Antoinette Gemma Delacroix se narodila do světa, kde se střetává sláva a moc. Její příchod na svět byl ohlašován bouřlivými hromy a blesky jako by i sama příroda věděla, že přichází někdo výjimečný.  Obloha byla toho srpnového večera zahalena do těžkých černých mračen, zatímco bouře hlasitě a naléhavě klepala na okna luxusní nemocnice v Orlandu. Byla to jedna z nejdivočejších bouří, jakou kdy Orlando zažilo. Hromy otřásaly zemí, blesky rozjasňovaly noční oblohu a déšť se valil jako nekonečné provazy přímo z nebes. Lidé tenkrát říkali, že to nebyla obyčejná bouře, ale přírodní manifestace něčeho výjimečného. Někoho výjimečného. Když Genevieve přivítala svou dceru na svět, její zářivý úsměv snad na okamžik rozzářil i potemnělou místnost luxusní nemocnice, která kontrastovala s chaosem venku. Antoine Delacroix stál tehdy po jejím boku, pevný a klidný, jak ho Antoinette bude později vnímat ve všech klíčových okamžicích svého života. "Přišla jsi, když svět kolem nás bouřil," řekl, když poprvé držel svou dceru v náručí. "A jednou, má drahá, rozezníš svůj vlastní hrom“.
Genevieve Forbes byla filmovou režisérkou s širokým okruhem obdivovatelů, ženou, jejíž umění a odvaha lámaly hranice mezi realitou a fikcí. Antoine Delacroix, Antoinettin otec, byl aristokratem ve světě pohostinství, Francouzem, který se na Canneském filmovém festivalu zamiloval do okouzlující ženy. Genevieve Forbes, Illeiská režisérka s ostrým pohledem na svět a duší básníka, vcházela do záře reflektorů filmového festivalu jako bouře – nečekaná, silná, fascinující. Antoine Delacroix, dědic hotelového impéria, přirozený elegán s vnitřní jistotou a nevysloveným charismatem, sledoval svět kolem sebe s klidem dravce. Genevieve přišla na festival s jasným cílem – zaujmout kritiky i publikum. Antoine, který v té době vedl Illeiskou síť Delacroix Hotels, byl na festivalu, aby uzavřel obchodní dohody a upevnil pověst rodinného impéria mezi filmovými hvězdami a elitou. Když se jejich pohledy poprvé střetly během gala večera v jednom z hotelů Delacroix, okamžitě mezi nimi přeskočila jiskra. Genevieve byla na první pohled uchvácena jeho sebejistým vystupováním a přirozenou elegancí. On naopak nemohl odtrhnout oči od jejího svobodného ducha a záhadného úsměvu. Jejich první rozhovor začal nenuceně – Genevieve poznamenala, jak působivé je uspořádání večírku, a Antoine s humorem odvětil, že za každým úspěšným večerem stojí tým, který si od něj po festivalu určitě vyžádá týdenní volno. Následovala dlouhá diskuse o filmech, umění a architektuře, přičemž oba byli překvapeni, jak snadno si rozumějí, navzdory tomu, že pocházeli z odlišných světů. Z jednoduchého setkání tak vyklíčilo něco hlubšího, něco, co oba poznamenalo navždy. Jejich láska rozkvétala pod hvězdami, v kavárnách zapadlých uliček, na balkonech s výhledem na Středozemní moře, mezi závoji kouře a šepoty jejich společných snů. Genevieve, která se odvážně vrhala do každého nového projektu, a Antoine, který ji vždy podporoval svou neochvějnou vírou v její talent, vytvořili harmonii, kterou málokdo chápal. Láska mezi nimi rostla, ale nebyla bez překážek. Genevieve byla svobodomyslná a nezávislá, zatímco Antoine byl hluboce zakořeněn v rodinných hodnotách a očekáváních. Jejich vztah čelil zkouškám, především ze strany Raphaela, který považoval Genevieve za příliš liberální a obával se, že jejich spojení by mohlo ohrozit pověst rodiny. Přesto si jeho syn stál pevně za svým rozhodnutím. A tak se nikdo nemohl divit, když svůj vztah i svoji lásku zpečetili na březích Azurového moře, kde si řekli své „ano“.
Po svatbě se přestěhovali do Orlanda, kde Antoine převzal vedení celé Illeiské sítě hotelového impéria a jeho manželka zde našla inspiraci pro své další filmové projekty. Jejich život se stal harmonickým propojením dvou vášní. Když Genevieve zjistila, že je těhotná, byli nadšení. Příštích devět měsíců zasvětili plánováním budoucnost a těšili se na nový začátek. Genevieve věřila, že jejich dcera zdědí to nejlepší z obou – Antoineho bystrý úsudek a eleganci, a její umělecký pohled na svět. Později žertovala, že jejich dcera přišla na svět s hromovým vzkazem, že je připravena zanechat zde svůj otisk.
Dětství Antoinette bylo pohádkové, a přitom neobyčejně intenzivní. Zatímco ostatní děti si hrály na zahradách, ona pobíhala mezi natáčecími scénami, kde její matka vytvářela umělecké skvosty. Genevieve ji učila, jak vnímat svět skrze obrazy, jak každý záběr, každý detail může nést vlastní příběh. Antoinette si zvykla pozorovat lidi s neobvyklou intenzitou, jako by už tehdy chápala, že každá tvář, každý pohyb skrývá více, než je vidět. Její otec byl zase mistrem strategie a preciznosti. Ve chvílích, kdy matka rozebírala scény z klasických filmů, otecjí předával základy obchodu. Naučil ji rozeznávat hodnotu v číslech, analyzovat trendy a odhalovat příležitosti tam, kde je ostatní přehlíželi. Antoinette se brzy stala prototypem perfektní rovnováhy – kreativní a pragmatická, s darem odhadnout lidi a situace během několika okamžiků.
Jenže pak přišla ta osudná noc. Její matka dokončila svůj nejočekávanější film, politický thriller plný intrik a tajemství. Premiéra se měla konat v centru Orlanda. Pro Antoinette to byla první příležitost podívat se za oponu světa, který do té doby znala jen z vyprávění. Genevieve jí osobně vybrala šaty, jednoduché, ale elegantní, které dělaly z malé osmileté dívky doslova malou dámu. 
„Dnes v noci budeš královnou,“ řekla Genevieve s úsměvem a uhladila jí vlasy. Ta slova si pamatuje dodnes tak živě, jako by jí je říkala právě teď. Tenkrát se cítila dospělá, pyšná. Bylo to poprvé, co ji rodiče vzali s sebou do světel reflektorů. Ale světla reflektorů se brzy změnila v oslepující výbuchy. Organizace Inferno, temná skupina známá svou nenávistí vůči elitám, udeřila během projekce. Chaos, výkřiky, krev. Byla příliš malá na to, aby plně pochopila, co se stalo. Proč se to vůbec stalo. Ale pohled na těla jejích rodičů, jak leží bez života na rudém koberci, ji navždy poznamenal. Genevieve a Antoine položili své životy, aby svou dceru ochránili. Antoinette přežila, ale část její duše zůstala v troskách té noci. Po té tragédii byla Antoinette poslána do Francie, kde na ni čekali prarodiče – Raphael a Vivienne Delacroix. Raphael, patriarchální hlava rodiny, muž s přísnými zásadami. Nikdy neukázal slabost, nikdy nedal najevo emoce. Antoinette se rychle naučila, že od něj nemůže očekávat lítost. Pro něj byla dědičkou impéria, projektem, který musel fungovat bezchybně. Vivienne byla opakem svého muže. Její láska byla jemná a tichá, ale skutečná. Podporovala svoji vnučku v její citlivosti, i když obě věděly, že před Raphaelem musí nosit masku síly a odhodlání. Po příjezdu do Francie, do chladného a přísného světa svého dědečka, se Antoinette změnila. Přestala plakat. Její slzy jako by zamrzly pod tíhou nové reality. Stala se tichou, pozornou žačkou svého okolí. Raphael ji vychovával s tvrdostí, která měla zajistit, že se jednoho dne stane důstojnou nástupkyní. Ale pod tímto povrchem vřela touha po svobodě, po uznání, po lásce, kterou jí mohl poskytnout jen svět, který sama vytvoří. Raphael Delacroix se totiž nikdy netajil svými pochybnostmi o tom, že by žena, byť jediná dcera jeho jediného syna, mohla jednou převzít vedení rodinného impéria. Tento postoj ji velmi zraňoval, ale zároveň v ní vyvolával touhu dokázat, že je hodna svého dědictví. Právě tato touha jí dodávala sílu a hnala ji kupředu. Aby si získala dědečkovu přízeň a respekt, věnovala se studiu s mimořádnou pílí. Vystudovala prestižní francouzskou univerzitu a zvolila si obor, který by jí umožnil co nejlépe převzít řízení rodinného podniku. A pak? Bylo to jedno z těch nečekaných setkání, která začínají nenápadně, ale později si uvědomíte, že změní vše. Antoinette byla ve druhém ročníku na prestižní pařížské univerzitě, ponořená do svých studií a neustále se snažila dokázat svému dědečkovi, že je hodna jeho jména. Jean byl studentem literatury, známý svou nenucenou elegancí a pohledem, který jako by pronikal do hlubin duše. Jeho hlas měl v sobě měkkost podzimního vánku, a přesto v něm zněla síla člověka, který ví, co od života chce. Setkali se v knihovně, jak to u příběhů s Jeanem bývá. Antoinette hledala knihu o byznysové strategii, když ji upoutal hlasitý smích z vedlejší uličky. Jean stál opřený o regál, v ruce držel starý svazek básní a se zaujetím předčítal pasáže skupince studentů. Jeho oči, tmavé jako letní noc, se setkaly s jejími, a na okamžik se čas zastavil. „Básně nejsou jen o slovech,“ řekl, jakmile ji spatřil. „Jsou o pocitech, které slova nikdy nedokážou plně vyjádřit“. Antoinette, zvyklá na vážnost a chladnou racionalitu, se musela usmát. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy někdo prolomil její pečlivě vybudovaný zevnějšek. Jean ji fascinoval svou spontánností a lehkostí. Byli jako den a noc, protiklady, které se přitahovaly s neodolatelnou silou. Jejich vztah byl plný kontrastů. Jean ji bral na dlouhé procházky po Paříži a ukazoval jí skrytá zákoutí města, která by sama nikdy neobjevila. Navštěvovali staré knihovny, kavárny, a dokonce i trhy, kde si Jean koupil knihu jen proto, že cítil, že jí bude rozumět. „Život není jen o plánech,“ říkával jí. „Je o okamžicích, které nám dávají pocit, že jsme opravdu živí.“ Probouzel v ní stránku, kterou dlouho skrývala. Smála se, snila, dokonce se pokoušela psát básně – v čemž ji Jean vždy povzbuzoval, ačkoli jejich kvalita byla sporná. Ale pod povrchem této idyly zůstávala přítomná temná hrozba – její dědeček. Raphael měl oči všude, a když se o něm dozvěděl, jeho reakce byla chladná a rozhodná. „Ten chlapec není pro tebe,“ prohlásil jednou během večeře. „Nechápe, co znamená být Delacroix.“ Antoinette věděla, co přijde. S těžkým srdcem se rozhodla vztah ukončit, aby ochránila nejen Jeana, ale i svou vlastní pozici v rodině. Poslední setkání bylo bolestné. „Možná jednoho dne najdeš místo, kde budeš mocT být sama sebou,“ řekl tenkát tiše. Od té doby zůstalo jeho jméno nevyřčeno, ale jeho přítomnost v Antoinettiných myšlenkách zůstávala. V noci, když byla sama, se občas vracela k jeho slovům, jeho úsměvu, jeho pohledu, který v ní probouzel pocit svobody. 
Někdy v té době si její dědeček začal postupně uvědomovat, že jeho vnučka má nejen vůli, ale i schopnosti stát v čele impéria. Když viděl, jak se muži na obchodních jednáních podvolují jejímu charismatu, a jak umí využít svůj vzhled i inteligenci k dosažení cílů, přestal o ní pochybovat. Nakonec jí přidělil na zkoušku ředitelský post jednoho z hotelů v Orlandu v Clermontu – jakousi symbolickou zpáteční cestu na místo, kde se kdysi její život tak dramaticky změnil. Antoinette to přijala jako výzvu. Přestože věděla, že jde o test, dokázala, že je více než schopná. Pod jejím vedením hotel vzkvétal, zisky rostly, a ona si vysloužila uznání nejen od zaměstnanců, ale i od významných hostů. Byla profesionální, neústupná a nekompromisní, ale nikdy nezapomněla na empatii, kterou ji naučila Vivienne. I přes všechny své úspěchy však Raphaelovo uznání zůstávalo vzdálené. Byl k ní stále rezervovaný, jako by ji nikdy nemohl plně respektovat jen proto, že nebyla mužem. Antoinette cítila, že musí udělat něco neobyčejného, aby prolomila tuto bariéru. Uznání totiž dosáhne jen tehdy, když překoná hranice běžného úspěchu. A co by mohlo být větší než stát se královnou? Antoinette se rozhodla přihlásit do Selekce. Ne proto, že by toužila po manželství nebo lásce. Ale proto, že ví, že stát se královnou znamená dosáhnout vrcholu. A tam, na vrcholu, ji už nikdo nikdy nebude moci podcenit. Často se ptala sama sebe, co by na to řekl Jean. Možná by se usmál svým typickým způsobem a jednoduše poznamenal: „Královna? To je role hodná tvé elegance. Ale nezapomeň – skutečná moc není v koruně, ale v tom, kdo ji nosí.“