka, ale jako Em ani nejchytřejší.
Jenže obyvatelé čtvrti měli jiné plány. Zákazníci v krámku nebo prodavači na trzích, jí neustále přesvědčovali, aby to zkusila. Jedna babička dokonce vzala přihlášku a přistrčila jí k Em. Chvilku jim dokázala odolávat. Copak měla na to být účastnicí v selekci? Nevěřila si natolik, aby se tam opravdu chtěla přihlásit. Jenže čím víc to odmítala, tím víc ji všichni povzbuzovali.
A tak i přes všechnu svou nejistotu a pochybnosti, vyplnila formulář. Nedokázala se rozhodnout, jestli si víc přála, aby se tam dostala a nebo aby jí nevybral. Protože moc dobře věděla, jak moc bolí, když začnete doufat a pak se to všechno zbortí.