Narodila se jako druhorozená do milující rodiny, co víc si přát? Pro matku byla vytouženou dcerou, pro otce princeznou, a poté co bratr překonal prvotní žárlivost, stal se jejím starším a vytrvalým ochráncem. Byl to právě bráška, kdo ji učil na kole, a pak jí foukal rozbité koleno a osušil jí slzy. Měli mezi sebou sedmiletý rozdíl, ale stejně si byli velice blízcí. Už jako malá milovala moře. Hlavně díky matce, která se živila potápěním, kdy turistům ukazovala krásy útesů poblíž jejich domu. Sama pak zkoušela stále něco nového, odhodlávala se do větších hloubek a prozkoumávala nová místa. Část dobrodružné povahy sdělila Lya po ní. A tak nebylo divu, že se Lya chtěla taky účastnit a máma ji postupně učila se potápět. Nejdříve samozřejmě jen se šnorchlem a lehčí technikou, ale brzy ovládla i dýchací přístroj a kompletní potápěčskou výbavu. Bylo jí deset let, když se s mámou vydaly na průzkum k jednomu s malých ostrůvků. Byly zde nádherné korály. Jako vždy zkontrolovaly přístroje, ale nic není nikdy stoprocentní. A už vůbec ne u takto rizikových koníčků. Její matce se musel nějak porouchat přívod vzduchu, když byly pod vodou. Ačkoli to jinak byla klidná žena, nejspíše zpanikařila a včas nevystoupala k hladině. Lyanna se k matce nestihla dostat dřív, než matka ztratila vědomí. Zkoušela jí vytáhnout na hladinu, což se po chvíli snahy i povedlo, ale více nezmohla. Rychle tudíž doplavala k lodi a nouzově volala o pomoc. Křičela a plakala, snažila se matku probudit. Podařilo se jí vzpomenout si alespoň na část nouzových pokynů, zbavit matku přístroje a dotáhnout ji na zadní palubu, kde zkoušela první pomoc až do příjezdu zdravotníků, kteří se do ní mohli pustit pořádně. Avšak marně. Lyannu odtáhli naprosto hysterickou, než přišel šok. Nepamatuje si dodnes na to, jak se dostala domů. A do dnešních dní v hloubi duše ví, že co se stalo mamince, byla její chyba. Nereagovala dostatečně rychle. A možná i díky této vině se už nikdy neodvážila pod hladinu. Vlastně měla strach z hluboké vody. Zvládla si jen brouzdat nohy na mělčině nebo se naložit do vany, cokoli jiného u ní spouštělo záchvat úzkosti a paniky. 
Navzdory tomu jí oceán nebyl lhostejný. Milovala výhledy na moře ve své zelenomodré barvě, zatímco na blankytné obloze plulo jen pár mráčků. O to víc ji sužovala smutná nostalgická touha, jelikož věděla, že už oceánu nikdy nebude tak blízko jako dřív. O to víc se však začala angažovat na jeho ochranu. Přidala se k záchranné stanici, kde začala pomáhat a dobrovolničit. Zachraňovali zraněné mořské tvory a pořádali neziskové akce, kde všechen výtěžek šel na provoz stanice. Taky se účastnila každoročního velkého úklidu pláže a začala se zajímat o ekologii. Nebylo tudíž divu, že se po střední hned přihlásila na přírodní vědy, které se však rozhodla skloubit s psychologií. Tento zájem v ní probudil právě traumatizující zážitek z dětství. Byla nucena jednu dobu chodit na terapie a fascinovalo ji fungování lidské psychiky. Jak se každý se zármutkem vyrovnával jinak, bylo tolik možností, jak se vypořádat s bolestí. Sic se tedy jednalo o chorobný nezdravý zájem, nemohla se zbavit touhy pochopit lidské smýšlení a snad jednou porozumět i sama sobě. 
Její bratr se po úmrtí matky uzavřel a ona nesnesla pohled na to, jak moc se změnil i on a i otec, který svou ženu opravdu miloval. Rozhodla se tudíž nepřidělávat starosti a změnila se znovu zpět na rozpustilé nezdolné sluníčko. Všechno zvládala s přehledem. Nikdy neměla problém, anebo si dala záležet, aby o něm nikdo nevěděl. Bohužel jejími otci našli nádor na mozku. Operace stála téměř veškeré úspory a stejně se nádor vrátil a začal ovlivňovat otcovu pamě až takovým způsobem, kdy by se jeho potíže daly přirovnat k alzheimerovi. Lya tak vzala částečný úvazek uklízečky v přímořském centru a bratr se rozhodl dát k armádě. Těžce se kvůli tomu pohádali. Představa, že přijde ještě i o bratra, byla moc, avšak finance z toho nesporně plynuly dobré. Díky tomu se dařilo udržet se nad vodou. Ne, že by to pro ni bylo snazší. Neměla po ruce bratra, který jí byl do té doby vždy oporou. Cítila se sama víc než kdy jindy. 
Možná právě proto si dovolila být pro jednou zranitelná a krutě za to zaplatila. Začala si rozumět s jedním spolužákem, který se jí po chvíli začal dost otevřeně dvořit. Chvíli to odmítala, jelikož jí přišlo nezodpovědné začít si vztah, ale už jí bylo skoro osmnáct a měla jen samé starosti. Bylo hezké být hýčkaná. A tak svolila a začala s Aidenem chodit. A chvíli to bylo perfektní. Bral ji ven, pomáhal jí s učením. Přišla s ním o své poprvé. Problém počal ve chvíli, kdy začal Aiden požadovat, aby se mu věnovala víc, než mohla. Kradl si pro sebe téměř všechen její volný čas, až se téměř přestala vídat s přáteli a zhoršily se jí výsledky ve škole. Jednou došla unavená z práce a chtěla spát. Jenže Aiden měl náladu na intimnosti a odmítal jít domů. Místo toho se k ní do postele vnutil, začal na ni sahat a bylo mu jedno, že opakovaně řekla ne. Nakonec šokem zamrzla. Cítila se neprosto bezbranná. Aidenovi věřila. Nemohlo tomu být jinak, jelikož když došlo na intimní stránku vztahu, byla sexuálně spíše submisivní. Ráda potěšila a hlavně neuměla odmítnout, jakmile už věci zašly dál, a tak nechala druhou stranu, aby si s jejím tělem dělala, co uzná za vhodné. A tak i nyní jen zavřela pevně oči a nechala ho, ať to dokončí. Nikdy se necítila tak zneužitá. A horší bylo, že se to ještě párkrát opakovalo. Nemohla se rozhoupat k tomu ho opustit, vždyť to bylo normální, ne? Muži to potřebovali víc než ženy, jen se tomu nesměla bránit, přece o nic nešlo. Jenže jednou už toho opravdu měla dost a došlo na její obvyklý výbuch vzteku. Pohádali se dost ošklivě a Aiden do ní strčil. Nešťastnou náhodou spadla na kraj postele, kde narazila bokem do ostré hrany, která jí dokonce protrhla kůži. To byla poslední kapka. Stálo ji to sice jen dva stehy, ale dokázala se sebrat a Aidena vyhodit ze svého života. Ten jí dodnes ale volal a psal. Ve škole se mu musela vyhýbat. 
Na drobnou jizvu se rozhodla nechat si dát tetování. To se jí zalíbilo natolik, že ještě pár drobnějších na své tělo umístila i později, převážně drobné citáty, které se mohly zdát klišé, ale pro ni dost znamenaly. Například “believe” nebo “never say never”, drobné připomínky toho, že má jít zatraceně dál a nenechat se vším tím špatným srazit k zemi. Jenže situace doma se zhoršovala. Otcovi výpadky paměti byly čím dál horší a byl na tom hůř i fyzicky. Bylo nutné najmout ošetřovatelku a zařadit ho na čekací listinu na pečovatelský dům. Jenže kdo ví, kdy se tam dostane a  tento dům by stál dost vysoké peníze. Rozčilovalo ji, že přednost dostaly i méně vážné případy jen kvůli protekci. Sociální a zdravotní systém téhle provincie a možná i země by dle ní vážně potřeboval změnu. Asi to bylo tak trochu ze zoufalství, že si podala přihlášku do Selekce. Peníze by se hodily. Navíc by viděla bratra, kterého přiřadili ke královské stráži. A taky, ačkoli se kvůli tomu cítila jako velký sobec, chtěla na chvíli uniknout. Utéct od chorobného stalkování svého ex, od otce, který si často nevzpomněl na její jméno a od svých starých přátel, s nimiž ztratila pouto. Možná přesně tohle potřebovala. Nemyslela si, že by k sobě dokázala pustit prince Ethana moc blízko, ale ani si nemyslela, že by o to on snad mohl stát. Nebyla zrovna stoprocentně materiál na princeznu, a ačkoli by mu snad mohla být dobrou kamarádkou, rozhodně by to s někým jiným mohl mít snazší. Určitě tam bude tuna holek, co ho zbožňují a Lya tak nemusí mít výčitky, že někomu zabírá místo. Alespoň v to doufala. A snad jen možná by mohla v Selekci i něco dokázat, kdo ví? Rozhodně nebude čekat, až se zhroutí, udělá vše proto, aby načerpala síly a mohla být zase tou oporou, kterou v ní ostatní vidí. Nepotřebovala přeci prince na bílém koni.
Nastoupila do Selekce prince Ethana. Příliš mnoho času s ním však nestrávila. Byl jí sice sympatický a měla dojem, že by mohli být přátelé, ale možná byl na její vkus ještě příliš mladý a roztěkaný. Zůstat Selekce v jeho režii, nemyslela si, že by se do něj zamilovala, i když ho měla ráda. Jenže při Selekci přišel zvrat. Princ Joel, který měl zemřít po boku otce, přežil, ačkoli strávil delší dobu v kómatu a vrátil se do Illey, kde převzal veškeré povinnosti korunního prince zpět. A to včetně Selekce. Zde nastoupily obavy. Lya po ztrátě matky moc dobře rozuměla tomu, jak se asi Joel cítí po smrti otce. Na druhou stranu měla tyhle své emoce v sobě zamčené a odmítala jim dlouhou dobu čelit a nelíbilo se jí tudíž stýkat s někým, pro koho je ta bolest čerstvá a mohl by v ní tuhle Pandořinu skříňku otevřít.
S Joelem však bylo hrozně snadné vyjít. Měl úplně stejný druh humoru a smál se jejím hloupým vtipům. Stejně jako ona za humor i dobrou náladu skrýval své starosti, díky čemuž mu mohla snadno porozumět. Kroužili kolem sebe opatrně v mnoha ohledech, ale přesto si sama nemohla pomoc, aby ji to k němu netáhlo už od prvního rande. Uměl z ní vydolovat odpovědi na citlivá témata, a přesto se vedle něj necítila přehnaně odhalená a zranitelná. Brzy si tak začala jeho společnost užívat, dokonce ji vyhledávat. Celou Selekci se snažila držet spíše v šedé zóně, nevyčnívat, nepřitahovat pozornost ani trable, být smířená s tím, že pojede domů. Postupně si však uvědomovala, zvlášť když sledovala Joela s ostatními účastnicemi, že začíná žárlit a vyhlídka na návrat domů ji přestává těšit. 
Jak se Selekce posouvala, došlo i na odhalování pochmurné minulosti, s níž její pouto k němu rostlo, zároveň však i vnitřní zmatek ohledně toho, co k němu cítí. Po prvním polibku se jí měsíc vyhýbal, až si myslela, že ji pošle domů. Místo toho ji ponechal v Elitě, díky čemuž ho konfrontovala a jejich rozhovor vyústil v hádku. Možná to bylo ale to, co oba dva potřebovali, jelikož spolu konečně začali jednat na rovinu a upřímně. A to i v rámci pocitů, kde si Lya přiznala, že s ním doopravdy chce být a snažit se o vítězství. Snažila si ukradnou každý drobný moment, který se naskytl. Díky němu čerpala sebejistotu i klid, který jí v životě chyběl. 
Při tribunálu musela odsoudit generála, který prý spáchal vlastizradu a vynášel informace Brazílii, s kterou Illea vedla válku. Ten však tvrdil, že je nevinný a královna Lucienne nastrčila důkazy. Ačkoli tomu nechtěla věřit, hlodalo to v ní, jelikož Lucienne se celou Selekci chovala chladně a odtažitě, podrývala sebevědomí účastnic a člověk snadno dokázal odhadnout, že asi není úplně dobrý člověk. Na druhou stranu zabít svého muže a skoro své dítě? Zruinovat celou zemi? Přesto však viděla pochyby i na Joelovi, kterého nabádala k prošetření, jelikož by ani jeden z nich neměl klid, kdyby neznali pravdu.
Trochu ji překvapilo, že v tak vypjaté situaci se Joel rozhodl Selekci ukončit. Její štěstí však bylo naprosto upřímné, když si Joel vybral ji a požádal ji o ruku. Bohužel štěstí kalila tragická novina, která přišla pár dní na to z Brazílie. Princ Ethan zde byl na misi s ostatními vojáky a byl postřelen a zahynul. Kvůli pohřbu a truchlení se svatba odsunula. 
Po smrti prince Ethana přišla brzy další rána, kdy se jim povedlo objevit důkazy, že odsouzený generál mluvil pravdu. Brazílie navíc brzy potvrdila fakt, že s královnou uzavřela pakt, který však Lucienne pod hněvem nad zabitím Ethana porušila. Pod tíhou důkazů se královna přiznala k vlastizradě a byla odsouzena na doživotí. Pro Joela bylo těžké k tomu uvrhnout jeho matku, kterou, ať byla jakákoliv, jako syn samozřejmě miloval. Lya se mu snažila být oporou emocionálně ale i prakticky. Velmi brzy na sebe převzala spoustu královských povinností, ačkoli zatím neměla oficiální pravomoce. Bránila Joela veřejně ohledně toho, že s vlastizradou své matky neměl nic společného. Spousta lidí totiž požadovala jeho odstoupení. Nakonec se povedlo počínající občanské nepokoje plné demonstrací a touhy po odplatě trochu zkrotit a Joel byl korunován. 
V těchto několika bolestných měsících se Lyina láska k Joelovi jen utužila napříč všem zkouškám. Ani jeden z nich neměl náladu na pořádání velkolepé svatby, a tak se vzali v soukromí jen za přítomnosti svědků a rodiny: například jejího bratra a Anneliese, která se stala její dvorní dámou. Proběhla i Lyina korunovace a tisk a média byli o této novině jednoduše jen spraveni. Čekala je však spousta práce. Vyjednání míru s Brazilií, počínající plány na odškodnění válečných obětí, náprava provincií nejvíce zasáhnutých válkou, hlavně Hudsonu. A samozřejmě další typické starosti spjaté s převzetím vlády a také neustálá snaha vyhovět občanům. Rozhodli se líbánky odložit na později, jakmile bude vhodná doba. Ta se naskytla však až po čtyřech letech. 
Strávili čtyři týdny cestováním, jeden z nich v Dominice, její rodné provincii. Občas sem létala navštívit nemocného otce. Nabízela mu, aby se přemístil do Angeles, ale on měl svůj domov až příliš rád a to respektovala. Pár týdnů po návratu do Angeles zjistila, že je těhotná. O dítě se začali pokoušet teprve nedávno, nechtěli s Joelem, aby se narodilo do období všeho toho zmatku, který byl předtím. Novinka to tudíž byla více než radostná a k oslavám se zapojila celá země. Zdálo se, že narození královského potomka byl pro všechny pokyn alespoň pro určité období klidu a míru. Pohlaví dítěte nechali v tajnosti až do narození korunního prince, který byl pojmenován Cameron Axel Schreave. Přibližně dva roky na to přišla na svět i malá princezna Aurora Liath Schreave. Zde byl porod však komplikovanější. Byla špatně otočená a tak byl zvolen císařský řez. Od doktorů zaznělo doporučení, aby se o třetího potomka spíše nepokoušeli. To nebyla ale nijak tragická novina, popravdě dvě děti jim ke všem povinnostem přišly tak akorát. 
Snažili se vychovávat děti v určité skromnosti, aby nebyly příliš rozmazlené navzdory svému postavení. Zároveň však chtěli, aby jim povinnosti ovlivnily ranné dětství co nejméně a do určitého věku na ně nakládaly jen základ, než se bohužel musely začít učit. Lya osobně své děti milovala a bude vždy milovat nade vše. Patřily jim i dvě jediné nové tetování, které si nechala udělat. Na boku má pelargonie, oficiální květiny pro znamení štíra, kterým je Cameron. Kolem jizvy po císařském řezu se jí vine růže za znamení blížence, které má pro změnu Aurora. 
Kromě práce ohledně charity a neziskových organizací, se hodně začala věnovat změnám ve zdravotnictví. Její otec bojoval dlouhá léta s rakovinou a věděla, jak nefér je zdravotní péče v Illey zařízená. Většina nemocnic a klinik byla soukromá, upravila tedy daně tak, aby některé menší byly nuceny přistoupit na vykoupení vlastnictví státem, anebo se musely přizpůsobit se snížením cen základní péče natolik, aby za to mohli pobírat příspěvky od státu, které jim alespoň částečně nahradily vzniklé náklady. Tím se lékařská péče stala pro mnoho lidí dostupnější. Také prosadila, aby děti do 18 let věku byly automaticky zdravotně pojištěné. Též znevýhodněným a chudším skupinám obyvatel s příjmy do určité výšky zařídila možnost pobírat příspěvek na zdravotní pojištění, které jinak bylo poměrně drahé, aby ho udělala dostupnější i pro běžné občany. Naopak apelovala na úpravu výše těm, kteří si to mohli dovolit. Většina nižší a střední třídy obyvatel ji za tyto kroky obdivovala, nadělala si však nějaké odpůrce ve vyšších vrstvách, kteří nebyli rádi, že jim někdo sahá do peněz. Další sférou vlivu a její práce byla snaha o zlepšení vzdělání a průmyslu.
Joel se hodně snažil o obnovu země po válce, s čímž mu ráda pomáhala. Soustředili se v rámci hospodářství hlavně na to, aby země byla co nejvíce samostatná. Jiné státy totiž kvůli minulosti Illey i její nestabilní momentální pozici odříkali různé obchodní dohody. Dařilo se jim udržet životní úroveň vcelku stejnou po více než dvacet let, ale lidé stejně nebyli spokojení hlavně se zahraniční politikou. Ironicky však právě nespokojeností lidu a protesty byla Illea viděna jako nespolehlivý spojenec s vratkou pozicí, přestože se ekonomicky držela a měla silnou armádu. Už jen protože v záloze byla velká spousta vojáků, protože se uvedl v chod program, který nabízel mužům zúčastnit se po tři měsíce základního výcviku, na který je zaměstnavatel musel pustit a dostali finanční odměnu. V případě nouze však mohou být povoláni do služby.
Velmi se posledních pár let vyhrotil vztah rodiny Schreave s rodinou Tirneyů, kteří veřejně začali propagovat snahu o sesazení královské rodiny s tím, že rod Schreave vládnul už dlouho. Nepokoje v provinciích sílily snad nejvíc od dob Joelova nástupu na trůn. Co však bylo nejhorší byl pokus o atentát. Celá rodina byla přítomna při vzpomínkovém memorialu v Angeles a došlo ke střelbě na veřejnosti. Poraněn byl i jeden civilista, ale cílem byla očividně královská rodina. Když si uvědomila, co se děje, instinktivně se Lya postavila směrem odkud tušila přicházet střelbu a svého muže a syna. Jedna z kulek ji zasáhla do břicha. Moc si nepamatuje, probudila se až v nemocnici. Lidé si mysleli, že šlo jen o nějakého zhrzeného občana, protože viník nebyl dohledán. Jenže veřejnost neví o tom, že týden na to se zjistilo, že někdo poškodil brzdový systém u auta, s kterým měli jet Joel a Lyanna na letiště. Navýšili tedy ochranku a intenzivně pátrají po tom, kdo usiluje o život jejich rodiny. 
Aurora měla své rebelské období, kvůli kterému Lya málem zešedivěla. A Cameron bohužel podědil tendenci vše řešit sám a skrývat své pocity. Nic to však neměnilo na její lásce k nim a nehodlala dovolit, aby jim někdo ublížil. S Joelem už překonali mnohé. Byl tak s ní, když se znovu učila plavat a překonat panický strach z hluboké vody, který si nesla od smrti matce. A ona s ním poprvé znovu letěla, když se odvážil vstoupit do letadla a helikoptéry. Doufala, že spolu, tak jako všechny strachy a těžkosti, překonají i tohle. Brzy započne Camova Selekce, kde chce být synovi oporou. Rozhodně si nechce přisvojit přístup Lucienne, kdy by dělala dívkám ze života peklo, ale rozhodně je chce poznat a je možné, že v přístupu k nim bude opatrná místo úplné otevřenosti a vřelosti. Po tom atentátu má trochu nervy na pochodu.