Ares Houghton, tak zní jméno mladého muže, který se narodil 4.11. v Labradoru. Jeho jméno je stejné jako nesl řecký bůh války, protože si jeho otec na mytologii dost zakládal. Věřil, že jeho syn bude bude stejně silný a vážený. A jeho matce se ten námět také líbil. Nebo alespoň částečně. Oba jeho rodiče pracovali v menší záchranné stanici, kde většinou měli čtyřnohé zvířata. Nejvíce tedy raněné psy, občas kočky, myši, křečky, dokonce u nich byli i želvy.. Byla pravda, že od malička vyrůstal v obklopení zvířat, které si opravdu zamiloval. Někdy až do takové míry, že se jich nechtěl vzdát. 
Jeho první krůčky, objevování světa a podobně byli opravdu zajímavé. Někdy, vlastně hodně často i vtipné. Všechny věci nějakým způsobem prostě dokázal.. zdramatizovat. Jakoby na to měl talent. Ale občas byl taky takový magnet na problémy. A že těch problémů nebylo málo. Nejdříve to začalo, když začal chodit do školy. Všechno se zdálo být v pořádku, ale netrvalo to skoro ani měsíc, než jeho rodičům ze školy volali, že je jejich syn agresivní jak na ostatní děti tak i na učitele. Dostali doporučení na návštěvu poradny, což se jim zprvu nelíbilo, protože si to nechtěli připustit. Malého Arese se zastaváli a říkali si, že to nemůže být pravda. Ale čím častěji se hovory opakovali, tím se jim toto tvrzení podepisovalo a potvrzovalo. A měli z toho trochu strach, byli ještě mladí a nevěděli moc co dělat. A tak se nakonec spojili s jejím psychologem. Věřili, že by to mohlo pomoct. Poradil jim, že by jejich syn možná měl zkusit hru na bicí. A tak to opravdu zkusili. Pořídili Aresovi sadu a zjistili, že je to vážně věc, na kterou jejich syn talent opravdu má. Ačkoliv to zprvu trochu vypadalo že vaří z vody a jenom si vybíjí vztek, nakonec to dopadlo tak že se postupně začal učit různé písničky. Od těch lehkých, přes ty trochu těžší, těžší a těžší po ty úplně nejtěžší. A šlo mu to dost od ruky. Byl za to rád.. 
Jeho dětským snem bylo být strážce. Pomáhat druhým, zachraňovat životy, být užitečný.. dokonce přišel na chuť boxování, které mu ukázal otec. A bylo to i dost praktické, protože přece jen nějaká ta sebeobrana se hodila vždycky. 
Ale později... později, což netrvalo dlouho od toho snu odešel. Nějak ho to přestalo brát a dost dlouhý čas nevěděl co se sebou. Co vůbec bude v budoucnu dělat nebo tak... 
Za svoje školní léta několikrát musel navštívit psychologa, a všechny tyhle schůzky k němu něco měli. Došlo mu, že to by mohla být věc, kterou by mohl dělat. Ale nevěděl jak na to.. skoro vůbec. A tak hledal oporu ve svých přátelích. Měl jich docela dost, chvilku aji s pár přemýšleli, že společně udělají kapelu. On by hrál na bicí, měli tam kytaristy, pianisty a tolik lidí s nádherným vysokým, klidně i hlubokým hlasem, ale nějak se to nevyvedlo. A tak ho alespoň po sdílených myšlenkách částečně poslali a možná i donutili studovat psychologický obor. A šlo to hladce. Jeho problémy se vztekem dost pominuly, ale občas se stalo to, že ho něco hodně, hodně naštvalo a on jednoduše vybuchl.
A pak přišlo něco na co asi nebyl moc připravený. O první lásce se říká, že je to velmi těžká překážka. Několikrát za ním přišlo mnoho krásných, velmi krásných dívek, o kterých věděl že jsou krásné, ale nikdy ho nijak nepřitahovali. A to pocítil až na střední. Tehdy potkal jednoho muže. Spíše kluka, tedy.. byl o trochu starší, než on a nějak ho přitahoval. Ale bál se to říct.. bylo to pro něj těžké. Byl rád že i tam našel lidi, kteří mu byli docela blízcí, ale pořád v nich neměl tolik důvěry jakoby si představoval, že tam bude. Ale bylo to vlastně dobře. Nemohl se upnout na někoho koho neznal pomalu ani rok. 
A když se po nějaké době odhodlal k tomu, aby mu své city vyjádřil, dostalo se mu akorát pár týdnů randění a nasledovalo.. no připadal si jako odpadkový pytel, který někdo po dlouhé lenosti, kdy si říkal, že mu to za tu námahu nestojí, konečně odhodil do koše. Bylo mu na nic, ale skoro všechen svůj smutek začal utápět v cigaretách, na kterých si vybudoval docela závislost. Od té doby, ačkoliv se s tím dokázal smířit bylo dost obtížné ho bez nich vidět. 
A pak univerzita.. testy. Všechno co musel udělat. Přišlo mu, že to je něco nad jeho síly. Ale potřeboval magisterský titul. A vše se mu dokonce podařilo. Ve 25letech.. a byl šťastný zase jako malé dítě. Začínal jako malý psychoterapeut v Angeles kam se přestěhoval. Měl terapie se zvířaty, což se lidem dost líbilo a netrvalo dlouho, než se z něj stal docela známý. Několik lidí mu říkalo, že by to měl zkusit v paláci, ale vlastně se mu to moc nepozdávalo. Líbilo se mu být v menším domečku, kde měl svůj vyhrazený prostor, protože podle něj to ještě více dodávalo na domácím prostředí. A něco mu říkalo, že nejdůležitější je aby se klienti cítili komfortně a jako doma a tam to šlo.. 
Přemýšlel jestli bude mít s blížící se Selekcí více povinností, protože se mu může ozvat kdokoliv, ale i tak mu to vlastně nevadilo. Miloval svou práci, což bylo hlavní.. A především by své rozhodnutí nikdy neměnil.