Rose Hitomi se narodila do bohaté rodiny, avšak v den kdy její očka spatřila svět nebyl zdaleka tak šťastný, jak by se čekalo. Její matka po pár hodinách zkolabovala a zemřela. Zjistilo se, že byla vážně nemocná a to, že otěhotněla a porodila zdravé dítě byl zázrak. Tak to ovšem nebral její otec, který svou ženu opravdu hodně miloval a nechtěl věřit, že by mu její nemoc zatajila. Dával to tak za vinu jeho dceři. Proto se většiny výchovy ujala jeho tchýně a Rose babička z matčiné strany. Ta jí stejně jako i svou dceru, vedla dosti tvrdou cestou. Už odmala ji učila krom angličtiny i japonštinu, jejich rodný jazyk, ve školce malá dívka uměla různé věci stejně jako prvňáci a druháci na základní škole. Stejně tak musela už v tomhle věku umět aspoň trochu pomáhat v domácnosti. Babička jí vždy říkávala, že si tím udrží jak rozum, vysoké postavení, tak i zdraví. Čím vzdělanější a pořádnější bude, tím lepší život bude žít. Měla svou babičku i přes tvrdou výchovu ráda, protože od otce dostávala pozornost jen zřídka. Ten měl se svou tchýní také ne zrovna nejlepší vztah. Avšak dalo by se říct, že už před jejím narozením jaké bude mít povolání, tím že jí na to pomalu začal připravovat, jí dával aspoň tu část podle ní zasloužené pozornosti. Ale nevypadal šťastně, byl pořád zdrcený ze ztráty ženy a tím, že mu Hitomi její matku připomínala, tak byl na ní dost přísný a drsný. Ovšem v životě dceru neuhodil. Když dosáhla školského věku vedla jí babička o svátcích na různá tradiční a kulturní místa. Učila jí různé tance a zvyky to se Rose velmi líbilo a dokonce by si troufla říci, že to zlepšilo i vztah mezi ní a babičkou. Od té doby každý rok společně japonské tradice dodržují a pro ni se z toho stal zábavný, oblíbený koníček. Ve škole to však taková zábava nebyla. Spousta dětí si z ní dělali srandu, že je šprtka a jí se zdálo, že díky tomu až moc vyčnívá. A to se jí zrovna nelíbilo. Měla tedy problém se sama od sebe s někým bavit a hned kamarádit. Jeden den ale za ní přišla holka se jménem Angelica, byla moc milá a díky ní se Rose cítila mnohem lépe. Bavily se spolu každý den a někdy jí i An dost chválila, že nechápe jak to, že je tak krásná. Staly se z nich nejlepší kamarádky a díky ní si dokázala najít i další přátele. Byla šťastná, že chápou proč je s učivem napřed a proč se musí tolik učit, avšak to, že je celý život bez matky věděla jen Angelica. I přesto kolik přátel si našla její babička ve svých vzdělávacích zvycích nepolevila. A k tomu dostávala úkoly navíc od otce. Ovšem teď už nevypadal, že by se na ní nějak zlobil. Dokonce když se jí dobře dařilo tak se usmíval a to jí pohánělo se více snažit. S tím že má částečně život předem určený se už dávno smířila, takže jí to vlastně ani nevadilo a prostřednictvím toho se snažila s otcem více sblížit a zlepšit tak jejich vztah na opravdu dcera a táta. Vcelku to vypadalo, že její snaha nepřijde nazmar. Její otec také vypadal, že je s Hitomi mnohem šťastnější. Babička na to však měla jiný názor. Tvrdila, že když se v jejím věku na ní poleví, tak zleniví a její budoucnost tak bude v troskách. Oba si z toho však nic nedělali, protože se sblížili díky tomu, že se ve škole snažila a taktéž se od otce učila v jejich později společném oboru, atak si řekli, že babička nemá tátu stále pořád příliš v lásce. Když se později dostala na prestižní gymnázium bohužel bez své kamarádky Angelicy, chtěla nový koníček. Od svého táty se dozvěděla, že s její matkou často spolu chodívali na taneční ještě když byli oba mladí. To se jí zdálo jako skvělá příležitost najít jak nové hobby, tak najít něco společného a zábavného se svým otcem. Začali tak spolu jednou týdně chodit do tanečních. Dalo by se říci, že je její program přecpaný, ale i tak si našla něco nového co jí baví a to je čtení. To jí zaujalo natolik, že měla knih až moc a ikdyž měli důmopravdu velký, tak místo samostatné knihovny poprosila tátu o přestavbu jejího pokoje o pár metrů čtverečních. Tu část vyplnila velkými dřevěnými regály,které se postupem času naplňovaly různými knihami a pak i mangami. Naštěstí byla její rodina dost bohatá a nijak jim to peněžně nezatížilo. Ovšem pořád jí to nedalo a ikdyž byla šťastná, něco jí chybělo. Chtěla více vědět o své matce. Otec jí však moc odpovídat nechtěl a po té co se začala o ní více zajímat, často se naštval. Podobně to tak měla i její babička. Ta jí ale poradila, že s ní může občas letět do Japonska za její druhou dcerou, Roseinou tetou. To samozřejmě ihned odsouhlasila a po pár dnech s babičkou vyrazila. Naštěstí jezdívali jen když měla ve škole Hitomi volno a tak se na ni nemuseli zlobit, že ji mešká. Stále se totiž musela dobře učit, aby se dostala na tu co nejlepší vysokou. Proto jak babi, tak i otec na ni přitvrdily. Což jí tolik nevadilo. Jen jí mrzelo, že teď měla málo času se stýkat se svými přáteli. Sice se viděli skoro vždy když byl nějaký svátek, protože Angelicu a pár dalších bavilo s Rose dodržovat japonské tradice, ale jinak se vídali jen někdy, protože každá byla na jiné škole. Avšak byla ráda, že jejich přátelství přetrvává. Dokonce jí ani nevadilo, že si ještě nikoho nenašla, protože by to zřejmě ani otec s babi nepřipustili a neměla by na kluka čas. I tak neodolala a k některým určité sympatie chovala. Však později jí začali babička s otcem do nějakého vztahu popohánět. To se jí samozřejmě nelíbilo, a proto odporoval. Oni však kladli na důraz, že nechcou aby skončila v životě sama a že by měla po škole založit i rodinu. Tak začala dlouhá hádka a najednou velká její práce a snaha na tom založit suprový rodinný vztah se začala rozpadat. To ovšem nechtěla, a tak se snažila najít řešení, když v tom ve zprávách našla oznámení o Selekci. Slyšela o ní už dříve a ze začátku to nevypadalo úplně jako vhodné řešení, ale po chvíli čtení se rozhodla. Zavolala babičku i otce do jedné místnosti a podala jim návrh o přihlášce do Selekce. Oba hned ze začátku nadšení nebyli, ale dokázala je přesvědčit a přihlášku hned pár hodin na to odeslala. Vůči nynější rodině Schreave nikdy necítila zášť a přišlo jí jako dobrý nápad prince a celkově královskou rodinu poznat. A když nebude vybraná, navrhla že se alespoň někoho pokusí najít, ale chce počkat do půlky semestru. No a kdyby se do paláce dostala, ale byla by vyřazená, mohla by se pokusit domluvit s princem nebo králem,či královnou na tom, že by po studiu jim mohla poskytnout právní služby. Takhle zněl jejich kompromis. Ve škole se během čekání však nepřestala snažit.