Rivenu C. Fosterovi a Alethee S. Foster se jedné prosincové noci narodilo děvčátko. Byla to noc, jakou Angeles nezažilo po mnohá desetiletí, jelikož se spustila opravdová sněhová vánice, která úplně přerušila provoz a matka musela porodit doma za pomoci zdravotníků na telefonické lince.  Narozené děvčátko možná i proto dostalo jméno December, a na chvíli to jméno bylo přeci jen řádně padnoucí. Dívenka jako nemluvně moc neplakala a jednalo se o klidné miminko. To se však velmi rychle měnilo s batolecím věkem. December měla tendenci na vše sahat, vše rozbíjet a začaly se u ní rozvíjet řádné záchvaty vzteku a urážlivosti. Dala rodičům svým ohnivým temperamentem pořádně zabrat, a od určitého věku jí už nikdo v rodině neřekl jinak než Ember, přesně jako ten žhnoucí uhlík, který se zdálo, že v ní neustále doutnal. I když ji od starší sestry dělila řádka let, byly si vždy blízké, a Ember k Juliette poměrně vzhlížela.  
Problém nastal až ve škole. U Ember se projevilo její matematické nadání, celkově školou vyloženě proplouvala a přeskočila dva ročníky. Díky tomu se ale snadno stala terčem šikany, což bylo ještě horší v pubertě, kdy se nečekaně vytáhla a byla samá ruka, samá noha, věčně nešikovná a neschopná sžít se se svým tělem. To se samozřejmě v průběhu let srovnalo, ale stejně neustálé pošklebky a pokřikování jejích spolužáků zanechaly šrámy na duši. Dlouhou dobu se nechala přesvědčovat k tomu, že s jejím talentem se z ní musí stát génius a bude dělat nějakou hrozně záslužnou profesi, nejspíše vědkyně, či něco podobného. Stálo ji to hodně sil, aby se přiznala rodičům, že o nic z toho nestojí. Pamatuje si, jak je to překvapilo, a tehdy poprvé se cítila, jako by je zklamala. Ten pocit byl neskutečně hořký. A i když ji následně okamžitě začali podporovat v jejím úmyslu jít místo na Stanford na jinou univerzitu a studovat behaviorální psychologii, tenhle pocit v ní zakořenil. Možná protože se zrcadlil i v tvářích jejích profesorů, kteří považovali její rozhodnutí za hloupé. Mrhání intelektem, jak by řekli. 
Když ji přijali na studium na univerzitu v Columbii, rozloučila se s rodinou a začala bydlet na kolejích. Bylo to pro ni osvobozující. Konečně moct odhodit masku hodného děvčátka a začít se chovat jako poblázněný puberťák. Tady ji nikdo neznal jako toho podivného nedotknutelného génia. Byla prostě stejná jako všichni ostatní. A tak chodila na studentské párty, opíjela se, přišla o panenství, nechala si udělat hloupé tetování, a jednoduše vyváděla jako všichni ostatní. Poprvé též zavítala do casina, které ji neprosto uchvátilo. Cinkání automatů, zvuk házení kostek, přeskakující kulička na ruletě, všeobecný halas a šustění karet u stolu. Zdálo se to jako úplně jiný svět, fascinující a možná trochu zvrácený. Zde také potkala Lea. Okouzlujícího mladíka s karamelovou barvou pletí a dredy na hlavě. Ještě ten večer s ním skončila na pokoji. Představil ji pokeru, a brzy zjistil, jak snadno dokáže Ember vidět v kartách vzorec. Naučila se vše o počítání karet a byla v tom zatraceně dobrá. Tohle nebyly nekonečné nudné vzorečky, tohle bylo riskování, věčné odhadování pravděpodobností, spojené s notnou dávkou adrenalinu, protože ať už člověk chtěl, nebo ne, poker byl stále velkou částí hra náhody. Naprosto tomu vzrušení ze hry propadla. Než si vůbec uvědomila, co se děje, raději trávila celé dny a noci v casinech, než aby chodila do školy. A když už se probrala s kocovinou, a tudíž hlavou jako střep, neměla vůbec sílu ani náladu. Její svět se smrskl na hromadění žetonů, na karty v její ruce a na stole. Na prokouknutí svých soupeřů. Její poker face byl legendární, dokonce i Leo prohlašoval, že nikdy nedokáže poznat, zda má Ember v rukou dobré karty. Zněl při tom vždycky lehce žárlivě. Pravdou bylo, že Ember dokázala svůj zájem o psychologii skvěle využít. Vždycky měla talent na to poznat, když někdo lže, ale velmi dobře se vyznala i v gestech, mimice, dokonce i mikro-výrazech. Takových, které málokdo uměl doopravdy ovládnout. U stolu tak byla téměř nepřemožitelná, a to byl zatraceně návykový pocit.  
Její rodiče se o problémech dozvěděli, když neprošla ročníkem, jelikož se nedostavila na zkoušky. Byla z toho neskutečná hádka, Ember tenkrát nebyla dostatečně při smyslech a nesnesla, že vše svalují na Lea, do něhož věřila, že je zamilovaná. Nakonec, ač neradi, jí přestali pomáhat s výdaji. Přestěhovala se k Leovi. A v ten moment nastaly problémy. Leo měl tendenci rozhazovat, což Ember vůbec nevadilo, ne při tom, jaké věci měla ráda. Jenže Leo nadělal neskutečné dluhy u nesprávných lidí. Málem skončili na ulici, a Leo se nejednou vrátil pošramocený. Neměl opravdovou práci, a zdaleka takový talent jako Ember. A proto ji začal zneužívat. Obrátil její oddanost a lásku proti ní, ona byla tou, kdo neustále hrál, aby jim vydělal na živobytí a poplatil jeho dluhy. Do spousty casin dostala zákaz vstupu, jelikož jakmile pochopili, že počítá karty, aby vyhrála, jednoduše ji dali na černou listinu. Ačkoli se tato dovednost nečítala jako podvádění, nebyla u provozovatelů logicky vůbec oblíbená. 
Leo se čím dál víc utápěl v alkoholu, začal být neustále nevrlý až agresivní. A Ember vyčerpaná. Závislost ji stravovala, dokázala několik dní téměř nejíst, hrávala v čím dál pochybnějších podnicích. Jednou se u nich ve skromném bytě ukázali vymahači od lichváře, a Leo jim v zásadě nabídl, aby si jako splátkou ponoukli Ember. Přemlouval ji. Pokud ho miluje, udělá to, jinak mu zase ublíží. Vždyť o co jde, je to jen sex... A ona to udělala. Nenáviděla každou vteřinu, ale copak se mohla dívat, jak jejího přítele zbijí nebo zabijí? Věděla, o jaké lidi jde, s jak špatnými osobami se Leo zapletl. Nesnášela se. Ten večer se hrozně opila a vrátila se do casina. Nebyla tak docela příčetná a podařilo se jí prohrát všechny jejich peníze. Když to Leo zjistil, byl to on sám, kdo na ni v hysterickém záchvatu vztáhl ruku a zbil ji. Nedokázala uvěřit, že jí to provedl. Obzvlášť poté, co ona udělala pro něj. Více než rány snad bodala slova, když ji nazýval děvkou a kurvou, jako by to nebyl on, co ji předhodil vlkům jako kus masa. Chtěla umřít. Málem to i udělala. Ale při tom všem v ní pořád byl ten drobný uhlík, který nikdo zcela neuhasil.  
Pomohla jí myšlenka na rodinu. Zlomilo by je, kdyby věděli, co se s ní stalo. Litovala toho, jak se k nim zachovala, a rozhodla se to napravit. Ne pro sebe, ale pro ně, jelikož si nezasloužili mít dceru jakou v ten moment byla ona. Od Lea utekla. Bohužel zjistila, že si popůjčoval pod jejím jménem. Nemohla se obrátit na policii, a tak nehorázné dluhy musela začít splácet sama. Brzy ale pochopila, že se potřebuje léčit. Casino pro ni bylo osobním peklem a rájem zároveň. Začala se živit jako modelka, snadné a rychlé peníze, a i když ji to moc nebavilo, mohla díky tomu pokrýt účty, a hlavně náklady na terapeuta.  
S rodinou se po několika týdnech spojila, ale jejich vztah je nyní opatrný. Nikdy se nesvěřila s tím, co si prožila, a nechtěla je ani náhodou žádat o peníze. Své chyby musela napravit sama. Dokázala se jim vůbec podívat do očí jen díky tomu, že začala navštěvovat terapeuta. Byla to trnitá cesta, ale momentálně se jí po dvou letech dařilo dostatečně dobře. Jenže jak to bývá, jakmile člověk začne mít pocit, že je vyléčený, začne si zahrávat s ohněm. Nebyla tak hloupá, aby se vrhla zpět do běžného hazardu, ale našla si velmi dobrý systém, jak si vydělat. Většinou zahrnoval to, že flirtovala s nějakým zazobancem, hrála si na nezkušenou, a pak ho obehrála v pokeru o slušný balík. Jen málokdy se musela uchýlit do casina, většinou, když věděla, že nezvládá pokrýt splátku dluhu. A vždycky to brala jako stav nouze. Když je to stav nouze, tak je to přece omluvitelné. A vždycky zvládne v klidu vypadnout, nastaví si budík, moc nepije, a není to tak, že by tomu zase propadala, že?  
Určitě by jí pomohlo, kdyby dokázala krotit svou vášeň k nakupování a rozhazování, jenže jakmile se jí dostaly peníze do rukou, měla prostě tendenci je utrácet. Po jedné neskutečně vydařené noci v casinu, kdy si vydělala skoro osmdesát tisíc dolarů, tak si z rozvernosti na oslavu koupila boty za tři tisíce a k tomu luxusní červený kabriolet, který pojmenovala Carlotta. Zatraceně, a teď ho nemohla prodat, ani když jí na paty zase šlapaly úroky, protože si k tomu autíčku už vypěstovala láskyplný vztah. Slabost pro auta alespoň mohla svádět na své rodiče.  
Návrat do Angeles brala trochu jako znovuzrození. Hodně jí v Columbii chyběla nejlepší kamarádka, princezna Ruelle. Bylo to zvláštní přátelství, kterému stačilo, že rozuměly ony dvě. Už jako děti si sedly do noty, věděly, jaké to je, být druhý sourozenec a Ruelle měla soucit s tím, jaké to je mít pocit, že se člověk dle ostatních narodil pro něco, co ani nechtěl a nežádal. Byly dlouho nerozlučné, díky čemuž se Ember pohybovala často v paláci. Ale při odjezdu na univerzitu, a ve dvou letech jejího vztahu s Leem, se s Ruelle odcizily. Byla to Ember, kdo uznal chybu a přišel s prosíkem o odpuštění. A byla to otevřená přátelská náruč Ruelle, která jí dodala naději, když ji potřebovala po návratu do Angeles. Byla to ona, kdo jí pomohl najít terapeuta a ubytovala ji v paláci na tu chvíli, než se Ember postavila na nohy. Jako by ty roky ani neproběhly, zase z nich byla nerozlučná dvojice. A Rue je taky jediná, kdo ví vše o tom, co se Ember stalo, nikdo jiný, a tak to taky zůstane.  
Bohužel mít za nejlepší kamarádku princeznu znamená často se setkávat s bandou snobských aristokratů, kteří na Ember koukají skrze prsty. Ne, že by se jí to nějak dotýkalo, když ji ti lidé vůbec neznají. Ember nechápala, jak to Rue může vydržet, ale na druhou stranu, s princeznou jednali s úctou. Na plesy a večírky chodí hlavně kvůli Rue, které dělá morální a psychickou oporu, ale zároveň ví, že se ji kamarádka prostě jen snaží vytáhnout mezi lidi. Ember totiž žádné jiné přátele nemá. Se sestrou i bratrem si je sice blízká, ale dává si záležet, aby je nevystavovala svým chybám. A muže i ženy si k tělu už nepouští, flirtuje, aby dostáhla svého, ale s nikým nespí a nehodlá na tom nic měnit. A na vztah není pomyšlení už vůbec. Být sama jí vyhovuje. Být sama je bezpečné. A zůstat sama znamená nebýt pro tolik lidí zklamáním.  
Jediné, co ji znepokojuje, je její postoj k malování. Dlouho nesáhla na štětec, a teď když to udělá, její plátna mluví pravdu. Jsou temná, jsou depresivní, jako šmouhy krvácejícího srdce. Nedokáže nakreslit ani namalovat nic veselého. A čím dál víc je bez inspirace celkově, anebo se bojí vzít štětec do ruky. Přijde jí to nefér, toužit po něčem tak moc, až ji z toho bolí každá buňka v těle, ale vědět, že ji to přinese jen další utrpení. Na druhou stranu, možná to tak s ní bude vždycky. Možná je prostě taková, možná její vášeň a její láska budou vždycky více jako závislost. Toxické a zničující.