Alethea se nenarodila zrovna do idylické rodiny. Vlastně vůbec nebyla v plánu, její rodiče děti neplánovali, byli spokojeni jen sami ve dvou. Její otec byl velmi produktivní a úspěšný manažer v marketingové firmě, zatímco její matka byla spíše éterická bytost. Zůstala s Al jako žena v domácnosti, ale i přitom se věnovala umění, malovala obrazy, které prodávala a zabývala se tvorbou keramických doplňků do domácnosti. Al pro ni byla nevítaným překvapením a nikdy si k dceři tak docela nenašla cestu. Nedalo se ale říct, že by se vůbec nesnažila. Trpěla chronickými depresemi a občas pro ni bylo těžké najít vůli do života, natož k tomu, aby projevovala zájem o dítě, které to potřebovalo. Al se tak naučila být dost samostatná. Měla sice chůvy, ale ty se střídaly a popravdě si k nim nikdy nevypěstovala takové pouto, aby jí to nahradilo rodičovskou péči. Když začala chodit do školky, brávala ji máma každé úterý do levné mexické restaurace na tacos. Měla ráda pálivou kuchyni a stal se z toho takový jejich zvyk, jediné okamžiky, kdy si spolu dokázaly aspoň trochu povídat a předstírat, že mají normální vztah. Asi by k tomu neměla mít nostalgické vzpomínky, ale pravdou bylo, že ačkoli jinak držela celkem přísnou dietu, každé úterý si Al dala tacos. Byla to tradice se záchvěvem nostalgie. Její matka zemřela, když bylo Alethee dvanáct. Podřezala si žíly. Naštěstí to nebyla přímo Al, kdo ji našel, ala pamatovala si, když nenápadně nahlížela nad schody a matku odnášeli v plastovém pytli. Od té doby se z Al a otce stali skoro úplní cizinci. Ztráta ženy ho dost zasáhla a začal se uvrtávat ještě hlouběji do pracovního nasazení a na Al neměl absolutně čas. Té to ale nevadilo. Měla alespoň babičku, která vlastnila malý autoservis. Nechávala občas Al pomáhat a nosit náčiní a učila ji vše o fungování spalovacího motoru, atd. Její babička Claire sice byla rázná žena, co moc nedávala najevo city, ale stejně pro malou Al byla tím nejbližším člověkem a vzorem. Když zemřela a Al bylo patnáct, oplakalo to více než u své matky.
Už v brzkém věku si našla životní vášeň, kterou lidé hledají občas celý život. Když poprvé v pěti letech navštívila divadlo, zamilovala si balet. Věnovala se mu s usilovností a pílí, které byly na dítě opravdu obdivuhodné. Chodila později na speciální přípravnou školu a začala hrát v prvních představeních. Všechno pro to, aby se dostala na Juilliard, nejprestižnější taneční školu s dlouhou tradicí. V osmnácti mohla podat přihlášku a jít na konkurz. Jednalo se o nejtrýznivější čekání v jejím životě, než konečně přišel dopis, že ji vzali. Myslela si, že je to jen fantazie. Dočasně se přestěhovala do New Yorku a začala si plnit sen. Nebylo to ale nakonec ani zdaleka tak pohádkové. Věděla, že v baletu vždy působí určitá rivalita, ale předtím chodila na hodiny s dívkami, které znala dlouhé roky a byly to v zásadě kamarádky. Na akademii to bylo odlišné. Všichni se snažili házet klacky pod nohy ostatním. Čím víc jste vynikali, tím spíše se na vás zaměřili a pokoušeli se vás vyšachovat. Nejednou se Al ztratili věci, slýchala nechutné narážky, ošklivé pomluvy. Snažili se sabotovat její výsledky, vyřazovali ji z kolektivu, někdo dokonce zašel tak daleko, že jí před důležitým konkurzem hodil kostým do záchodu a v baletních špičkách našla střepy, naštěstí dřív než si je obula. Jen ji to zatvrdilo v tom, aby se soustředila hlavně na studium a dřela usilovněji než kdokoli jiný. Deprimovalo ji, že nemá typickou postavu pro baletku, v pubertě se jí příliš rozvinuly křivky. A do toho barva její pleti též nepatřila k nejžádoucnějším. A tak začala s dietou, aby zhubla a následně se udržela na správné váze.
Všechno to úsilí se vyplatilo a jako jedna z mála v jejím věku, si zahrála v premiéře očekávaného nového baletního vystoupení, a to přímo na Broadwayi. Po vystoupení se konal soukromý večírek pro vystupující a významné hosty. Zašla si na bar, kde nečekaně narazila přímo na korunního prince Illei. Samozřejmě ho poznala, i když popravdě nikdy nebyla z těch, kteří by ho bezmezně obdivovali, neměla čas na to, aby slintala nad idoly, které nikdy nemohla mít. Překvapilo ji však, že on poznal ji, nečekala, že ji v baletu zaregistroval, měla přeci jen podpůrnou roli. Když však prohlásil, že jí to celkem šlo, ale ten příběh stál za houby, a nechápe, proč do takové frašky vůbec šla, naštvalo ji to. Na rovinu se ho troufale zeptala, zda snad on vždycky šel jen do pořadů, které podporoval, poskytl rozhovor jen novinám a reportérům, s jejichž jednáním a morální etiketou na sto procent souhlasil. Ani nevěděla jak, ale dostali se do vášnivé debaty, která trvala snad několik hodin, mezitím padlo několik sklenek vína, a nakonec se přesunuli na pokoj, kde se diskuze přetavila v něco úplně jiného.
Mohlo to skončit u jedné noci, ale Julian zůstával v New Yorku ještě pár dní. Nechala mu své číslo, ale nečekala, že zavolá, i když to slíbil. Jenže on se ozval. A tak se z jedné noci stalo několik. Brzy pochopila, že Julian je člověk, který doopravdy míní, co říká. A to bylo v jejím světě plném lží a přetvářky neskutečně osvěžující. Přehlížela kvůli tomu i jeho občasný nedostatek taktu. I když se musel vrátit, dál se střetávali, co to jen šlo. Skoro rok drželi svůj poměr v tajnosti, než Julian jednoho dne přiznal, že mu to takto nevyhovuje. Byl moc upřímný a čestný na to, aby se s někým tahal za zády ostatním. Chtěl ji představit přátelům, časem i rodině, chtěl, aby si spolu mohli zajít na normální rande. Al se nikdy necítila tak... žádoucí, a jednoduše viděná. Tolikrát ji lidé přehlíželi, a když už se na ni podívali, neviděli nic než pěknou tvářičku. Julian v ní spatřil něco víc. Tahle pozornost byla něčím, na čem se lehko stala závislou.
A tak to riskla. Věděla, že jejich vztah jí věci zkomplikuje, a taky že jo. Jednou se vyspala s učitelem proto, aby jí odpustil zkoušku, když potřebovala trénovat na konkurz, samozřejmě ještě předtím, než začala chodit s Julianem. Takže se jí urážky ve stylu toho, že si “proš*kává” cestu na vrchol až tolik nevadily. Nebyla na to hrdá, ale věděla, jak se věci v životě mají, člověk musel použít všechny zbraně, které měl k dispozici. Ale vadilo jí, když někdo vedl hnusné řeči na Juliana. Zastávala se ho a nejednou se s někým pohádala. Měl Julian na víc? No, kdo ví, ale měl ji, takže ať všichni drží klapačku s tím, že snad nemá úsudek, nebo je hloupý. Věděla, že to tak není.
Podařilo se jí odpromovat a na oslavu letěla do Angeles, kde měla s Julianem strávit hezký víkend. Jenže se všechno nehezky zvrtlo. Byli na večeři a Al nepila, vzhledem k tomu, že alkohol si dopřávala málokdy, zbytečné cukry. Ale Jules si dal, a poté navštívili chvíli klub, kde si dal pár panáků s přáteli, přeci jen oslavovali její promoce! Jenže poté přišel čas, aby odjeli. Naštěstí odcházeli sami, tudíž nikdo neviděl, že Jules byl tím, kdo sedl za volant. Al nabízela, že bude řídit, jenže on se nenechal přesvědčit. Ten večer se o ni přeci měl starat on. A ona byla v ten moment příliš lehkomyslná, sama si dala dva oslavné panáky tequily, ale byla rozhodně střízlivá. Aspoň si to myslela. Možná kdyby nebyla opilá euforií, vydupe si, aby řídila ona. Pustila jim muziku a rozhodla se natáčet, jak zpívají. Nevšimla si, co se blíží. Bylo na Angeles netypicky po dešti a na komunikaci jim podjely kola. Julian v té chvíli nedisponoval dobrými reflexy a nedokázal se vyhnout protijedoucímu autu. Ten střet byl ošklivý. První se vzpamatovala právě Al, která nejdříve zkontrolovala Juliana. Ten nebyl při vědomí, ale dýchal. Vystřelily oba airgaby, Al trochu trvalo se vyhrabat z auta, v uších jí zvonilo. Přešla k druhému autu, kde našla řidičku v bezvědomí, její zranění vypadala vážnější než ty Juliana a její. Zavolala záchranku a následovala pokynů, aby s dívkou nehýbala, jen zkontrolovala její životní funkce a zůstávala na telefonu. Vrátila se k Julianovi, který se probral a snažil se dostat z auta. Náraz ho ovlivnil více, jelikož na rozdíl od Al si nezapnul pás. Byl při vědomí, ale zmatený. Pomohla mu z vozu, aby se mohl posadit na trávník.
V duchu začínala panikařit. Julian určitě nadýchá. A bude z toho národní skandál. Co když ta dívka bude mít vážné následky? Julian měl nejspíše otřes mozku, vzhledem k nevolnosti a částečnému opakovanému výpadku vědomí. Sanitka s policií jsou na místě rychle. A Al nemá už moc času na přemýšlení. Když se strážník zeptá, kdo řídil, zalže. Řekne, že to byla ona. Odmítne vyšetření, protože se bojí, že skrytá modřina od pásu prozradí, že seděla na druhé straně. Při dýchnutí zasvítí minimální zbytkový alkohol, který ale popřou krevní testy. Jede do nemocnice za Julianem, a přizná se mu k tomu, co udělala. I on chápe následky, které by přišly, kdyby se vědělo, že za volantem seděl on. Přesto vidí, že se mu to příčí. I ona se bojí, ale tohle byl muž, kterého milovala. Musela za ním stát a pomoci mu.
Kéž by jen věděla, že to bude počátek konce. Řidička druhého vozu utrpěla středně těžká zranění, ale bylo to dostačující na to, aby se táhlo krátké správní řízení a Al přišla o řidičák. Média to samozřejmě rozmázly. Přítelkyně prince, co ho málem zabila v autě a k tomu ještě nevinného druhého účastníka nehody, a ještě nejspíše pod vlivem, protože dle lidí v baru určitě popíjela. Je jedno, že krevní testy již nic neukázaly. Novináři ji několik dnů pomalu pronásledovali. A nejhorší bylo, že měla dojem, že se jí vyhýbá i Julian. Když byli spolu, občas jejich konverzace působila nuceně a jako by hledal záminky, proč odejít dřív. Nechápala, proč tomu tak je. Nenapadlo ji nic lepšího, než ho pozvat do NY na oslavu, kdy připravila program, který byl přesně podle jeho gusta. Měla za sebou úspěšný nábor do baletního představení, kde měla mít poprvé hlavní roli a Julian se k ní celý večer choval mnohem přívětivěji než v předchozích týdnech. Pořídila mu mistrovskou drůzu Celestínu jako poděkování za to, že dojel. Zakončili večer v posteli. Konečně se věci zase začaly obracet k lepšímu.
Když se ráno probrala, šla si dát sprchu. Po příchodu do pokoje zjistila, že si Julian balí věci, které u ní měl. Rozešel se s ní v zásadě jednou větou. „Nemůžu náš vztah stavět na lži, stejně víš, že se vytratila jiskra, takhle to bude lepší.” Ani neřekl to blbé nanicovaté „promiň”! Jako by se snad nebylo za co omlouvat. Jako by s ní ještě večer předtím neměl sex a nechoval se, jako že je všechno v pořádku! Jako by ji neodkopl kvůli lži, kterou mu ona zachránila zadek a sama si tím zkomplikovala život! Vždyť ji před touhle rolí dvakrát odmítli a ona podle pohledů dost jasně tušila, že se bojí zaměstnat “neblahou celebritu”. Ani si neuvědomila, co dělá, když na něj začala křičet a házet po něm věci. Zmizel dost rychle a ji zanechal se svými myšlenkami a zlomeným srdcem. Pak už se neozval. Hajzl. Kretén! Nikdy v životě se necítila tak podvedená, tak zesměšněná. Veškerý stres, veškerá ponurost se přetavila ve vztek a koncentrovanou zášť, kterou vůči němu pocítila. Nedokázala setrvávat v New Yorku, kde měla tolik spjatých vzpomínek, a tak se vrátila do Belcourtu, kde našla místo v baletním souboru. Potřebovala... na chvíli vypadnout. Vypnout. Zároveň si ale uvědomovala, že jí ubíhá čas. Všichni věděli, že baletky mají jen určitou životnost. Její kariéra bude mít jen krátké trvání, a co pak? Přijala pár nabídek na focení a modeling by ji vlastně celkem lákal, ale i to nebylo na věky. Možná by mohla začít fušovat více do umění? Marketingu? Politiky? Jenže kde vzít čas na to se rozvíjet?
Selekce přišla jako blesk z čistého nebe. Zrovna když si myslela, že je za vodou a Julian už jí může být jedno, on si vyhlásí Selekci! A to si opravdu kdysi myslela, že spolu mají budoucnost. Sám říkal, že o tuhle tradici nemá zájem, že je neférová ,a to mu vadí. No jo, pan za každých okolností upřímný! Hlavně že k té autonehodě se stále nedoznal! To jí vnuklo nápad. Nemohla si pomoc, ten kluk jí sakra něco dlužil. Hodně dlužil. A tak mu poslala dopis. Volal jí nejspíše hned, co ho obdržel. Přišla hádka. A pak ještě jedna, ale trvala si na svém. Pokud Julian nezařídí, že Aletheu vyberou do Selekce, řekne všem o tom, jak to tu noc bylo. Teď už se nejednalo jen o skandál z toho, že řídil pod vlivem. Ne, přidala by se k tomu obrovská lež, kterou se on rozhodl po určitou dobu živit. Měla důkaz na svém telefonu. Nikdy nesmazala to video z osudného večera, kde jde jasně vidět, že za volantem sedí Julian. Al byla vždycky realista. Selekce jí zařídí popularitu, zviditelní ji a to v mnoha ohledech, do toho jí dá čas prozkoumat své možnosti, aniž by přišla o své příjmy. A když Julian dobře zahraje roli, kterou mu určí, utichnou i ty pomluvy, že se rozešli ve zlém. Tedy... ona to byla pravda, ale nikdo neznal okolnosti a lidé se na ni koukali skrze prsty, jako by ten rozchod zavinila ona. ONA! Ne, tohle jí Julian ještě zaplatí. Doslova.