Ze svého raného dětství, stráveného v jedné z chudinských čtvrtí Pekingu, si San do nedávné doby téměř nic nepamatoval. Dokázal si vybavit pouze křik a hádky svých biologických rodičů. Do kterých se se strachem malého dítěte nikdy neodvažoval zasahovat. Téměř každý den s prázdným bříškem a svým jediným plyšákem v pevném objetí utíkal před vším zlým do nitra šatní skříně, která po svém dovření dokázala nahněvané hlasy rodičů utlumit. Plynul den za dnem a chlapcova situace se nijak neměnila. Až do jednoho dne, kdy se u nich stavil podivný pán. Malý San ho znal z města. Pokaždé, když byl otcem poslán do rušných ulic prosit bohatší měšťany alespoň o pár drobných na obživu. Zrovna tenhle pán ve slušivém obleku mu pokaždé donesl něco k snědku a malou almužnu. Ale toho večera se objevil v jejich prosté kuchyňce, zatímco otec Sanovi prostě s klidným úsměvem oznámil, že se bude stěhovat. Tenkrát chlapce vůbec nezajímalo, nebo mu spíš nedocházelo, proč se ho vlastní rodiče tak ochotně vzdali. Pán z ulice totiž nebyl jen ledajakým pánem. Jednalo se o úředníka zajišťující hlavní potřeby dětem v nouzi. Účelně delší dobu Sana sledoval samotného bloumat ulicemi, sbíral o něm a jeho rodině informace, aby se opravdu utvrdil ve svých domněnkách. Rodiče chlapce zanedbávali. Úředník k tříčlenné rodině přišel, aby jim nabídl finanční podporu skrze své nadřízené. Namísto toho neodcházel jen s podepsaným papírem shrnující všechny náležitosti. Ale i s chlapcem, kterého vlastní rodiče vyměnili za vidinou balíku peněz na účtu. Při odchodu z domu San neuronil jedinou slzu, bez rozloučení s lidmi, kteří mu nedokázali dát potřebnou lásku, se loučit nepotřeboval. Pouze popadl do ručky svého plyšáka, naposledy se rozhlédl po pár místnostech, ve kterých se vždy cítil stísněně, a poté se už jen chytil úředníkovi nabízené dlaně a nechal se jím bez protestů odvést. 
V dalších dnech byl chlapec předaný do jednoho z dětských domovů. Dostalo se mu prvotřídní péče a poprvé v životě mohl spát na měkké posteli. Program domova nezapomínal zahrnovat společné akce či venkovní procházky. Ovšem zatímco se ostatní děti s radostí účastnily aktivit, San se všem stranil. Dokázal věřit pouze svému plyšovému zajíčkovi. Dělal starosti nejen vychovatelům, také psychologům, kteří si s ním po několika sezení nevěděli rady. Nespolupracoval, a když byl na něj zvednut hlas, instinktivně utekl do svého pokoje. Měl v sobě zafixované hádky rodičů, kterých se tak bál. Tam, kde nepomohli ani psychologové, pomohla každoroční návštěva ženy, velitele královských ozbrojených složek Nové Asie, Daehyun. Sama ze zdravotních důvodu děti mít nemohla, ačkoliv po nich moc toužila. Proto právě ráda jezdívala dělat radost dětem do domovů. Brala to za jisté poslání. Vlastně to byla právě ona, kdo dokázal k údivu všech Sana natolik pobavit, až se rozesmál. Žena si s chlapcem okamžitě padla do oka. Jejich duše mezi sebou našly souznění. Dalo by se říct, že našli i lásku na první pohled. Stala se z nich nerozlučná dvojka. A s každým dalším setkáním se tohle jejich pouto upevňovalo. Daehyun našla své vysněné dítě a nic jí nebránilo jít do adopce. Teda přece jenom tu něco bylo. Musela Sana ještě seznámit se svým manželem. Tomu už stačila o chlapci doma básnit. Yun dal tedy na svou ženu a jakmile se mu v práci naskytlo volno, zajel Sana navštívit. Po příjezdu na místo si s chlapcem dlouhé hodiny povídal. Mezi řečí bylo hlavně znát mladíkovo nadšení vůči Yunově zaměstnání. Velitel královských ozbrojených složek. Páni. Tušil, že taková pracovní pozice je nejspíš velmi náročná. Téměř okamžitě se Yun stal chlapcovým vzorem. Také si přál chránit druhé. O hodně víc se San muži pokoušel zavděčit, jakmile mladý manželský pár dostal zelenou k uzavření adopce. V den, kdy mladík poprvé překročil práh jejich domu nezískal jen milující rodiče. Ale i velkou rodinu plnou tetiček, strýců, bratranců a sestřenic. 
Během dospívání po vzoru svého otce nastoupil po vyjití základní školy na střední s odborným zaměřením na ozbrojené složky. Za cílem stát se jednou úspěšným strážcem. Ani se neodvažoval myslet si, že výcvik bude procházka růžovým sadem. Tamní podmínky byly dost drsné, zvlášť k nováčkům. Jak skrze psychotesty, fyzické testy a mnoho dalších zkoušek. San si během studia několikrát sáhl na své dno. Chvílemi se mu do hlavy vkrádaly myšlenky, že na to nemá. Že by asi bylo lepší školu ukončit. Jen díky velké podpoře od rodiny a své velké vytrvalosti, se pokaždé dokázal odrazit ode dna a po malých krůčcích zlepšovat. Hlavně všem dokázal, že jeho špatné dětství před adopcí v jeho životě už nehraje žádnou roli, ani ho nijak neovlivňuje. Do výborných výsledků jak na střední, tak i vysoké škole a přípravných kurzech dal mnoho svých sil. Nemusel být nejlepší, pouze chtěl všechny zkoušky úspěšně dokončit. A to se mu také povedlo. Na kurzech po vysoké škole obsadil jedno z prvních třech míst mezi absolventy. Dostal tak příležitost skrze postavení svého otce zaujmout roli osobního strážce samotné princezny Nové Asie. Díky svému vzdělání s podanými výsledky byl San vhodným kandidátem. Takže nikoho jistě nepřekvapí, že i přes očividnou nálož zodpovědnosti tuto roli přijal. A spolu s princeznou se nakonec stali dokonce i přáteli.