V době před tím, než se k nim dostala válka, měl Leevi více méně krásný život. Žil s jeho matkou a přes ulici bydlela jeho babička. Rád s oběma trávil čas. Otce v životě nepoznal, ale to mu trable nijak nedělalo. Doma někdy matce pomáhal, když zrovna nelítal po venku s jeho kamarády. Byl šťastný, babička ho naučila vyšívat a háčkovat. Spolu někdy s ní šel na tržnici vyšívané obrazy prodávat. A za jeho menší podíl práce vždy dostal kapesné na sladkosti. Díky jeho kukuči měli stálé zákaznice, které si vždy přišli nějaký obraz koupit, aby ho viděly zrovna, když nerošťačí. Někdy měli zákazníky i z jiných zemí, což dělalo oběma, jemu i jeho babičce radost. Matka mu zase večer četla pohádky na dobrou noc a vždy o víkendu napekla opravdu výborné buchty. To byl totiž jediný čas, co spolu trávili. Neznal její práci a babička mu jí nechtěla povědět. Nijak zvlášť ale zvědavý nebyl, a tak se nadále nezajímal. Když válka začala bylo mu teprve třináct let. Během jednoho dne, kdy byl ve škole se stala nepříjemná věc. Do jejich oblasti se sice ještě válka nedostala, ale stoupla kriminalistika. Když se vrátil domů, šel rovnou k babičce, aby nerušil maminčin spánek. Ovšem babičku našel v slzách u stolu, jak drží zmuchlaný dopis. Zjistil, že jeho maminku už v životě neuvidí. Byl zhroucený, ale snažil se to přejít. Utíkal v noci ven a toulal se městem. To se mu ovšem později vymstilo. Muži, které sice on sám osobně neznal, ale slýchával od nich matčino jméno si ho začali všímat. Byl prý podobný jedné ženě, která s nimi pracovala. To byla chvíle kdy si uvědomil, co se děje. Začal se s těmi lidmi prát. Ovšem proti tak velkým chlapům neměl šanci. Nakonec ho zatáhli do klubu, soukromých salónku, kde si vynahradili to, co jim jeho matka už dát nemohla. Potom ho odhodili na ulici a hodili po něm pár peněz za odměnu za krásný požitek, podle jejich slov. Babičce samozřejmě nic říct nechtěl, ale podle jeho stavu, jak došel dom a kdy naštvaně na něj ze strachu čekala si to odvodila sama. Pomohla mu ten vztek polknout a obrátit se proti tomu zády. Naučila ho, jak být v životě moudřejší, jak se naučit ovládat. Proto si ji natolik vážil, proto se tolik snažil, proto ji tolik miloval. Než se dostal na vojnu stihl ještě vystudovat aranžérskou střední školu, bylo mu to díky všem těm domácím pracím nejbližší. Pak ovšem nastal ten čas, kdy se musel rozloučit, aby mohl bojovat za svou vlast. To mu bylo již osmnáct let. Rok trávil převážně řádným výcvikem a až potom ho poslaly do fronty. To dostal i dopis jako jediný žijící příbuzný o smrti jeho babičky. Nebyl tu už nikdo koho by mohl milovat, kvůli komu by se mohl snažit žít spořádaně, nikdo kdo by miloval jeho. Do války šel plný vzteku, že mu vzali i poslední plamen v jeho srdci. Každý den ráno vstával s panákem rumu a usínal s flaškou. Naštěstí to o něm nebylo známo. Hrnul se do prvních linií, kde mohl ventilovat svou agresi a spousta vojáků se divilo, jak je možné, že je stále ještě naživu. Až po třech letech se stal osobním bodyguardem. Zpočátku vůbec nechtěl, ale jakmile se jím stal, byl za to rád. Donutilo ho to se o sebe zase starat. Po alkoholu stále prahl, ale už méně. Vynahradil si to tím, že se naučil míchat drinky. Jak jednoduše udělat z alkoholismu něco dobrého. Nesnažil se přestat, jen to použít k něčemu jinému. A tak jeho chuť k alkoholu zakrýt. Samozřejmě během služby se o pití ani nepokusil. Nerad by se vrátil tam odkud byl víceméně zachráněn. Mohl takhle udivovat i některé hosty. Henri se ho na nic zbytečně nevyptával, nejprve to dokonce vypadalo, že ho snad ani nemá rád. Dával to za vinu tomu, že měl stejné jméno jako jeho zesnulý bratr. Byl synu prezidenta jinak vděčný, že ho z té hrůzy vytáhl a donutil se sebou něco udělat. Byl lehce zaskočen tím, že vlastně si mohl dělat co chce a byl používán i jiným způsobem, než jen hlídat kam jeho nadřízený kráčí a zda se ho někdo nepokouší zabít. Dělal celkovou společnost na jednáních a akcích a nakonec s ním i odjel i do Illei.