Narodila se v zimním období, těsně před Vánoci. Ten den sněžilo a venku byla opravdu velká zima. Její rodiče byli moc mladí a dítě ještě nechtěli, takže malé miminko odložili a utekli. Do tří let se o malou holčičku starala jedna ze sester, ale té se narodilo její vlastní dítě a proto malou holčičku dala do dětského domova. Vybrala ten nejlepší domov, nechtěla, aby jakkoliv Kiera strádala. Jako malá moc nevnímala, kde to je a že nemá rodiče. Čím starší ale byla, tím víc se ptala. Ošetřovatelky neměly čas na její věčné dotazy a hlavně na její výchovu. Nikdo jí neříkal, jak se má chovat, co má dělat. Naučili jí jen ty nejzákladnější pravidla. Rostla jako dříví v lese, bavila se hlavně s kluky, takže se nemůžeme divit, že za pobyt v dětském domově, nasbírala dost průšvihů. Po pár letech se stala hlavním velitelem klučičí party, vzájemně si pomáhali a podporovali. Do první třídy se těšila, milovala poznávání nových lidí. Hned se tam skamarádila s jedním klukem, který seděl vedle ní. Nebyl to žádný fešák, spíš tokové ucho, ale to jí nevadilo. Bránila ho, když se mu někdo posmíval, dokonce se i kvůli němu poprala. Urážky padaly i na její hlavu, ona se ale nestyděla, že nemá rodiče. V domově se k ní chovali opravdu hezky a nestrádala, neměla důvod být z toho smutná. Jak šel čas a ona rostla, začala závidět dětem, které mají rodiče. Občas si taky přála, aby pro ni přišla maminka a objala ji. Nebo aby s tátou mohla pracovat na zahradě. Když nemohla spát, představovala si její vymyšlený život s rodiči. Párkrát jí kvůli tomu uteklo pár slz, ale nikdy jí nikdo neviděl. Brala tyhle emoce jako slabost. Postupem času se její starší kamarádi rozdělili a odešli za svým životem. Dítě jako byla ona, moc lidí nechtělo, protože s ní bylo moc práce. Když už si všichni mysleli, že u nich zůstane, našla se jedna rodina, která byla ochotná si jí vzít. Tahle rodina neměla své vlastní děti, nemohli mít a tak si osvojovali děti z domovů a pomáhali jim. Ze začátku to všechno skřípalo, sžít se nebyl jednoduchý úkol. Naučit ji pravidlům života, slušného chování nebylo snadné. Dívka žila sedm let v domově, kde na ně neměli ošetřovatelky moc času. Neobjímali je, nečetli jim pohádku před spaním a nedávali jim tu lásku, kterou potřebovala. Chvilku se všem těmhle věcem stranila, ale pak i ona podlehla. Její chování se zlepšovalo, už nepatřila mezi ty nejzlobivější děti. Začala jezdit na výlety s rodinou a pomalu se jí plnily představy. Divokost jí nezmizela, rodiče z ní měly šedivé vlasy, ale i tak se snažili, aby byla šťastná. Když se dostala do nové rodiny, musela přestoupit na novou školu. To pro ni ale neznamenalo problém, seznamovala se opravdu ráda. Ovšem aby ji přijmuli, musela začít chodit k psychologovi, kvůli jejímu chování. Nebylo to k ničemu, její chování nebylo kvůli psychice, ale protože taková prostě byla. I tak tam ale chodila po celou dobu, až do konce střední školy. Našla si ve škole partu kluků, s kterými se bavila celou dobu. Zamilovala si je i celé městečko. Na střední se pomalu začínala zapojovat do společenského života. Chodils se bavit, párkrát se stihla i opít. Bavila se, jak jen mohla. Protože razila heslo, že život se má žit a ne přežívat. Rodiče se jí snažili domluvit, ale k ničemu to nevedlo. Hádky doma uklidnili vždy její bratři. Tohle vzpurné období trvalo rok, potom se uklidnila a zapojila i svůj mozek. Přestávala dělat problémy a trochu se zaměřila na svou budoucnost. Nikdy nevěděla, co by chtěla dělat. Bavil jí všemožný sport, ale to nikdy nechtěla vykonávat profesionálně. Hrála za školní tým basketbal a házenou. Bokem ještě hrála s kluky fotbal a dělala aktivně krasobruslení. Tohle všechno ji vytížilo na tolik, že neměla čas na problémy. Sport ji naplňoval, ale i ona potřebovala občas vyčistit hlavu. Ve třetím ročníku na střední začala chodit vypomáhat do útulku, kde si našla i kamaráda, kterého si následně osvojila. Rodiče se uklidnili, protože už nemuseli řešit ty věčné problémy. Radovali se, že jejich dcera našla něco co ji opravdu baví. Ve škole taky nebyla marná, její známky byly obstojné a díky tomu měla hodně šancí na dobré vysoké školy. Nikdo netušil, kam nakonec půjde, ale hlavu si s tím nedělali. O prázdninách, jezdila často na tábory se sportovním zaměřením, vždy se odtamtud vrátila vybitá a klidná. Nikdy nepociťovala touhu poznat své pravé rodiče, protože její adoptivní rodina ji zařídila opravdu skvělý domov, proto se snažila nedělat moc problémů, aby se jim odvděčila a trochu vynahradila to její psycho období, jak tomu říkala. Neměla špatnou minulost a nijak ji nepoznamenala, protože vždy okolo sebe měla jen dobré lidi.