Amalie beze sporu podědila gen kudrnatých vlasů, který se v její rodině dědí již mnoho generací. Jako mladší prodělala fázi, kdy si je zkoušela žehlit, ale poměrně brzy ji to přešlo a své přirozené kudrlinky přijala a oblíbila si je. Dnes je pro ni péče o ně několika krokovou rutinou, která ji uklidňuje. Má srdcový tvar obličeje s trochu vyšším čelem, které ale většinou její kštice velmi umně skryje. Je těžké odhadnout barvu očí, protože zjistíte, že prameny Ames věčně spadají do tváře a ony studánky do duše skrývají za závojem. Pokud se vám však podaří do nich zahledět dostatečně zblízka, zjistíte, že mají velmi světlou barvu, která je na pomezí mezi podzimní šedou a zimní ranní oblohou. Mohou však mít nádech do zelena, pokud zvolí oděv ve stejné barvě, anebo se nachází u moře. Ve všech případech by si člověk myslel, že takový odstín duhovek bude působit chladně, ale u Amalie to neplatí. Jako by se v jejích očích spíše skrývala jiskra vřelosti, a pohled do nich člověku připomínal, co se dá za takových nevlídných dní dělat; zachumlat se do teplé deky u zapáleného krbu a nechat se zahalit hřejivým klidem. Nos má trošku delší a širší, což se jí na sobě nikdy moc nelíbilo, na druhou stranu do jejího obličeje celkem zapadá spolu s výraznějším obočím. Stejně tak rysy doplňují i její ústa, které často roztahuje do širokého úsměvu, jenž odhalí dvě řady perliček. Je až neskutečné, jak moc to rozzáří její tvář, a lidé často na chvíli zastanou a vteřinu zírají, protože tento druh úsměvu patří právě k těm vzácným a nakažlivým, které se už moc často nevidí. Pokud jsou však ústa zavřená, rty má plné, horní jen o málo užší než spodní s přirozeně narůžovělou barvou, díky níž by ani nepotřebuje rtěnku.
Většina lidí je trochu překvapená, když Ames poprvé spatří. Na většině fotek působí o něco vyšší, ale hodně to dělá právě načesaná záplava vlasů a vysoké podrážky či platformy bot, které nosí. V Dánsku není neobvyklý déšť a jednoduše jí vyhovují boty, které mezi ní a všemi loužemi ponechávají dost prostoru pro nezatečení do bot. V létě pak neodolá hezkým sandálkům na klínku. Ve skutečnosti je ale průměrné výšky, a působí díky tomu drobněji a roztomileji. Postavu má však pružnou a přirozeně zaoblenou na správných místech, doslova tak akorát. Můžou za to věčné dlouhé procházky, které podniká za každého počasí, jízda na koni či plavání, které ji udržují v kondici, aniž by musela vstoupit do fitka. Nehledě na spoustu často fyzicky náročných adrenalinových aktivit, které zkouší. Přes zimu je její pokožka poměrně světlá, ale nepůsobí vyloženě bledě, zatímco v létě se jí většinou podaří nachytat nějaký bronz a možná i pár pih. Jinak je její pokožka vlastně téměř bezchybná, osobně nikdy ani necítila touhu udělat si tetování a neprošla skokovým růstem, který by jí zanechal strie. Pleť má smíšenou, a i když občas musí sáhnout po korektoru, nestěžuje si, vzhledem k tomu, že v pubertě měla chvilku problém s akné a dnes je vděčná za to, že její obličej většinu času spolupracuje. 
Pravdou ale je, že Amalie nepatří k ženám, na kterých lidé hned ulpí pohled. Obzvlášť pokud se jedná o dlouhé obdivné pohledy mužů. Může za to hlavně její styl oblékání, který je poměrně skromný. Nemá ve skříni tunu odvážných outfitů a popravdě by se v takovém oblečení ani necítila dobře. Většinu jejího šatníku tvoří světlé barvy a přirozené přírodní odstíny, snad až na černou. Slabost má akorát pro satén a různé zlaté a champagne odstíny. Miluje “pařížský” styl oblékání, a tak člověk nalezne pár šatů nebo kompletů, který tento vibe zachycují. Je tu ale nezměrné množství pohodlných svetrů, šál a kabátů, na které nedá dopustit. Také jí nevadí sáhnout po něčem, co působí trochu vintage nebo retro. V celkovém důsledku je ale její styl pohodlný a velmi ženský, občas až romantický. Člověk by v ní ale nepoznal princeznu Dánska, když se rozhodne za chladného zimního dne projít ulicemi Kodaně, navlečená v zateplených legínách, huňatém svetru, bundě a čepici, která tak tak udrží její bujnou hřívu, nenamalovaná a v botách, které nápadně působí jako pohorky. V tomhle ohledu si prostě nepotrpí na marnivost. Co se týče barev, nejvíce nosí různé odstíny bílé až krémové, dále champagne až čirou zlatou a nesmí chybět ani široká paleta hnědých odstínů. Tomu vlastně odpovídá i výbava co se týče líčení, které mívá většinou jen přirozené a jemné, a také šperků. Preferuje zlato, a kousky v její šperkovnici jsou většinou maximálně středně výrazné, jinak spíše jemnější. Nejčastější jsou náušnice, prstýnky a sbírka hodinek. V tomhle ohledu má Amalie trochu slabost, zrovna hodinky jsou rozhodně její nejoblíbenější módní doplněk vedle šál a hezkých kabelek. Vtipné ale je, že při jejích finančních možnostech jsou poslední dvě zmíněné klidně nasbírané z druhé ruky a různých výprodejů a second handů.Amalie věří, že věci si zaslouží druhou šanci, a vnímá jako ekologické věci používat, dokud se “nerozpadnou” a ne žít konzumně a neustále utrácet za nové věci, ideálně ty, které vlastně vůbec nepotřebujeme. Když si tedy chce udělat radost, propátrává spíše Vinted než novou kolekci od Guess.
Když se přesuneme k povaze dánské princezny, poznáme, že je trochu mixem kvalit obou rodičů - občas však i jejich zlozvyků. V první řadě je to něžná a milá duše, které nemá potřebu nikoho shazovat a raději se na život dívá z té světlé stránky. Věří tomu, že každý může být vykoupen a v každém člověku se skrývá trocha dobra. Není však tak naivní, aby si tím pádem myslela, že každý člověk je hodný. Spíše tím míní to, že každý máme v životě volbu, kterou část své osobnosti se rozhodneme podporovat, protože nikdo není černobílý. A pokud nás okolností tlačí k tomu, abychom jednali zle, unáhleně a sobecky, často se dostaneme do nebezpečné smyčky, z níž není úniku, akorát se utahuje kolem krku stále víc a víc a většinou končí tak, že člověka zadusí. Člověk z takového začarovaného kruhu musí najít cestu ven. Poslední dobou se celkem zajímá o studium forenzní psychologie, které by možná nastoupila. Hodně zatím alespoň čte sama a chodí na různé semináře. Ztotožňuje se totiž s tím, že i tihle “odpadlíci” a recidivisté vlastně potřebují pomoc a zaslouží si ji tak jako každý člen společnosti. Je lehké myslet si, že člověk je prostě zkažený už napořád, jednomu to ulehčí vnímání světa právě v těch dvou odstínech dobra a zla. Ale osobnost formuje hrozná spousta věcí v průběhu života, a pravdou je, že hodně zločinců bude jednoho dne zase puštěno na svobodu. Pokud s nimi nebude pracováno, je šance, že se dopustí zločinu znovu, mnohonásobně vyšší. Trochu v ně věřit, když už na ně celá společnost zapomněla a odsoudila je, vyžaduje mnoho duchovní a mravní síly, ale výsledek může společnosti v mnohém pomoci. Ne nadarmo je Kodaň poměrně bezpečné, a hlavně tolerantní místo ve světě. V rámci své charitativní činnosti se Ames celkově dost zaměřuje na pomoc lidem na okraji společnosti, a tím se myslí i lidé, kteří se léčí z drogové, alkoholové či jiné závislosti. Lidé bez domova. Lidé z chudých rodin. Přistěhovalci. Zdravotně postižení. Její srdce jednoduše nesnese nespravedlnost, a zároveň chce věřit na to, že druhou, třetí, občas i čtvrtou šanci si zaslouží každý. 
K tomu se možná trochu pojí fakt, že je věřící. Jako spousta lidí v Dánsku vyznává Luteránství. Toto protestantské náboženství má samo o sobě více prostoru pro svobodnou vůli. Nedá se říct, že by Amalie byla fanatička, to ani omylem, ale ctí výklad bible dle Augsburského vyznání. Zároveň je ale moderní ženou a ví, že některé věci mohou být zastaralé. Řídí se hlavně vlastním morálním kompasem a empatií. Přesto však chodí do kostela a v době, kdy je jí nejhůř, se v duchu obrací k Bohu. Poskytuje jí to útěchu. Líbí se jí být součástí něčeho většího, a vždycky měla dojem, že existuje něco jako vyšší moc, a náboženstvím této intuici jen dala správný směr a podobu. Vzhledem ke své víře podobně jako většina mladých nepřijímá celibát jako povinnost. Pravdou ale je, že i ve svém věku je stále panna. Nemá to však souvislost jen s vírou.
Je potřeba pochopit, že pro Amalii je sex sice něco přirozeného, ale sama by ho chtěla zažít jen s osobou, u níž má pocit, že je to správné. S osobou, s kterou si dokáže představit společnou budoucnost, dokonce po ní i touží. S osobou, kterou si jednoho dne vezme. Ne, že by nikdy nepocítila touhu, jen prostě nemá tendenci se jí poddat jen kvůli tomu, aby to “už měla za sebou”. A pravdou taky je, že má tak aktivní a naplněný život, že vztahy nikterak nevyhledává. Dokonce ještě ani nebyla políbená. Párkrát byla šance, ale vždy jako by proklouzla mezi prsty a nedá se říct, že by toho zpětně nějak litovala. Muži o ni vlastně i projevují zájem, ale Ames to často přehlédne. Jelikož snadno navazuje přátelství nejen se ženami ale i s muži, nerozezná pořádně drobné nuance, které přátelské nevinné projevy sympatií odlišují od romantického zájmu. Člověk se musí řádně vyslovit a být přímý, aby jí to došlo, a pak často odejde se zlomeným srdcem, protože Ames danou osobu vnímá naprosto platonicky. Možná podvědomě se občas vyhýbá mužům, kteří jsou její typ. Na druhou stranu, když už se jí připletou do cesty, nakonec ona nepřitahuje je, takže nebezpečí je v tomhle ohledu zažehnáno. Někdy se v tomhle směru cítí trochu osamělá. V nitru je totiž romantická duše a touží po něčem, co našli její rodiče. Po někom, kdo by ji doopravdy doplňoval a poskytl jí bezpečný přístav, kde zakotvit při každé životní bouři. 
Ames je velmi dobrodružný typ. Další věc, která lidi překvapí, vzhledem k její sluníčkové povaze. Tohle nejspíše podědila po otci, u ní se však tento zájem rozvíjí až do extrému. Naprosto zbožňuje pocit adrenalinu, výzvy, nebezpečí. Pouští se do na pohled nebezpečných záležitostí, jen aby si připomněla ten pocit, kdy jí srdce buší splašeně v hrudi, smysly se zostří, svět zpomalí, a pak najednou vybuchuje v naprosté extazické radosti. Málokdo to chápe, ale jí to přijde naprosto přirozené. Často jí to navíc poskytuje doušek svobody. Ačkoli miluje, co dělá, a je spokojená se svou pozicí, ctí své povinnosti... je občas trochu svazující být pořád ta “hodná holka”. Přichází to k ní přirozeně, ale to neznamená, že nikdy necítí záškuby volání, touhy po něčem jiném. Chce dělat přešlapy, chce být nezodpovědná. Ale nechce, aby to ovlivnilo její rodinu a její pozici, její práci. Různé adrenalinové aktivity jsou tudíž její únik od reality. A pokud zrovna žádný nemůže podniknout doopravdy, ponoří se do knih, kde ho může prožít alespoň s hlavními hrdiny. Teď už pro vás ale nebude překvapivé slyšet, že Amalie podnikla třeba skok padákem, jízdu v buginách v poušti, hloubkové potápění nebo potápění v kleci se žraloky. Naučila se jezdit na motorce nebo létat s vrtulníkem. Otec ji naučil i ovládat loď. Jezdí v zimě po černých sjezdovkách, provozuje otužování v zimě v ledové vodě, prošla se po ledovci na Islandu, nebojí se nejnáročnější horské turistiky. Horolezectví jí není cizí, a vydala se už do náročných spletitých chodeb jeskyní? Samozřejmě. Taky se pro zábavu věnovala chvíli dobrovolnému hasičství, má záchranářský kurz, a taky nějakou dobu strávila v chemických laboratořích. Navštívila každé “strašidelné a prokleté místo” a nemyslete si, že neumí zacházet se zbraní, a tím se myslí i brokovnice, a podržte se, přemluvila dědu Camerona, aby ji naučil řídit tank. Taky se můžete cítit v bezpečí, pokud drží v ruce nůž, luk, kord nebo sekeru. S tím posledním si užila spoustu zábavy v jednom baru ve Finsku, kde házeli na terč a udělali si z toho skvělou drinking game. Normálně Ames moc nepije, takže touhle historkou se zrovna úplně nechlubí, ačkoli by měli lidé ocenit fakt, že trefila terč i poté, co v sobě měla pět panáků tequily. 
Ames je pozitivní člověk, který vnáší tuhle auru do místností, kam vstupuje a lidé se kolem ní cítí snadno dobře. Ačkoli je zdvořilá a milá, umí pořádně poškádlit. Určitě ji nelze považovat za studený psí čumák, co neocení legraci, anebo se urazí, když jí škádlení někdo oplatí. Pravdou je, že s vámi možná bude i trochu flirtovat, jenže to není ukázkou zájmu. Nejspíše si v ten moment myslí, že si z ní děláte srandu a sama se přidá. Pokud by zjistila, že to myslíte vážně, možná ji na chvíli připravíte o slova nebo donutíte se začervenat. Není zvyklá být v situaci, kdy by o ni měl zájem muž, který ji přitahuje. A naopak se cítí vysoce nekomfortně, když musí někoho odmítnout. V jistém ohledu má však lehké komplexy. Nepřipadá si ošklivá, ale taky ne vyloženě oslnivě atraktivní. Nejspíše proto komplimenty na její adresu vnímá spíše jako zdvořilost od druhé strany, nebo bezděčný projev laskavosti od milého člověka, či přítele. Navíc nejčastěji slýchá, že je roztomilá, se svou slunečnou otevřenou povahou, zvonivým smíchem a širokým úsměvem. A roztomilá je sice fajn, ale nedostane člověka do stavu mysli, kdy by mu seplo, že je tím pádem žádoucí. V rámci jejího přesvědčení muži stojí o sexy, sebevědomé, průbojné a svůdné ženy, a mezi ty se nepočítá. Sebevědomí má tak akorát, rozhodně spíše působí smířeně, nepatří k těm, kteří někam dokáží vejít jako by jim to místo patřilo. Má v sobě jistou přirozenou pokoru. 
Obrovskou součástí světa Ames je hudba. Miluje ji a od malička umí hrát na více hudebních nástrojů, třeba housle a violoncello, trochu na flétnu a nejspíš by vám zvládla vybrnkat nějaké základní písničky k táboráku na kytaru. Nejbližší je jí však klavír. Hraje na něj už tak dlouho, že je to pro ni téměř tak přirozené jako dýchání. Klavír dává prostor pro promluvu její duše. Nejde jen o hru samotnou, v její mysli mají noty jasné obrysy, správné tóny, a samy se skládají tak, aby mohly vytvářet konverzaci. Skládá hudbu, je to pro ni ta nejlepší terapie. Místo toho, aby ji sdílela se světem, ji však ukládá do šuplíku. V nitru má totiž obavy. Přehrát tu hudbu lidem by znamenalo otevřít své nitro způsobem, který ji nechá odhalenou, zranitelnou všem na očích. Netušila, zda to dokáže. Protože co když se lidem nebude líbit? Co když řeknou, že je fádní, nelibozvučná, nudná nebo naopak až příliš ambiciózní a dramatická? Co když ji poznají a řeknou si, že nestojí za to? Bylo by to jako odmítnutí na té nejosobnější rovině, zranění, které by její srdce zanechalo krvácející. A část jí si uvědomuje, že je jednodušší léčit zlomené kosti než zlomené srdce. 
Rána však přišla v moment, kdy kvůli nehodě přišla o sluch. Doktoři jí sice dávají šanci na jeho obnovu, ale zatím je léčba pomalá a nepřináší efekt. Když svět přišel o hlas, když jediná hudba byla ta, kterou si dokázala vybavit ve svých vzpomínkách, když pohladila klávesy klavíru, ale žádný tón nezazněl, přivádělo ji to vnitřně k šílenství. Nedala to samozřejmě znát, nemohla. Věděla, že nemá nárok truchlit, mohla si za to sama. Snažila se zuby nehty držet odhodlání. I Beethoven přece přišel o sluch a skládal dál. Nenechal se tím odradit. A ona má ještě naději. A tak se naučila znakovou řeč a lidé v jejím okolí též. Rodina jí v tomhle byla neskutečnou podporou. Pomohli jí zdokonalit odezírání ze rtů, které na nich trénovala. Naštěstí se ukázalo, že pro to má celkem talent. Též je využívá na trénink mluvy. Nechce, aby přišla nejen o sluch ale i o hlas. Vždycky sedí s jedním ze členů rodiny a mluví spolu, a pokud Ames řekne něco chybně, zarazí jí a pomalu a jasně se jí snaží ukázat výslovnost. A ona to zkouší následně, dokud jí neukáží zdvižené palce, že to trefila. Poté si slovo pořád opakuje, potřebuje si zapamatovat, jak chutná. Například jak přesně opírá jazyk o patro, nebo jaký tvar její rty formují. Je to ale těžké. I po dvou letech ji neskutečně frustruje ticho, do kterého se zahalil její svět. Pokaždé, když navštíví venkov, neslyší bzukot včel, vítr prohánějící se v travinách. Kopyta dopadají bezhlučně, když sedne na koně. Večer netvoří cvrčci a cikády uklidňující symfonii. U moře vlny jen tiše líbají břeh. Když sedí v autě, cítí vibrace motoru, ale neslyší jeho hukot. Při procházce po městě chybí jeho živost, troubení aut, hudba z barů, nebo cinkání příborů a hrníčků o podšálek v kavárně. Svět sice ztratil zvuk, ale jako by tím částečně ztratil i barvy. Občas se cítí neskutečně unavená a smutná. Díra v její hrudi jako by stále rostla, nekonečná spirála tesknění po něčem, co bylo, a možná už nikdy nenastane.