22.11. Den, kdy na svět přišel malý uzlíček štěstí. Holčička, kterou pojmenovali Sophie. Její maminka ji nadevše milovala. Bohužel si ale špatně vybrala. Její otec nikdy nechtěl dítě. Když už tak syna. Den v narození nekráčel k její matce a proběhla velká hádka při které létaly věci vzduchem, celým bytem/domem se nesl hlasitý řev a na konci skončila její matka s ne jednou ránou. Sophie měla štěstí, že vůbec přežila. Tak to bylo i dalších třináct let. Třináct let řevu a ran, facek a pěstí, kopání a urážení. Občas i znásilňování. Když se její otec opil bylo všechno ještě horší. Její maminka ho chtěla opustit. Milovala ho a nedokázala si představit život bez něj. I se vším, co k němu patřilo. Jednou se pokusila s malou Sophie
utéct. Při tom na ně ale její otec přišel a proběhla další velká hádka. Hádky byly na denní bázi. Celých třináct let ji zajistilo velmi pošmouranou psychiku. Když dovršila svých třinácti utekla sama z domu. V noci se jednou sebrala, vzala batůžek a sbalila si ty nejnutnější věci a utekla. Chvíli žila na ulici. Tedy, než ji našel postarší muž.
Vzal ji k sobě domů. Brala to ale jako nový začátek. Po pár dnech ale musela začít uklízet a vlastně mu dělat služku. Byl na ni hodně hrubý. Sice ne tak moc jako její otec ale neměl problém na ni vztáhnout ruku. Aspoň ale měla kde bydlet, co jíst a začala studovat medicínu. Studium ji bavilo ale nikdy se jí ze školy nechtělo domů. To snášela šest let. Než konečně dovršila plnoletosti a mohla se odstěhovat. Našetřila si nějaké peníze a sehnala si podnájem v malém bytečku v paneláku blízko její školy. Našla si i práci v knihovně. Která ji naplňovala a konečně začala žít normální život. V devatenácti dokončila školu a po nějakém čase šetření nastoupila i na vysokou. Tahle holka si prošla peklem, ale dokázala se postavit na svoje nohy.