Drobná žena s blonďatou hřívou vlasů, kroužky v nose a s tetováním různě po těle včetně rukou, prstů i nohou, aniž by si sama přesně pamatovala, kolik jich vůbec má a co které přesně znamená. Nebo by se dala taky popsat jako drobný a věčně unaveně vypadající skřítek s temnými kruhy pod modrýma očima. Osobitý styl oblékání, nebo taky styl, co sekáč nebo hrabárna nadělí, záleželo, jak se na to člověk chtěl dívat a Carly se na to dívá z čistého pohledu realisty. Neutratím kolik set za jednu košili, místo toho si koupím obnošené triko a nějak vyžiju, protože šetřit se má na důležitější věci. Nakonec i hezké věci se dají najít, zvlášť když chvíli pracujete v takovém menším sekáči, dokud vás tedy nevyrazí. 
Carly prostě na první ani na druhý pohled nevypadá jako modelka z časopisu, spíše byste ji zahlédli na stránce deset místního deníku, kde se píše o unavených servírkách z bistra, které dřou dnem i nocí, jen aby pak ze vzteku někomu plivly do kafe a tím naplnily své životní poslání. Když ale Carly zahlédnete v dobré náladě, což je obvykle tehdy, když o vás absolutně neví, tak se dá i říct, že může působit i jako sice unavený ale současně i veselý a milý skřítek, který vám však stále při zjištění, že na něj civíte, ukáže nezávisle na vašem statusu, protože diskriminace je prostě svinstvo, oba dva prostředníčky a to, když bude v dobré náladě, tak přidá i přátelský úsměv jako bonus.
Carly byla jako dítě přesnou definicí věčně zasněné dívky, která žila raději v knihách než ve své realitě. Neustále si v hlavě představovala scénáře, kdy pro ni někdo přijde a řekne jí, že už takhle dál žít nemusí. Hagrid, víla, medvídek Pů, i kdyby objevila skříň do Narnie, brala by jednoduše cokoli. Knižní svět pro ni byl místem, kde nemusela myslet na to, že její matka je spíš jako starší problémová sestra na háčku a babička je šílená a někdy i agresivní ženská a že ve škole nemá žádné přátele. Navíc to vyplňovalo i samotu, kterou nešlo necítit. Děti bývají zlé, zvlášť když někdo nezapadá a ona byla vždy velmi snadný cíl už jen kvůli tomu, kde a s kým žila, ale taky proto, že jako útlocitné dítě měla tendence chovat se ke každému mile, jakoby to snad zajišťovalo to, že oni se budou chovat stejně mile i k ní. Nedalo se ale říct, že by se nesnažila. Vždy se až bolestně snažila zapadnout mezi ostatní. Povídat si o klucích, drbat, chichotat se, jenže do kruhu oblíbených se jí vměstnat nepodařilo a obecně adaptace do žádného kruhu přátel nikdy nevyšla. Na kategorii šprt neměla Carly nikdy hlavu a ani nadšení. Vždy jí stačilo, že nějak prolézá, raději svůj čas trávila nad knihami a postupně i nad vlastním psaním. Nakonec se Carly naučila vyjít jen sama se sebou a počítat jen sama se sebou. Nebyl nikdo jiný, kdo by se jí zastal, nebo kdo by se snad hrdinsky bil, když kolem ní projde skupinka kluků, co předstírá, že umírají kvůli jejímu zápachu. Od lidí obvykle očekává jen to nejhorší, protože kdykoli se někomu pokusila věřit, nedopadlo to nikdy dobře. Od dětství se o sebe musela umět postarat, protože její babča to ne vždy zvládala a její máma se vždy objevila jednou za uherský rok s čím dál více chabějšími omluvami, ale s rozhodně velkými sliby o tom, jak jiné to teď celé bude. Proto Carly nedá ani na sliby, i kdybyste se na nějaký papír podepsaly vlastní krví brkem ptáka Fénixe, nebude vám věřit ani nos mezi očima. Dokud z toho druhý nemá taky užitek, tak ví, že na tom něco nehraje, bezelstné konání dobra je totiž jen v knihách a i tam se za ním skrývají mnohdy nečestné úmysly a tady člověk žije v reálném světě, kde i bezdomovec předstírá, že je slepý, aby z vás vymámil víc peněz.
Šikana není obecně nikdy nic krásného ani poetického a oběti to obvykle nijak neposiluje, jen jim to vytváří bolestivé rány, které se jen těžko zacelují. Naštěstí pro Carly a její, už mi můžete všichni políbit povahu, netrvala snaha zapadnout mezi ostatní zas tak dlouho. Číše se naplnila, přelila se a od té doby zůstává zakrytá nepropustným vrškem. Ponižování ostatních člověk nijak neovlivní, ale ponižovat sám sebe tím, že se člověk snaží změnit k obrazu ostatních, to už změnit jde. U ní šlo a jde hlavně o nastavení priorit a těch se drží jako pes kosti. Vůči ponižování je už tak Carly ve výsledku netečná. Své emoce drží pevně pod pokličkou a díky tomu lidé mají pocit, že je věčně naštvaná, nebo že je ve svém vlastním světě a okolí ani nevnímá, což zas tak daleko od pravdy není, protože často okolí skutečně raději ignoruje. Obvykle má totiž neutrální, až podmračený výraz a ani v interakci s lidmi se nesnaží usmívat se a předstírat, jak je skvělé, že spolu nyní mluví. Pokud byste ji zastavili na ulici, nejspíš vám věnuje pohled, který jasně řekne, že už jen pohled na vás z ní vysává veškerou životní energii a po setkání s vámi si bude muset zobnout paralenu, protože jste prostě naprosto jasné zkažení dne. Jediná výjimka je práce, kde se úsměvy musí přetrpět, ale jinak si raději ponechává svůj zachmuřený výraz, který nevysává její životní energii upíra. Úsměvy na veřejnosti jsou prostě jen pracovní záležitostí, zvlášť když z toho může něco kápnout. Usmívat se, nebo se snad i smát, ji vidí jen málokdo. Obvykle se směje u knihy nebo u nějakého filmu, nebo taky ve chvíli, když je se svou fenkou Dámou, kterou si osvojila, když ji našla u popelnic v krabici. Svůj k svému, jak se říká. Fenka je ve výsledku i jediný živý tvor, kterého chová ve skutečné a bezmezné lásce a důvěřuje mu. Obecně není Carly fanouškem nějakých zbytečných zdvořilostních rozhovorů, prostě jde raději přímo k věci, a pokud se nechytnete, osvěží vás sprškou sarkasmu, kterému se ale nemůžete ani pořádně zasmát, protože ona se tomu rozhodně nesměje, chce, abyste se cítili trapně a ruku na srdce, užívá si, když se lidé kolem ní máčí ve vlastním potu, protože trapnost situace jim nedělá dobře. Ani nemá problém zahrát si na naprostou hlupačku, protože to je absolutně nejspolehlivější cesta, jak někoho do běla rozpálit a taky je to i jeden z důvodů, proč už párkrát přišla o práci. Moc dobře ví, že lidi po ní rádi šlapou a tak, když to není třeba, tak po sobě šlapat nenechá. Ví, kdy říct ne a prostě to neudělá, principy jsou principy. Nesnaží se potěšit lidi, kterým je stejně ukradená. Dřív se o to snažila a stejně to bylo k ničemu. Na názoru ostatních jí přestalo záležet nejspíš ve chvíli, kdy se na střední všem snažila vysvětlit, že se neživí odpadky a že se lidi nemusí bát, že od ní něco chytnou, nebo taky to, že i když ji její babča pojmenovala Sethina, tak jí je politika úplně, ale úplně jedno. Lidi si stejně budou věřit tomu, čemu sami chtějí, pravda je nepodstatná a spíš obtěžující drobnost. A když má člověk celý svět u zadku, tak se mu přeci jen žije o něco lehčeji. Stačí si jen uvědomit, že nakonec tu pro sebe budete jen vy sami a že vy sami se na sebe musíte dokázat podívat do zrcadla a třeba i prohodit nějakou tu lichotku typu, dneska nevypadáš jako nechutná hrouda čehosi odporného, dobrá práce Carly!
To, že není žádná topmodelka, s tím se už žít naučila a obvykle jí tak stačí to, že nemá pocit, že vypadá jako kus čehosi nevábného. Co ale na sobě samé skutečně nenávidí, je její prostřední jméno, které včetně učitelů i babičky používal každý. Sethina sem, Sethina tamhle, ošklivé jméno pro ošklivou holku, nebo pro šílenou, už si ani nepamatuje, jak přesně to spolužáci komentovali. Obecně jakékoli otázky ohledně svého jména bere jako největší faux pas a nemálo se stane, že na takovou otázku odpoví i vhodnou odpovědí. Že by ale byla ledovou královnou, se taky říct nedá. Jen se prostě naučila neřešit věci, které stejně nemůže změnit. I kdyby se navlékla do růžovoučkých šatů a nosila fakovou kabelku od Prady, tak bude pořád jen holka z dodávky, co myje nádobí a tak ji i lidé vidí. Nějakých snů se v tomto ohledu už dávno vzdala, lepší neočekávat příliš a nebýt zklamaný, než stále doufat a doufat a nechat se pořád a pořád zklamávat, s čímž má bohaté zkušenosti i kvůli své mámě.
Má jednoduše ráda svůj klid a pohodu. Užívá si čtení, kreslení i poslech hudby, ale ze všeho nejvíc miluje psaní a to zvlášť hororových příběhů, kam může promítnout všechny své emoce. Syrové a čisté, nebo taky zlostné a nechutné. Obecně své emoce od dětství ventilovala na papír a jejím velkým snem je se stát spisovatelkou. Pořád se snaží věřit tomu, že někdo konečně ocení její dílo a uzná, že na to má. Je to taky jediný pořádný sen, který jí ještě zůstal, a nepozřela ho prázdnota nemilosrdného světa.
Ačkoli vůči lidem není nejpřátelštější, k lidem, u kterých uzná, že jsou v pohodě, se dokáže o něco obměkčit a i se s nimi pobavit, jako třeba i s pár lidmi z královské kuchyně. Zvláštní slabost má i pro osoby, které jsou viditelně v nějaké nouzi. V jádru totiž není vůbec špatná, všímá si detailů, a i když to neudělá přímo, obvykle se pokusí aspoň nějak pomoct. Ať už jde o mastičku na bolest zad nebo něco jiného, co se záhadou octne v něčích věcech. I když si tak myslí, že nikdo nemá tušení, že je to ona, tak je právě v tomto nesmírně průhledná. Obecně je jí nepříjemné, když jí kdokoli za cokoli děkuje, protože ona sama se v děkování taky nevyžívá a přijde jí to mnohdy jen hlavně zdvořilostní a tedy i zbytečné. Je to takový Bořek stavitel, který si vždy nějak pomůže a má tu zázračnou schopnost, že vždy najde nějaké možné řešení. A to se odráží i v tom, že než aby vás utěšila prázdnými slovy, tak raději rovnou klidně i přímo přinese potřebnou věc, i kdyby to mělo bolet sebevíc. Na někoho to může ale v daném okamžiku působit necitlivě a hrubě. Lepší strhnout náplast hned, než ji pižlat a nechat ránu bez zahojení déle, než je nutné. 
Carly tak sice působí zádumčivě, ale není ani v nejmenším její styl, aby se utápěla v depresi a v tom, jak to má v životě těžké. Co se stalo, stalo se, jdeme dál, i když to někdy může bolet a dokud jí obě nohy i ruce slouží a dokud vidí a cítí, tak je to pořád dobré. Radovat se zvládne i z maličkostí a nespravedlnost světa chápe jako prostý zákon, se kterým se nijak bojovat nedá. Nemá potřebu ostatní zachraňovat, ani netouží po nezměrné slávě a bohatství, a aby kdokoli zachraňoval ji. Co by si skutečně přála, je malý domek u jezera, zahrádka, kde by pěstovala rajčata a společnost by jí dělala fenka a možná třeba pak i kočka a jiné zvířectvo. Na tento sen si taky podstatně šetří od chvíle, kdy opustila domov a je to i důvod, proč stále žije v minivanu, i když by už měla na to, aby si pronajala nějakou malou garsonku – samozřejmě v dost mizerné části města. Vlastně se bojí, že jakmile by tak udělala, nakonec by ji to úplně zruinovalo. Starost o nájem, nutnost chodit stále do té jedné příšerné práce a pak ne zrovna okouzlující sousedi a to je jen začátek. To, že spoří každý pěťák, je taková její snaha bojovat o ten droboučký sen, který se rozhodla ještě z posledních sil nechat klíčit ve svém srdci.
Ostatně to není ani tak, že by svou rodinu nenáviděla. Vlastně má svou babču i přes všechny její výstřelky ráda a záleží jí i na její naprosto nezodpovědné mámě, kterou miluje a nenávidí současně, ale samozřejmě, v jejich rodině panují trochu jiné poměry, takže její sebrání se a zmizení z domu, bylo babčou vlastně jen vnímáno jako očekávaný krok, kdy mládě opouští své hnízdo se vším, co se naučilo. Tedy třeba se znalostí jak okrást a přitom se nenechat okrást jinými. Ohledně lásky nezaujímá ve výsledku žádné pevné stanovisko. Nikdy s nikým nechodila, nerandila a obecně se romantickým dobrodružstvím vyhýbala jako čert kříži, nebo se dá taky říct, že se dobrodružství vyhýbala jí, pokud tedy nepočítáme nechutné návrhy nebo někdy poněkud složitější situace, kterým se samotná holka na cestách prostě nevyhne. Carly si nepřijde nijak zvlášť atraktivní v rámci očekávání společnosti, ale s tím se dá žít a na to, aby si někde s někým nezávazně užila, na to nemá žaludek. Už tak má problém s lidským kontaktem, natož pak přímo s něčí fyzickou přítomností, která naruší její prostor. Odjakživa má ale ráda sladké a i v dospělosti se jí někdy stává, že se schová do svého světa fantazie. Když je vyvedená z míry a necítí se dobře, často nedělá nic. Prostě jen mlčí a má pocit, že se všechno kolem ní zastaví a ona sama se nemůže pohnout natož pak, aby třeba promluvila a dřív, než si to uvědomí, tak jede na autopilota. Taky nesnáší křik a špatné zacházení se zvířaty. S drogami se na ulici člověk setká snadno, a když vaše máma bere, je to o to snadnější, ale sama si maximálně leda vykouří jointa. Co je ale její velký zlozvyk, o kterém moc dobře ví, tak je to kouření cigaret, se kterým se už snažila skončit tolikrát, že už to nemá ani smysl počítat. Na druhou stranu ale nepije alkohol a taky nejí maso. Na čem si ale určitě pochutná, tak jsou to rajčata, ty přímo zbožňuje a je to přesně typ toho divného člověka, který je schopen pokapat kečupem naprosto, ale skutečně naprosto cokoli. Taky si ráda dopřeje něco sladkého, což ale zase nevylučuje to, že z duše nenávidí vaření a práci v kuchyni. Taky je někdy docela nemotorná, něco jí sice jde, ale jakmile se na ni ostatní dívají, tak se začne cítit nervózně a splete se. Ne, že by jí záleželo na tom, že něco splete, ale prostě nemá ráda cizí pozornost a hlavně pohledy dalších lidí. To je jedna z věcí, které se nedokázala zbavit ani po odchodu ze školy. Masa těl a všechny zlé pohledy jsou upřeny na ní. Má to v hlavě, ale snaží se na tom pracovat. Jinak je ale Carly dost logicky založená, nerada se řídí jen náhlými popudy mysli nebo citů a i než něco řekne, tak si to moc dobře promyslí. Radši člověka nechá na svou odpověď čekat, než aby plácla první hloupost, co ji napadne, pokud se to tedy netýká nějakého veselejšího rozhovoru, kde se zvládne uvolnit, ale to se moc často nestává. Taky nevěří na blbosti typu horoskop, věštby nebo nějaké pověry. Na takové věci má doslova alergii a dost se to váže s tím, jaké měla dětství, protože jako malá musela pomáhat babče s podvody, když třeba babča četla ze skleněné koule a bylo potřeba nějakých speciálních efektů. Ve všem takovém proto vidí buď jen podvod, nebo nějakou nekalost a lži, prostě jen hazard pro pošuky, kteří potřebují říct, co mají dělat se svým životem. Kvůli své minulosti, si lidi nepouští k tělu, ale taky má tendenci k předsudkům a i když může myslet v určitých směrech pozitivně, od lidí nic dobrého nečeká. Rovněž, když si něco usmyslí, tak si za tím jde a je tak mírně řečeno pěkně tvrdohlavá, a jedině když je o něčem skutečně přesvědčená, tak je schopná se s druhým i hodiny přít a přesvědčovat ho o tom, že má pravdu ona a jedině ona, ale málokdy se zase stane, že by byla do něčeho tak moc zainteresovaná, že by se s někým chtěla hádat a zbytečně tak ztrácela cenný čas. Čas jsou totiž peníze a těch není nikdy dost. Zajímavostí na ní je i to, že se na ní babička podepsala i tím, jak mluví a to i včetně chvilek, kdy si mluví pro sebe nebo na svou fenku. Protože její babča pochází z Londýna, tak už odmalička mluví Carly s přízvukem, kterého se nedokáže zbavit, i když se dřív snažila sebevíc. Když ji tak někdo slyší mluvit, má pocit, že jde o uprchlici z Británie a ne o občanku Illei. Takže jen nějaká nešťastnice uprchlická, co žije v minivanu a snaží se ožebračit illejský lid tím, že mu bere ty nejžádanější práce jako je uklízení nechutných záchodů v supermarketu nebo pak loupání brambor v kuchyni. Ale to jí nevadí, je jí to velmi jasně řečeno fuk, prostě dělá, co může a je ráda za to, co má, protože to všechno dokázala získat sama a pořád je jen na začátku svého celého života.