Aimé Nicolas Léon Benoît Cartier se narodil jednoho slunečného dopoledne, přesně hodinu po své sestře Amélii. Jejich příchod na svět byl vnímán jako požehnání – dvojčata, každé se svou vlastní jedinečností, přesto nerozlučně spojená. Zatímco Amélie byla křehká a zasněná, Aimé již od dětství vyzařoval energii a sílu. Tyto rozdíly neunikly lidu, který jim brzy začal říkat la lune a le soleil – měsíc a slunce. Amélie, jako tichý a tajemný měsíc, přinášela klid a hloubku, zatímco Aimé, jako zářivé slunce, osvětloval každou místnost, do které vstoupil.
Amélie byla vždy tak trochu jiná. Už jako dítě projevovala známky, které naznačovaly, že se nachází na spektru. Byla citlivá na hlasité zvuky, měla specifické rituály a často se ztrácela ve vlastním světě. Pro některé byla podivínská, možná až excentrická, ale Aimé ji nikdy neviděl jinak než jako jedinečnou a výjimečnou bytost. Rozuměl jí, i když ostatní ne. Dokázal ji uklidnit pouhým pohledem, jemným slovem nebo společnou chvílí strávenou v tichu. Jejich pouto bylo nezlomné – dalo by se říct, že dokázali komunikovat beze slov, prostřednictvím jakéhosi tichého porozumění. V jejich životě hráli klíčovou roli i princ Nicolas, bratr jejich matky, a jeho žena, illejská princezna Vivienne. Nicolas a Vivienne byli pro Aimého i Amélii druhými rodiči, a často je brávali s sebou na cesty do Illey. Aimé si Illeu zamiloval – její majestátní paláce, nádhernou přírodu i hrdé, ale přívětivé obyvatele. Užíval si chvíle, kdy mohl s Vivienne procházet zahradami paláce nebo s Nicolasem diskutovat o politice a historii. Strýc i teta mu vždy byli vzorem, ukazovali mu, jak skloubit sílu s laskavostí a jak si vážit svých kořenů.
Dospívání bylo pro Aimého obdobím formování. Zatímco jeho sestra se držela spíše v ústraní, on zářil ve společnosti. Byl oblíbený, přirozený vůdce, vždy obklopený přáteli. Na vysoké škole byl ponořený do studia literatury. Miloval příběhy, které mu otevíraly nové světy a rozšiřovaly jeho pohled na lidskou povahu. Zvlášť ho fascinovaly staré francouzské romány a poezie, ve kterých nacházel krásu i melancholii. Studium literatury mu poskytlo útočiště, kam mohl uniknout před tlakem královských povinností a očekávání, která na něj byla kladena. Ve školních lavicích Aimé objevil nejen lásku ke slovům, ale také další způsob, jak se vyjádřit a zpracovávat své vlastní emoce. Vedle literatury se však vždy věnoval sportu, který pro něj představoval rovnováhu mezi tělem a duší. Zapojil se do různých projektů na podporu dětí ze znevýhodněných rodin, které chtěl přivést ke sportu a týmovému duchu. Věřil, že sport může být nejen fyzickou aktivitou, ale také cestou k sebedůvěře a smyslu pro spravedlnost. Organizoval tréninky a turnaje, kde se děti mohly cítit součástí něčeho většího. Aimé si získal respekt svým upřímným zájmem a přístupem bez předsudků, čímž si mezi dětmi získal přezdívku le capitaine – kapitán. Během univerzitních let se také seznámil s Luccem, mladíkem z obyčejné rodiny, který se stal jeho nejbližším přítelem. Lucc nebyl jen kamarád, ale spíše jako bratr. Společně sdíleli hodiny strávené debatami o knihách, dlouhé noční výlety a sportovní výzvy, které pro sebe navzájem vytvářeli. Lucc Aimého učil, jak žít jednoduchý život plný malých radostí, zatímco Aimé jej zasvěcoval do života, který byl často obklopen luxusem a odpovědností. Jednoho srpnového večera, po dlouhém dni se spolu vypravili na večírek. Smáli se, tančili a užívali si okamžiky, bezstarostní a štěstí. Ale za tímto šťastným povrchem se začal skrývat temný stín. Lucc se v posledních týdnech zdál být jiný. I když se smál, Aimé si všiml, že něco není v pořádku. Častěji odsekával, stahoval se do sebe a méně mluvil. Po večírku se Lucc rozhodl vrátit domů sám. Aimé měl pocit, že by ho měl doprovodit, protože měl docela slušně nekoupeno, ale on trval na tom, že to zvládne. "Je to jen kousek," řekl a usmál se, ale jeho úsměv byl tentokrát chladný a nepřesvědčivý. Aimé se s těžkým srdcem vrátil domů, přičemž ho trápila nevyřčená slova a obavy. Následující ráno, když se probudil, měl v srdci zvláštní tíhu a strach. Než se stihl probrat a připravit se na další den, obdržel telefonát, který mu změnil život. Lucc se zabil. Spáchal sebevraždu chvíli po tom, co odešli z večírku a jejich cesty se rozdělili. Nedošel ani domů. V tu chvíli se jeho svět rozpadl. Aimé se cítil, jako by mu vzali kus duše, potýkal se s nesnesitelnou vinou. Proč si nevšiml, že se Lucc trápí? Proč ho nedoprovodil domů? Tyto otázky ho pronásledují jako stín. Jeho přátelství s Luccem se proměnilo jen v bolestnou šedivou vzpomínku. Ta ztráta zanechala v jeho srdci prázdnotu, kterou nedokázal zaplnit. Přiměla ho k tomu, aby se stáhl do sebe, aby přestal žít a začal jen přežívat. Bojoval s výčitkami a vztekem, často ho přemohly impulzivní výbuchy, které se snažil tlumit dlouhými hodinami v tělocvičně. Jeho rodina o něj pochopitelně začínala mít strach. Možná se i báli, aby neskončil podobně, jako Lucc. 
A pak přišla naděje v podobě Selekce, jež vyhlásil Illeyský princ. Nyní, když se chystá s Amélií na cestu, cítí směsici naděje a tíhy. Illea pro něj vždy představovala druhý domov, místo plné milovaných vzpomínek na dětství, kdy tam trávili čas se strýcem Nicolasem a tetou Vivienne. Tentokrát ale cesta znamená víc než jen návštěvu – je to možnost znovu nalézt klid, utřídit si myšlenky a snad se přiblížit uzdravení. Aimé ví, že i přes bolest, kterou nese, musí kráčet dál, a Illea by mohla být místem, kde opět nalezne smysl a novou životní rovnováhu.