Nějak musela přijít na svět a bylo tomu přesně ten den, kdy by to kdokoliv sebevíc tušil. Zachtělo se jí totiž vyjít ven přesně o dva a půl týdne dřív, než byl odhadovaný termín. Celou dobu se ovšem očekávalo, že se jejím rodičům narodí chlapec. Překvapení v podobě malé holčičky neočekával vůbec nikdo. Znamenalo to, že nevěděli jak svou prvorozenou dcerku pojmenovat. Po celou dobu co zůstávala v nemocnici na pozorování, tak byla označována příjmením svých rodičů. Pojmenovali jí až poté, co byla nucena se svou matkou opustit nemocnici. Jejím prvním jménem se stalo Dovilé, což je jedno z tradičních litevských jmen rodiny její matky a druhým jménem bylo Iris, po babičce z otcovi strany. Do školky nastoupila hned jak se naučila chodit, ale už v té době se jí ostatní děti vyhýbali. Povídala si s plyšáky a občas i sama se sebou, nikomu na tom nepřišlo v jejím dětském věku nic zvláštního, zkrátka to brali jako že má velkou představivost a to často není na škodu. Jenže jak rostla nijak se to nezměnilo, pořád si povídala sama se sebou, ostatní se jí začali smát za jejími zády a ona netušila co s tím. Nebýt tohohle všeho, byla docela bezproblémovým a hodným dítětem. Spoustu času trávila u svých prarodičů, její dědeček jí vyprávěl příběhy, které pro ni sám vymyslel, nejspíš právě to v ní probudilo lásku ke knihám a příběhům. Od té doby se její život formoval právě tím směrem, knihy na každém rohu, hromada zápisníků a jiných věcí. Všechno se točilo kolem toho, aby byla uspokojena její potřeba a spokojenost. Na střední škole si konečně našla i pár kamarádů, rodiče jí totiž neustále opakovali, že nikdo nemůže být celý život sám. Nesmysl, sama se svými příběhy byla nejspokojenější, tak proč to měnit. Možná proto od nich dostala k sedmnáctým narozeninám štěně, pojmenovala ho Duke. Stal se z něj nejlepší společník a svěřovala se mu se všemi svými nápady a novinkami, které se kdy udály v jejím životě. Její pes doslova věděl všechno a nejspíš, kdyby uměl mluvit, dozvíte se i věci o kterých jste nemohli tušit. V jejím životě se dokonce objevil i mužský jedinec, vlastně to byl její nejlepší kamarád, do kterého byla už spoustu let zamilovaná, jenže dřív si jí ani nevšiml. Jako dítě totiž nosila často zapletené vlasy a oči schovávala za obroučky brýlí. Oliverova rodina vlastnila farmu a Dovilé tam často chodila vypomáhat se zvířaty, nejvíc z nich si zamilovala koně. Dokonce se na nich postupem času i naučila jezdit. Ti dva spolu trávili hromadu času a byli doslova nerozluční. Jenže, né každá pohádka má šťastný konec a takhle dopadlo i jejich sotva existující jednostranný vztah. Přiznala mu své city a on jí řekl, že jí vždy viděl jenom jako mladší sestru. Friendzone bolí, ale když vás druhá polovička vidí jako sourozence, je to o mnoho horší. Dovilé přestala navštěvovat farmu a vrátila se zase více ke knihám a studiu. Získala stipendium na své vysněné univerzitě, kde mohla konečně začít víc dělat přesně to co ji baví a naplňuje. Dostala možnost rozšířit si svou znalost cizích jazyků a naději v tom, že jednou možná přece jen odejde z toho jejich malého městečka. A přesně ta vidina nového dobrodružství se rozšířila s přicházející Selekcí, netušila jak moc velké má šance na to, že by jí vybrali, natož, že se do ní zamiluje princ, ale rozhodla se to zkusit a přihlásila se. Že by tenhle příběh měl přece jen svůj šťastný konec?