Coletta je prvorozená dcera italského královského páru a jako takové jí připadá titul korunní princezny. Itálie je stále poměrně silně patriarchálně založená, ale do karet jí hraje i fakt, že má jen mladší sestru Serenu. Od malička byla zbožňované dítě, a to nejen matkou a otcem, ale i strýčkem a tetičkou, která je zároveň její kmotrou. Není ale divu, byla roztomilé a zvídavé dítě, nepatřila k těm, kteří by vyváděly lumpárny, ale když se jí přeci jen něco povedlo, ty hnědé oči naplněné lítostí a slzičkami a upřímnou pokorou vás prostě udolaly. Její smutek byl v rodině těžko snášen, jelikož byla veselé a čilé děvčátko, které se neustále smálo a mělo tvořivý talent. Často všem nosila ručně vyráběné dárečky, které už člověk pomalu ani neměl kde skladovat. Naopak když něco dostala ona, rozplakala se radostí, což jí částečně zůstalo do dospělosti. Svět objevovala s upřímným nadšením a nic jí jen tak nezkazilo náladu. I když má odkud podědit italský temperament, a tím pádem prodělávala občas nějaký ten záchvat vzteku nebo uraženosti, nezkazilo to fakt, že byla obecně milována nejen rodinou, ale i médii podobně jako později její mladší sestra. 
Se Serenou měla od malička skvělý vztah, jelikož od sebe nebyly příliš vzdálené věkově. Ani ji nenapadlo žárlit, nejspíše protože v rodině bylo pozornosti pro ně obě dost. Možná jí později trochu záviděla, jak rostla, jelikož ona se musela brzy začít učit královským povinnostem, zatímco Serene měla program poněkud volnější, ale nejednalo se o druh závisti, který by ze stran Lotty vrazil mezi děvčata nějaký klín. Když jí bylo asi šest, na jednom aristokratickém setkání narazila na syna velmi váženého vévody, kterého šikanovali o něco starší kluci. Rozčililo ji to a vložila se do toho, načež ona i Vincenzo skončili v blátě a dospělí je s vyhubováním poslali se převléct. Z dané situace však přišel zrod nečekaného, ale silného spojenectví, které přetrvává dodnes. Jak totiž později oba zjistili, narodili se ve stejný den a stala se z nich nerozlučná dvojice nejlepších přátel. 
Lotta měla od malička navíc upřímný vztah k lidem, byla empatická a uměla jim naslouchat. A jelikož se od ní čekalo, že bude sama časem vyvíjet nějakou snahu o to, aby měla dobrou veřejnou image, sama navrhla, že by jí lidé mohli psát dopisy a ona by jim odpovídala. Nejdříve se to sešlo s trochou skepticismu, protože co kdyby mladé dívence někdo psal nevhodné věci? Ale nakonec se tento projekt realizoval s tím, že dopisy byly nejdříve zkontrolovány, a až poté předány malé princezně. Ta využila volný čas k tomu, aby se nadšeně vrhla do odpisů. Už tehdy ji psaní bavilo v mnoha formách. Většina lidí jí napsala jen jednou a ona na ně v záplavě dopisů zapomněla, ale některé se jí zaryly do srdce. Vzhledem k tomu, že trend dopisování vedla nějakou dobu, nejčastěji si psala s mužem jménem Marco, kterému zemřela žena. Naznačil v dopisech, že mu ji Coletta připomíná, což vzala tehdy ve stylu toho, že kdyby se ženou měl dceru, nejspíše by byla podobná Lottě a to pro něj je bolestné. Cítila k němu lítost a dopisovala si s ním pravidelně. 
I později za ty léta, kdy už oficiálně tento projekt zrušila, chodily jí od něj listy dále a ona zdvořile odpovídala. Nepřišlo jí na tom nic špatného. Naopak jí to vlastně přišlo milé. Skoro se na dopisy těšila. Zjistila toho víc o jeho životě, co má rád apod, a on se hodně zajímal o to, co má ráda ona, a jak se jí daří. Časem se k němu naučila být upřímná, jelikož rouška anonymity z jeho strany jí poskytovala jistou úlevu. Navíc se nikdy nic z toho, co pustila ven, neobjevilo v médiích a muž si tím vysluhoval postupně její důvěru. Poslala mu dokonce jednu z prvních básní, kterou napsala a on ji podporoval v další tvorbě a nešetřil chválou. Jak rostla, začaly se v dopisech objevovat i lichotky, u kterých si nevěděla moc, co myslet. Většinou se týkaly toho, jak jí to slušelo, a že se mu líbilo, jak si vyčesala vlasy. Nebyly zase tak odvážné, ale občas ji trklo, že si píše se starším mužem a byla si nejistá. Na druhou stranu Marca vnímala tak trochu jako vzdáleného strýčka a brzy své obavy zahnala. Kromě rodiny a nejlepšího přítele, to byl vlastně jeden z mála lidí, s kterým se cítila komfortně, ačkoli ho nikdy neviděla. Přišlo jí, že ji oceňuje takovou, jaká je. 
Nikomu se o něm ale nezmiňovala, nechtěla slyšel kázání, jak je nebezpečné sdílet střípky života s někým, koho nezná. Protože ona Marca znala. Jeho bolesti, strasti, osamělost. To by nikdo tak docela nepochopil. Zvrat nastal kolem jejích šestnáctin. V dopisech se občas objevovaly její fotky. Náznaky toho, že se Marco chce setkat, což jí nepřišlo rozumné, a navíc se vyjádřila, že je jí nepříjemné, když si někde stahuje její fotky. Podle jedné však brzy pochopila, že to nejsou jen fotky, které by našel na internetu, byla tam fotka jí, jak odchází z kavárny, nebo je někde sama venku. Začala mít dojem, že ji sleduje a nepříjemný pocit narůstal hlavně díky naléhavosti, která šla cítit z nejnovějších dopisů. O tom, že ji chce vidět, že přece taky musí cítit to spojení, které mezi nimi je. Chvíli to vydržela, snažila se být ve svém odmítnutí citlivá. Po nějaké chvíli však kontakt utnula. Marco ji trochu... vyděsil, když zmínil, že by si přál, aby ji mohl obejmout ve spaní, aby zahnala jeho noční můry. Měla za to, že si z ní udělal opěrnou berličku pro svůj smutek, a že to nejspíše sama nechala zajít moc daleko. Na druhou stranu jí muže stále bylo líto a nechtěla mu dělat problémy. A sobecky ani sama sobě, a tak mlčela. 
Nic se delší dobu nedělo. Jenže když jí bylo sedmnáct, neposlechla svého otce, a vyplížila se na oslavu kamarádky. V Itálii v zásadě neexistuje hranice pro pití soukromě a na veřejnosti je to šestnáct let, tudíž se pořádně opila a vracela se v noci bez ochranky. Znala cestu jako své boty a druhá kamarádka, která jí dělala doprovod, se odpojila jen kousek od domova. Lotta věřila, že už sama dojde. Jen napsala Viniemu SMS, že je skoro doma, protože ji o to poprosil, aby se nebál. To byl poslední kontakt z její strany, jelikož vzápětí jí někdo něčím překryl ústa a nos, a strhl ji k sobě. Po chvíli podvědomého boje, při kterém upustila mobil, se jí udělalo zle a omdlela. 
Když se probudila, třeštila jí hlava a netušila, co se děje. Byla na matraci někde, kde to tipovala na suterén, ruku měla pouty připevněnou k nějaké trubce ve zdi. A byl tu ON. Marco byl asi o dvacet let starší než ona, ale působil starší díky tomu, jak byl ztrhaný životem. Omlouval se jí za to, že ji sem musel zavléct takhle, ale že to byla její chyba, protože mu přestala odpovídat a nechtěla přijít k rozumu. Pořád byla omámená, ale po chvíli jí došlo, co se stalo a začala křičet, vzpírat se, urážet ho. Zpanikařila a strach z ní dostal nemoudře to nejhorší. Jenže Marco se také naštval. Nevztáhl na ni však ruku, místo toho vztekle odešel a nechal ji ve tmě, o hladu a žízni po dobu, kterou nedovedla určit, ale v realitě to byly dva dny. Mysl v takové momenty nadhazuje nejhorší scénáře, úzkost se násobí a její bezmoc se jen a jen navyšovala. Už ani neměla slzy, které by vyplakala, mohla jen litovat toho, jak byla hloupá, že se do téhle situace dostala. Hledali ji? Určitě ano. Ale najdou ji? Nikdy o Marcovi nemluvila, ale měla někde schovaných pár jeho dopisů. Přijde na to někdo? Co se s ní stane do té doby? Ublíží jí? Znásilní ji? 
Když se Marco nakonec objevil, ironicky se jí zmocnila úleva. Už nebyla sama. V ten moment i tohle bylo lepší než zůstávat dále tam dole v temnotě. Donesl jí jídlo a pití, a byl na ni hodný a ona se málem rozbrečela nad tou něhou a omluvami. Slíbil jí, že pokud bude hodná, vezme ji na lepší místo a můžou si promluvit. Že jí nechce ublížit, ale bude muset, pokud by začala zase vyvádět. Tentokrát byla klidná a jen horlivě přikyvovala. Vzal ji do jiné místnosti, také pod zemí, ale vybavené k dlouhodobému přebývání. Očividně se na tohle připravoval. Přišel šok, že místnost byla navržena jakoby přesně pro ni. Byl tu gramofon a pár desek, DVD s pár jejími oblíbenými filmy, o kterých se zmiňovala. Povlečení mělo motiv oceánu. Marco rozsvítil plastové ozdobné baňky světel, protože měla ráda tlumené světlo a nalézaly se zde další detaily, které naznačovaly, že chtěl, aby se tu cítila dobře. Bylo to matoucí a zároveň ji to z nějakého důvodu uklidňovalo. Byla vyděšená a tenhle náznak něčeho známého jí dával absurdní nádech normálnosti. 
Vyšlo najevo, že Marco je do Lotty už dlouho zamilovaný. Opravdu věřil tomu, že jsou si souzeni a je mezi nimi nějaké speciální pouto, které je zásahem samotného osudu. Že i ona pochopí, že mají být spolu. Jakmile jí bude osmnáct, vezmou se a založí rodinu. Musel si pro ni ale přijít už teď, protože se začala chovat nezodpovědně, pila a randila s kluky, a to nešlo. Musela zůstat panna, a počkat do svatby, až se s Marcem vezmou, protože tak to chce Bůh, a ona nemohla zahodit vše, co on pro ně budoval. Jeho řeč byla jednoduše šílenství, ale za pasem měl pistoli a Lotta ani nemukla, rozhodla se hrát tuhle hru. 
Strávila s Marcem dohromady sedmnáct dní, než policie rozluštila stopy a zaslala záchranný tým. Marco se nechtěl vzdát a namířil na policisty zbraň. Kdosi vystřelil a Marco padl za pár vteřin mrtvý hned před Lottou, která tomu přihlížela. Křičela. Plakala. Ale ani nevěděla, zda zděšením nebo smutkem. Samozřejmě ji vzali pryč, zpět k rodině. Ona “noční můra” přece skončila. Jenže ne tak docela... Lotta nemluvila. Až po několik dnech alespoň gesty a psaním dokázala podat nějakou výpověď, ale jako by zapomněla, jak používat hlasivky. Psychiatr tvrdil, že to může být normální reakce. Nejhorší bylo, že všichni měli hroznou dávku soucitu. A nazývali Marca psychopatem, a hajzlem, a noviny a média ho cupovaly a všichni čekali, že se k tomu ona přidá. A možná proto mlčela, jelikož to nedovedla. 
Marco jí nenávratně pošramotil duši, o tom nebyl pochyb. Jenže byl nejspíše psychicky nemocný. Za tu dobu, co tam s ním Coletta žila, jí doopravdy neublížil. Všude ji ale doprovázel. Vzal ji do sprchy a umýval ji, z čehož se jí houpal žaludek. Spal vedle ní, ruku pod jejím tričkem a ráno cítila, jak ji zezadu tlačí jeho erekce, ale nikdy nejednal na základě popudu touhy, ačkoli jí říkal, jak je krásná, a hebká, a jak se těší, až bude jeho. Hladil ji po vlasech, a líbal na víčka, když jí přál dobrou noc. Sledoval s ní všechny filmy, které měla ráda a připravoval jí její oblíbená jídla. Staral se o její pohodlí, a neustále si s ní chtěl povídat o všem možném. Byl vyšinutý, ale věřil tomu, že ji miluje. A podle ní si nezasloužil zemřít, potřeboval jen odbornou pomoc. A ona díky svému chování, a zatajování, které jí samozřejmě vyčetli, mohla nejen za vše, co se jí stalo, ale i za smrt muže, který jen potřeboval někoho, kdo ho vytáhne na světlo. Pokazila to. Byla stejnou měrou oběť jako viník. 
Když se konečně prodrala ze své otupělosti, ze vzteku si ostříhala vlasy na mikádo, protože se nedokázala koukat do zrcadla a nevidět Marca, jak se probírá prameny. Našla svůj hlas, ale začala se stranit rodině. Pila, chodit na večírky, změnila svůj styl oblékání. Měla chuť křičet, a plakat, ale místo toho se snažila umělým veselím a předstíráním toho, že si užívá života, doopravdy získat zpátky kontrolu nad svými emocemi a svým tělem. Ztratila panenství někde opilá na hotelu, a onen kluk story prodal novinám, takže z toho bylo velké haló. A stejně se s někým dalším vyspala znovu, bylo jí jedno, co si o ní kdo myslí. Chtěla zničit tu představu dokonalé dívky, kterou měl Marco, jako by to byla její osobní cesta za pomstou. A navíc chvíle, kdy se rozhodla, že s někým bude spát, se cítila líp, i když sex nestál za nic, protože na vteřinu měla moc, měla moc nad vlastním tělem, které se pro ni na nějakou dobu stalo nepřítelem. Jen jednou u někoho přespávala, ale vzbudila se s takovou panikou, že musela utéct ještě v průběhu noci a od té doby se žádnou ze svých jednorázovek nestrávila noc. Vždycky odchází hned po aktu.
Chvíli to s ní šlo opravdu z kopce. Kdo jí v tento moment nejvíce pomohl, byl Vincenzo. Nechápala, proč ji neopustil jako všichni její kamarádi, kteří si s ní nevěděli rady. A nedíval se na ni, jako by byla pomatená nebo rozbitá, jako to občas ujelo její rodině. Byl tam, když potřebovala podržet vlasy, protože zvracela zlitá do záchodu. A nikdy si nestěžoval, když mu s pláčem volala uprostřed noci po probuzení z noční můry. A to jemu se jednou pod návalem emocí svěřila, že se nenávidí, protože s ní musí být něco špatně z důvodu, že jí Marco částečně CHYBĚL. Že první dvě noci, kdy spala zpět doma, tak nemohla usnout, protože tam nebyl s ní, a že musela vyklopit obsah žaludku, protože jí z toho pocitu bylo tak zle. A že jí vlastně chyběly některé jejich rozhovory, protože ji vždycky doopravdy poslouchal. A že se cítí vinná a poničená. Z Vinieho se stal její soukromý terapeut, jako jedinému mu nakonec byla schopná svěřit věci, které nikomu jinému. Oficiálně totiž sezení u psychiatra sabotovala. 
Podařilo se jí aspoň náznakem vrátit do normálních kolejí, ačkoli právě v tento moment začalo budování její nové image a tváře, která je dnes její pečlivě vystavěnou maskou. Už žádné srdce na dlani. S rodinou se bohužel poněkud odcizila, což ji mrzelo hlavně u mladší sestry, s kterou si kdysi byla opravdu blízká. Nedokázala s nimi však jednat jako dřív a nutně potřebovala odstup. Vinie byl její únik. Její nejlepší kamarád. Stejně jako on naslouchal jí, ona naslouchala jemu ohledně všech rodinných potíží, které ho trápily a dala si záležet, aby mu zvládla být oporou. A když měla pro koho být silná, začala zase postupně věřit tomu, že se dokáže dát do kupy. S Vincenzem byli opravdu jen přátelé, i když je svět dnes viděl jinak. Pravdou je, že spolu jednou jedinkrát spali, ale byl to zážitek, který si opravdu nepřáli opakovat. Měli trošku upito, a v ní vřel fakt, že pokaždé, když se vyspala s nějakou náhodnou známostí, jí bylo chvíli líp, ale pak se cítila pošpiněná. Viniemu věřila, a měla ho ráda, co když byl klíč v tom zkusit to s někým, ke komu má důvěru? Začalo to tedy jako její nápad a byla to ona, kdo ho políbil a vše inicioval. Vinie však spolupracoval. Jenže celý ten akt byl... zvláštní. Oba měli správnou techniku, ale chyběla tomu jakákoli stopa vášně. Jako by je poháněla touha po něčem úplně jiném, než byli oni dva navzájem, a proto když bylo po všem, zůstali rozpačití a nesví. 
V ten večer se jí Vincenzo svěřil s obavami, že je gay. Lotta věděla, že to by jeho rodina nepřijala, a že se musel nejspíše toho faktu opravdu bát. Neváhala ani vteřinu k tomu, aby ho podpořila. A musela si přiznat, že se jí vlastně ulevilo. Očividně nebyla chyba ani v ní ani v něm, chemie nemohla fungovat, jelikož tu byl jistý jiný důležitý faktor. Vážně, sex s někým tak atraktivním jako ona a on? Nemohl být TAK špatný! A bylo v zásadě lichotivé, že pro konečné potvrzení si tohohle faktu si vybral zrovna Lottu. V konečném důsledku si oba dva opravdu tolik věřili, že jen sobě navzájem otevírali největší strachy a ošklivé stránky své osobnosti. 
Jejich přátelství se od té doby ubíhalo opravdu jen čistě platonicky, ale stávalo se každým dnem hlubším a opravdovějším. Slavili narozeniny ve stejný den, byli si hodně podobní, chápali se lépe než kdo jiný, nasmáli se spolu více než s kýmkoli, a bránili jeden druhého přede všemi ostatními. Vytvořili si svůj malý bezpečný svět, kde po zavření dveří mohli odložit masku, kterou nasazovali před světem a být jen sami sebou. Vinie je jediný muž, po jehož boku Lotta usne. Když má opravdu ošklivou noční můru, zavolá mu, zda by mohla přijít. Nakonec už Vincenzo Lottě nechal klíče od bytu a vůbec není divné, když jde spát sám a nečekaně ji tam ráno objeví vedle sebe. Jen on umí odhánět její noční můry. Občas má Coletta pocit, že jsou tak trochu spřízněné duše. Při narození se jednoduše jedna duše roztrhla napůl, a narodila se ona a on, a teď už jsou kompletní jen jeden s druhým. Vincenzo je pro ni prostě víc než jen nejlepší kamarád. Je to její opora, její štěstí, její jistota a bezpečný přístav. Pokud jde všechno do háje, on jediný je světlým bodem. 
A do háje toho šlo opravdu hodně. Už mnoho let se horší vztahy královské rodiny s církví. Itálie je jedním ze států, který má nejvyšší podíl věřících na celém světě. A proto je tento spor taky takový problém. Už v minulosti se snažila církev uzmout podíl na vládě. Královská rodina jednala příliš progresivně a v rozporu s tradicemi, a to vytvářelo věčný svár. Není tedy divu, že církev využila celé situace s Lottou. Nejdříve poukazovala na incident s Marcem jako na důkaz toho, proč jsou ženy slabší, jelikož její naivita a emoce jí zastřely úsudek. Poté se opřeli do jejích psychických problémů, kterými trpěla, a které ji též měly diskvalifikovat pro vládnutí. A nakonec samozřejmě do jejího životního stylu. V Itálii by měla být žena hlavně dokonalou manželkou. Temperamentní? Ano, ale její srdce má bít hlavně pro rodinu. Je výsměchem Bohu, že se Lotta tahá s kde kým a obléká se jako coura. Ironicky tohle jsou slova těch úžasných věřících. Kam se podělo “miluj bližního svého?”. Všechno, co Lotta dělá, je špatně. Je nevhodným vzorem pro mladé italské slečny. Nerespektuje tradice, nechodí do kostela. Je v zásadě pohromou, která nemůže usednout na trůn, minimálně ne bez blízkého dohledu a pomoci církevních důstojníků.
Ačkoli si Lotta začala na své románky dávat pozor, její veřejný obrázek už je prostě pošramocen. I když se změnilo její chování a je z ní spolehlivá a schopná politička, není už dávno miláčkem lidu a nedokáže dát najevo slabost k tomu, aby na ni zase pohlíželi jen jako na ubohou oběť. Toho už si užila dost. A vzhledem k tomu, že lidé vnímají ji a Vinieho jako pár, došlo k šílenému návrhu. Udělají to oficiálním. Stejně ty drby nikdy pořádně nevyvraceli, aby nemuseli nikomu nic vysvětlovat. Je to ideální. Rodina Vinieho má naopak s církví velmi dobré vztahy a Vinie je oblíbený. Zároveň tak Vincenzo unikne tlaku rodiny na to, aby si našel partnerku. Pomůžou si navzájem. A lidé budou vnímat Colettu jinak, pokud se ukáže, že je připravena na závazek a stát se tím modelem, po kterém veřejnost touží. A tak se na jedné akci s Vincenzem oficiálně zasnoubili. Popravdě je to dočasné řešení, zatím ani jeden z nich neplánuje vše dotáhnout do konce, ale popravdě? Lottě by to asi ani nevadilo. Stejně si nedokázala představit, že by kdy dokázala správně fungovat ve vztahu. Je taková tragédi vzít si nejlepšího kamaráda? Ale nechtěla Viniemu sebrat jeho šanci na štěstí. Osobně měla romantickou představu, že se Vincenzo zamiluje a odjede pak se svým princem na bílém koni do západu slunce. Moc by mu to přála. 
Momentálně je jejich zasnoubení celkem populární téma. Měli spolu spoustu fotografií na instagramu už předtím, ale nyní si udělali zábavu z toho, že sdílí takové, které opravdu ve velkém působí jako párové. Třeba oni dva nazí ve vířivce? Žádný problém. Stud mezi sebou už stejně dávno neexistoval, a navíc je pak bavilo si číst komentáře pod příspěvky. Akorát teď nadchází období Selekce a ona se vypravuje do Illéi a bere Vincenza s sebou. Tušila, že mu stejně prospěje trocha času od rodiny. Trochu jí dělá vrásky, že jede i mladší sestra, ale cítí se provinile, že jejich vztah tak ochladl. Byla to jednoznačně Lottina vina. Třeba se jí podaří s tím něco udělat, když budou mít v Illéi snad i víc volného času. Coletta to však nebere jako dovolenou. Celý svět se bude dívat, a hlavně zde bude neskutečné množství významných osob, politiků a diplomatů. Je to další způsob, jak může prokázat svou cenu, pokud se jí podaří uspět a vyjednat výhodné dohody a spojenectví. Všem jednoho dne dokáže, že bude dobrou královnou, a její minulost bude konečně pohřbena.