Za jedné aprílové bouře se v porodnici narodila malá holčička. Svým jekotem pravděpodobně vzbudila i mrtvé a věřte mi, že její zvučný hlas jí i zůstal. Možná se ptáte, kde vzala tolik jmen? Crystal a Francesca dostala od babiček, které rozhodně u jejího narození nechyběly. Charleen ale dostala kvůli jejímu staršímu bratrovi, původně totiž chtěl, aby se jmenovala Charlie, ale to se rodičům i zbytku zdálo moc nudné a obyčejné pro takovou princeznu, takže se nakonec rozhodli pro malý kompromis. Bratr vždycky říkal, že cítil tu temnotu v ní a Charleen se podle něj přesně hodilo k tak temné duši, jako byla ona. 
Se starším bratrem se dost často hádali, rvali a nadávali si. Jejich věčné bitky o ovladač nebo místo v autě, přidělávaly vrásky rodičům. Nechápali, že nemůžou ani chvilku být zticha a nevšímat si jeden druhého. Čím víc ale rostli, začali si sebe vážit a krýt si záda. Když jeden šel tajně na party, ten druhý ho kryl. Nikdo by si ani nevšiml, že mezi nimi tak dlouho byla rivalita. Nikdo nevěděl, kde se mezi nimi ta nenávist vzala, pravdu totiž znali jen oni dva. Její bratr chtěl vždycky bratra, plánoval si, jak si s ním bude hrát a dovádět, jenže místo bratra se mu narodila malá sestřička, což ho naštvalo a nebál se ten vztek dát najevo. Trvalo to nějakou dobu, ale nakonec i on se do ní zamiloval, možná kvůli tomu, že se chovala spíš jako kluk než děvče. Nebálaí se vylézt na strom nebo skočit z výšky, klidně si bude hrát na kovboje a s auty. Nastaly mezi nimi i situace, které je spojily, a utvořili pouto, které nikdo jiný neměl. Vždycky jeden v druhém našli vrbu nebo jen domov, kde se mohli vyplakat a uklidnit.
Dlouhou dobu byl její bratr její jediný nejlepší kamarád, protože na základce byla středem posměšků a nadávek. Její rodina patřila mezi bohaté vrstvy a jejich firma byla známá po celé zemi. Charlee peníze nikdy nebrala jako něco špatného, myslela si, že takhle si žije každý a proto nechápala, proč se s ní nikdo nechce bavit. Když jí to jednou někdo vysvětlit, prostě jen zcela vážně řekla, že přece nemůže za neschopnost jejich rodičů. Jak by taky mohla malá holčička chápat, že někdo nemůže dosáhnout na takové peníze, jako měla jejich rodina. Ne každý měl dobré vzdělání nebo kvalifikaci. Tímhle výrokem si ale vykopala hrob a pohřbila jakoukoliv naději na zlepšení vztahů mezi ní a třídou. Základku proto jen přetrpěla, snažila se moc nevyčnívat a dělat, že si nevšímá těch pohrdajících pohledů. Rodičům se nikdy nesvěřila s problémy ve škole, vzhledem k tomu že to nikdy nevyústilo v nic víc než pouhé nadávky, neměla potřebu to nějak víc řešit. Samozřejmě si okolí všimlo, že do a ze školy chodí skleslá, ale nedostali z ní nic.  Zachraňovala ji její babička Crystal, která pro ni vždycky našla nějakou tu čokoládku a objetí. Pokaždé pro ni našla slova útěchy, které zmírnily tu bolest a pocit osamění. Vyprávěla ji příběhy o ní a dědovi, jak se seznámili a co prožívali. Často našla i nějaké moudro, které si Crystal vzala k srdci. Ze všeho nejvíc se jí ale líbil příběh o ní a jejím budoucím princovi. Babička jí často vyprávěla, že jednou všechno špatné odezní a ona potká někoho, do koho se bláznivě zamiluje, přesně jako její babička a děda nebo táta s mámou. Pevně tomu věřila, i když někdy měla pocit, že se od toho spíš vzdaluje.
Dalo by se říct, že dokud nešla na střední, rodiče jí spíš rozmazlovali a zahrnovali dárky. Jenže stejně jako jejího bratra, i ona se po dokončení základní školy musela rychle naučit zodpovědnosti. I když byli bohatí, rodiče nechtěli, aby z nich vyrostly rozmazlené děti, které by si nevážily peněz. Proto i jí čekalo léto plné brigády. Pokud totiž něco chtěla, musela si to i sama koupit. Stoply jí na celé léto kapesné i přístup k penězům, což i jí namotivovalo, aby začala makat. Sžila se s tím rychle, nikdy v sobě neměla tu klasickou pýchu a potřebu vlastnit všechno, ale díky brigádě si to jen víc uvědomila. Nedělala pouze jednu práci, chtěla si zkusit víc věcí, když už měla možnost. Dělala proto chvilku servírku, barmanku, venčila psy a hlídala děti. Po té poslední zkušenosti byla ráda, když léto skončilo.
Střední už oproti základce byla lepší. Našla si tu svého nejlepšího kamaráda, s kterým tropila všemožné blbosti. Právě on ji přivedl do světa závodění. Stal se takovým jejím ochráncem, pokud si na ni někdo dovolil, okamžitě ji zachránil. Právě jeho ochota jí naslouchat a potřeba ji chránit v ní probudila neznámý pocit, který nedokázala pojmenovat. Nikdy se mu ale s tím nesvěřila, brala ho jako bratra a nechtěla narušovat to jejich souznění nějakými silnějšími pocity. Užívala si jejich noční projížďky po městě a závodění na trati. Po pár letech se stala jednou z nejznámějších závodnic, kvůli své rodině ale svou identitu tajila. Nechala si říkat Charlee, nikoho ani nenapadlo, že by se za helmou schovávala ona. Charlee jí totiž říkalo jen pár lidí, své první jméno milovala a nikdy neměla potřebu si říkat přezdívkou. O tomhle svém tajemství věděl jen její bratr a Tim. Své tajemnosti později i využila, protože lidé tajemno milovali a tím její oblíbenost rostla. 
V jejím životě ale přišel zlom, který nikdo nečekal. Tim, její nejlepší přítel, pro závodění žil a jednou pronesl, že pokud někdy zemře, bude to právě na dráze a to se mu i splnilo. Charlee se chodila dívat na jeho závody velice často, věrně ho podporovala a fandila mu. Při jeho posledním závodu ale začalo silně pršet a z jindy krásné dráhy se stala dráha smrti. Většina závodníků dostala smyk už na začátku a někteří dokonce vyletěli ven. Tim se snažil všechno zvládnout, ale ve finální zatáčce nedokázal ukočírovat vozidlo a sjel ven. Charlee se v ten moment ulomil kousek jejího srdce. Auto před zraky všech vybuchlo a nebyla jediná šance, že by řidič přežil. Viděla už spousty takových nehod, ale nikdy neumřel někdo jí blízký. Najednou znova pocítila ten známý pocit samoty, jako když byla malá holčička.
Dny po jeho smrti prožila u sebe v pokoji, netrvalo to ale dlouho. Vždycky věděla, že on by nechtěl, aby pro něj truchlila věčně. Ba naopak by si přál, aby závodila i za něj a žila dál. Ponořila se proto víc do práce, závodění a nově i pomoci lidem. Rodina Timiho založila charitu, která pomáhala závodníkům a jejich rodinám. Pomoc se vztahovala jen na chudší rodiny, které neměly na financování různých zranění závodníků. Zapojila se do toho velmi aktivně. Začala svou dráhu influencerky. Na sociální sítě natáčela hlavně své zpívání, ať už s kytarou nebo bez ní. Občas natočila i video o líčení nebo oblékání. Všechny peníze ze spoluprací nebo setkání s fanoušky věnovala právě téhle charitě. Vydělané peníze dávala ale i jinam, našla si spoustu jiných organizací, které pomáhali nemocným dětem nebo lidem v nouzi. A protože se našli i fanoušci, kteří se na její setkání nemohli dostavit, navštívila je. Většinou se jednalo o nemocné děti, které žili v nemocnici nebo doma. 
Jejich rodinná firma začala čím dál častěji bojovat  s velkým konkurentem, který pohlcoval malé podniky a tím se rozrůstal. Bianchi dlouho odolávali nátlaku a odmítali jakékoliv spojenectví, protože si dost zakládali na tradicích a čestnosti. Na nějakou chvilku přestali tlačit na pilu a schovali se do pozadí, jenže to nevzdali, jak si všichni mysleli. Konkurent moc dobře věděl, že je pro Bianchi důležitá historie této firmy, od začátku si svou společnost dědili v rodině, proto navrhli, aby si Charlee vzala jejich syna. Tím by dodrželi tradici této firmy a stali se jejich společníky. Nikomu se to samozřejmě nelíbilo a odmítali to, nechtěli jejich dceru prodat jen kvůli společnosti. Jenže druhá rodina brzy ukázala, že se neštítí ničeho, takže nastala otázka. Obětují jejich dceru a zachrání tak společnost nebo odmítnou a ztratí veškerý jejich majetek? Vedli se o tom dlouhé debaty, které nakonec ukončila sama Charlee. I když Marcuse nenáviděla, nechtěla, aby její rodina přišla o všechno, historii znala a už spoustu generací je tato firma živila. Vybudovali si jméno od základů a málem při tom všichni padli. Jakmile se sešli, otec Charlee dal podmínku, že se zasnoubí, jen pokud se do sebe zamilují, pokud se tak nestane, dohoda padá. On si myslel, že se to nestane, pochyboval, že by jeho dcera našla nějaké sympatie pro takového floutka. 
Ze začátku byl jejich vztah velice bouřlivý, Marcus nedokázal pochopit jí a ona zase jeho. Nenáviděla jeho rodinu a ani se to nesnažila skrývat. Bohužel když někdo něco chce, dostane to a rodina Marcuse opravdu toužila po podniku Bianchi a nebála se zajít opravdu daleko. Marcus si musel Charlee získat jinak, začal s přetvářkou, které po čase i ona uvěřila a zamilovala se do něj. Najednou měla pocit, že přesně on je ten, kdo ji bude chránit a milovat. Bral ji na romantické večeře, chodil s ní jen tak na procházky, zajímal se o ni, jako nikdo před tím. Jejich vztah se najednou proměnil v pohádku. Naivně uvěřila, že právě jemu má darovat své srdce. Že se kvůli ní změní a z ošklivého káčátka se stane najednou princ. Jakmile oznámili zásnuby, Marcus shodil masku. Před jeho přáteli ji ponižoval a zesměšňoval. Jiné to nebylo ani doma, když udělala něco, co se jemu nelíbilo, dal jí to najevo. Nevztáhl na dívku nikdy ruku, protože by tím měla důkaz jeho špatného chování, ale snížil se k urážení a ponižování. Charlee měla po pár měsících dost jeho tyranie a rozhodla se, že to prostě ukončí, jenže Marcus už se viděl jako šéf podniku a nehodlal od toho ustoupit. Poprvé a naposledy jeho partnerku uhodil a nezapomněl jí připomenout, že pokud se snad pokusí tohle někomu říct, její rodinná firma skončí. Touhle fackou v ní ulomil další kousek, stejně jako při Timiho smrti. Tentokrát ale držela jazyk za zuby, ani svému bratrovi nic neřekla. Držela úsměv na tváři a před rodinou hrála komedii.
Charlee brzo pochopila, že jen naivně věřila v pohádku, která prostě nikdy nemůže být reálná. Zamilovanost odezněla stejně rychle, jako přišla a nahradila ji nenávist a vztek. Tenhle vztah jí ale vnukl nápad a vznikla tak nová charita Pro lepší zítřek. Zabývala se lidmi, kteří žijí v domácím násilí, v šikaně nebo psychickému týrání. Tahle charita poskytovala domovy těm, kteří to potřebovali, a snažila se je zase začlenit do života. Nabízela sezení s psychologem i různé terapeuty. Tento vztah ale přinesl víc věcí, třeba to že odpouštět nemůže každému, i když sebevíc chce. Nejvíc ale litovala jeho vlivu, nechala ho, aby se jí dostal pod kůži a zhnusil jí jedinou věc, kterou milovala. Své vlastní jméno. Jakmile někdo vyslovil Crystal, vybavila si tvář babičky, její hřejivý úsměv i laskavost v očích, jenže teď viděla pouze jeho tvář, znechucený úšklebek a ty ledové oči.
Jejich vztah trval dlouhou dobu, od konce střední až do konce vysoké, kterou prolezla s odřenýma ušima, vlastně se docela divila, že to vůbec zvládla. Když chybělo pár měsíců do té osudné svatby, naskytla se možnost odejít do selekce a ukončit tak několik let trápení. Neváhala ani chvilku, okamžitě poslala přihlášku a modlila se, aby právě ji vytáhnul. Doufala, že tím pomůže sobě, ale i její rodině, charitě a možná, pokud se poštěstí, tam najde i svého vysněného prince, o kterém jí vždycky vyprávěla babička. Malá jiskřička naděje se znova objevila a Charlee doufala, že jí nikdo už neuhasí.