Když se Heidi narodila, nebyl to vůbec zvláštní den - počasí ani chladné, ani horké, žádný pátek třináctého či se na nebi neobjevila ani duha. Ne, byl to zcela obyčejný, nudný den, a možná právě proto se v půl jedenácté odpoledne narodila zcela neobyčejná holčička, a to do zcela neobyčejné německé rodiny Keller. 
Od útlého věku se její život mohl zdát jako splněný sen. Každým dnem rostla do krásy, pocházela z královského rodu a žila v přepychu, aniž by měla starosti jako dědička trůnu - ale být druhorozenou dívkou má také své povinnosti, jimž byla od brzkeho dětství učena.
Když se německá královna dozvěděla, že jejím druhým potomkem bude dívka, začala operace s názvem „Výchova dokonalé princezny”. Jistě, Heidi nebyla viděna jenom jako zboží, které jednou bude dobré pouze na výměnný obchod, ale tato příležitost se nesměla opomenout, a dle toho se také odvíjel i její život.
Musela se učit jazyky, znát etiketu, historii, geografii, ekonomii, právo a všemožné další obory, musela být dost zábavná, ale ne divoká, musela umět tančit, hrát šachy, hovořit, vyšívat, být zapálená, ale ne příliš, být prostě v očích své matky pravou dámou… Heidi musela být ve všech ohledech dokonalou princeznou. Jistě nad tímto způsobem výuky princezny nikdo ani nemávne rukou, ale když je královský pár tvrdý ve vládě, jaký bude asi ve výchově svých dětí, jež musejí být za každou cenu perfektní? 
Heidi tak brzy zjistila, že její rodiče nebudou lidmi, za kterými by měla utíkat s odřenými koleny anebo pro objetí. Král na dceru neměl vůbec čas, matka zase za každou vadou na princezně hledala problém, u nějž se musel najít viník, ten musel být potrestán a následně na Heidi čekala přednáška o tom, proč nesmí rychle utíkat, proč nesmí mít škrábnutí na těle, proč by neměla na veřejnosti plakat nebo se mračit a proč se jí takové věci nesmí stávat. Za roky začala být Heidi na větu „protože jsi princezna” alergická. 
Ale protože se to ve dvou lépe táhne, tak alespoň nějaké aspekty byly všechno jen ne nudné. Nebýt jejího staršího bratra, neví, jestli by to všechno unesla. Sebastian, jen o něco starší sourozenec, si ke své dotěrné mladší sestřičce sice musel najít cestu, ale jakmile zjistili, že na světě mají doopravdy jenom sami sebe, stali se nerozlučitelnou dvojkou, a to trvá dodnes. Heidi se s ním učila lozit po stromech, běhat, chodit po zahradách bosky a vlastně všechno to, čemu se její matka snažila vyhýbat. Jistě, že se jim to snažila zakázat, ale Heidi se stejně loudila ven za bratrem a jeho kamarády. Vlastně i důvod, proč si říká Heidi, je spojený s bratrem, protože jejich rodiče trvají na používání celých jmen a matku doslova dráždí, jak slyší nějakou zkratku, ať už je to Heidi, Didi anebo Della, ale sourozenci tím rádi provokují. Jednou se jí stala i nehoda, kdy spadla z výšky ze stromu a zlomila si přitom loket. Byl z toho neuvěřitelný průšvih a o to větší, když jí zůstala jizva, která pak musela být na žádost královny odstraněna - stejně tam však, téměř nepatrně zůstala a Heidi je na ní náležitě hrdá.
Adelaide svůj život nenáviděla a přála si, aby se narodila jako prostá dívka, která mohla jít svou vlastní cestou, tvořit si svá vlastní rozhodnutí a nemít na ramenou břímě najít si co nejvýše postaveného manžela. Kolem puberty toho začala mít zkrátka dost. Chtěla se bavit a chtěla svobodu. A v té době začala vyvádět věci, které jsou možná u ostatních puberťáků normálně vnímané, ale německá princezna je provádět nesměla. O panenství přišla hned, jak mohla, a to s jedním z bratrových kamarádů, jehož jméno nikdy neprozradila. Naučila se, jaký alkohol jí chutná a který zase ne, plížila se do ulic města jako prostá Della, a tam si také našla pár kamarádů, kteří jí ukázali život mimo hradby paláce. Vedla si tak takový druhý život. Vše probíhalo samozřejmě tajně, protože kdyby se to všechno dozvěděl tisk a potažmo rodiče… Heidi si to ani neuměla představit. A přece to jednou prasklo, když komorná u Didi našla krabičku cigaret a ta zpráva se dostala až ke královně, která si pak dohledala i tajný deník se spoustou tajemství. Tehdy to bylo složité, napjaté období a Heidi si myslela, že už jí mimo palác nikdy nepustí. Domácí vězení sice skončilo, ale jisté věci u Didi přetrvaly.
Jednak se čím dál častěji stavěla na stranu svého bratra a jeho názorů, protože na tom nebyl nijak jinak. Nikdo se jich nezastal, a tak to dělali navzájem pro sebe. Bastian bojoval o Heidinu svobodu, Heidi zase o to, aby jeho názory v politice byly slyšet.
A také se u Heidi rozvíjel pocit, že její domov je zlatou klecí, ze které se dostane pouze pomocí sňatku, který jí uvrhne jen do dalšího vězení, kde bude dobrá možná tak na rození dětiček nějakému šlechtici. S tím přicházela i úzkost a panika, která se rozvíjela mimo domov. Někdy jí to zastihlo bez varování a ona se z ničeho nic rozbrečela, chtěla se rozutéct pryč, kde jí nikdo už nenajde. To byl problém především na společenských akcích a přehlídkách, kde se na královskou rodinu pečlivě nahlíželo. Stíny depresivního myšlení zakrývaly každý krok, a i když se Heidi usmívala na veřejnosti, uvnitř se cítila uvězněná a ztracená. Depresivní pohled na svět jí často pohlcoval a znemožňoval jí vidět radostné momenty, které by jinak se svou povahou prožívala. I když vyrůstala v luxusu a měla vše, co si mohla přát, občas jí její život přiváděl k beznaději. Každý den byl bojem, a ačkoliv na povrchu stále vypadala krásně a šťastně, uvnitř sebe se začala cítit hůř a hůř. V pozdějším stádiu se stáhla do soukromí a protože matka nechtěla, aby jí její okolí viděla jako trosku, tolerovala to. Chtělo to spoustu času, hromadu cigaret a anonymních sezení s terapeutem, aby se z takových obtíží dostala alespoň částečně. A ačkoliv tomu nevěřila, se svou tvrdohlavostí dobu temna přečkala a ačkoliv v ní spousta zlého zůstává, alespoň nechala spoustu věcí jít.
Když měla opět sílu něco dělat, rozhodla se, že se pustí do podpory a rozvoje různých organizací, jež se potýkají s osvětou duševního zdraví a také se stala tváří nové německé neziskové organizace Hoffnung auf ihren Gedanken skizzieren (Načrtnout naději na jejich mysl) neboli HAIGS, která propojuje umělecké aktivity, především kreslení a malování, s podporou jednotlivců bojujících s depresí a duševními problémy. Cílem je vytvořit bezpečné prostředí pro vyjádření emocí a poskytovat platformy, jako jsou workshopy a výstavy, pro sdílení uměleckých děl jako prostředku sebeprojevu a zkušeností s duševními nemocemi. A to vše za podmínky, že se nikdo nedozví pravdu o ní samotné. 
Když jí bylo oznámeno, že pojede do Illei, nemohla být šťastnější. Znamenalo to únik ze zlaté klece a cestu s jejím bratrem. A to, že si tam má vlastně vybrat manžela? To jí je zatím ještě jedno.